Zápletka příběhu je vystavěna poměrně jednoduše. Hlavní hrdina, chlapec John, žije se svou matkou v malém městečku na irském venkově. Najde si kamaráda Jamieho, který se stylizuje do francouzských prokletých básníků, především pak Rimbauda, podle jehož známého díla dostala kniha svůj název. Jeho bezstarostné dospívání se však začne záhy komplikovat vinou několika faktorů – Johnova matka onemocní, John sám má podivné psychedelické sny a navíc se dostane do velkých potíží, když se na jeho vlastní popud s Jamiem vloupají do místního kostela, kde chtějí natočit záběry pro svůj film.

Z výše popsaného vyplývá, že lze knihu číst jako bildungsromán. John postupně prochází iniciací, prožívá klíčové okamžiky dospívání, dostává se do mezních situací, ve kterých musí volit. V jeho světě se objevuje mnoho nových prvků, večírky s alkoholem a holkami počínaje a knihami a hudbou konče. John se v této zmatené a vykloubené okolní realitě snaží zorientovat, najít si nějaký pevný bod, od kterého by se mohl odrazit a uchopit svou vlastní identitu, vymezit si své místo.

Na této komplikované cestě nachází dva prostředky, které mu pomáhají ukotvit se v onom proměnlivém, nesrozumitelném prostoru. Prvním z nich je jeho přátelství s Jamiem. Ten jako velmi silná, originální osobnost dodává Johnovi nové impulzy, ukazuje mu knihy, desky, učí ho, jak přistupovat k dívkám. Uvádí ho do svého světa a dodává mu odvahu. Ačkoliv v průběhu příběhu místy není zcela jasné, jestli je Jamie skutečně reálná bytost, anebo jestli se jedná o vlastní Johnovu projekci, o jeho imaginární alter ego, výsledný efekt je obdobný. Skrze interakci s druhým, skrze vztah k němu si John uvědomuje povahu své vlastní osobnosti. Ač Jamie možná není než produktem Johnovy fantasie, stejně tu mezi oběma chlapci funguje klíčový vztah „já“ a „ty“ a John skrze toto přátelství, třebaže možná jen smyšlené, poznává sám sebe, své schopnosti, touhy, strachy.

Druhým důležitým prostředkem na Johnově pouti k nalezení vlastní integrity je literatura, přesněji řečeno kniha. John vidí okolní svět skrze svou oblíbenou Harperovu encyklopedii přírody. Je fascinován všemi organismy, které se zde popisují, zejména pak červy. Kniha pro něj představuje zmenšený model světa, jenž mu pomáhá při čtení a vykládání světa skutečného. Druhý klíčový text představuje Bible promlouvající k němu ústy jeho matky. Ta mu při několika příležitostech cituje své oblíbené pasáže, jde však již nutně o zprostředkovanou interpretaci, protože se místy nemůže upamatovat, odkud přesně daný úryvek pochází. Tato část Johnova světa je tedy rovněž determinována matčinou selekcí konkrétních míst z Písma. Matka tímto způsobem synovi předává něco hluboce niterného ze sebe samé, ustavuje mezi nimi intimní pouto.

V prvé řadě je však charakter Johnova dospívání determinován zkušeností s umíráním a smrtí. Ač prožije mnohé zásadní momenty – první sex, první zkušenosti s násilím, první opilost, první odmítnutí – přesto je ztráta nejbližšího člověka zdaleka nejhlubším a nejklíčovějším zážitkem pro jeho další osobní vývoj. John ztrácí matku, jediného člověka, který mu byl blízký a kterému věřil – snad jen s výjimkou Jamieho, i ten však odešel –, kterého opravdu miloval. Melancholie a niterný smutek je v knize neustále latentně přítomen. Od prvních obrazů knihy, kde Johnova máma připravuje synovi jídlo a kouří u toho jednu od druhé, je jasné, že se jedná už spíše o zachycování obrazů minulosti, o vzpomínky. Pod povrchem je již cítit budoucí matčin odchod a bolestivý prožitek samoty. Matka však do poslední chvíle neztrácí ani na okamžik své nevtíravé, intuitivní porozumění pro všechny Johnovy starosti, je neustále připravená se za něho postavit a chránit ho. Postupně synovi vypráví svůj životní příběh, i ona sama zřejmě tuší, že jí nezbývá času nazbyt. S postupem své nemoci začne doslova fyzicky mizet, je stále zranitelnější, útlejší. Role se obrací, John se pokouší chránit ji. Zároveň se učí sám rozhodovat a tedy být samostatný, žít podle svých pevných zásad, nenechat se od nikoho ovlivňovat a spoutávat. Když se neodvratně přiblíží matčiny poslední okamžiky, je proto nakonec připraven převzít zodpovědnost za svůj život.

Prostor, ve kterém se celý příběh odehrává, je velmi sevřený, vymezený pouze maloměstem, kde John se svou matkou bydlí a sousedním městem, kam čas od času jezdí něco vyřídit. Murphy knihu nezabydluje příliš mnoho postavami, vyvolává tak dojem jisté intimity, komornosti, která velmi dobře koreluje s osobním charakterem témat, která po většinu času autor ukrývá pod slupkou bizarní venkovské každodennosti. Celý text je vystavěn velmi prostě, je vyprávěn z chronologické, lineární perspektivy. Samotný příběh je zprostředkován ústy Johna, v ich-formě, čímž je vytvořena iluze jisté autenticity jeho vyprávění.

Hlavní tok Johnových slov je však v několika momentech přerušen. Každá kapitola začíná zápisem chlapcových snů a vizí. V těchto psychedelických pasážích, kde se dostávají místo projevy Johnovy nespoutané fantasie, se objevuje postava černého havrana. Povaha jeho existence je evidentně velmi ambivalentní, neboť funguje nejen jako symbol jakési neviditelné, nejasné hrozby a zdroj úzkosti, ale představuje rovněž nespoutanou sílu a energii lidské mysli. Svým způsobem tak zrcadlí některé stavy, v nichž se John ocitá, když bdí. Zároveň jsou tyto sny komplementární k jeho dennímu modu existence, neboť představují iracionální stránku lidské psýché, dovolují Johnovi jednat spontánně. V bdělém stavu, spoutaném racionálním řádem, mu totiž impulzivní jednání umožněno není: překračování daných pravidel se, jak sám záhy zjistí, příliš nevyplatí.

Druhým elementem přetínajícím proud příběhu, představují Jamieho vlastní texty, které dává Johnovi číst a později mu je z polepšovny posílá v dopisech. Tato metatextová rovina románu tematizuje samotný akt psaní a jeho terapeutickou funkci. Pro Jamieho (a potenciálně i pro Johna) představuje tato činnost jistý druh hygieny, umožňuje mu tvořit vlastní svět, do kterého se ukotvuje, jemuž vtiskává řád a vládne mu. To, že realitu své vlastní existence uchopí do slov, obdaří ji formou, narýsuje do ní kauzální vztahy, mu pomáhá vyrovnávat se s tíživostí událostí, které se kolem něj odehrávají.

Murphy nechává své hrdiny promlouvat nespisovným jazykem a velmi dobře rytmizuje jejich svižné, expresivní dialogy. Leitmotivem celé knihy je píseň, kterou Johnovi zpívala jeho matka, když se narodil, tradiční americký gospel John the Revelator (jednu z jeho početných verzí nahrál i Nick Cave) pojednávající o svatém Janovi a svým způsobem tvoří kontrapunkt k všudypřítomnému strachu ze smrti, jenž sám John zakouší. Píseň naopak přináší jistou naději a svým opakovaným tematizováním román rytmizuje. Zároveň se zde autor poukazuje na nemizející význam náboženství pro irskou společnost: přes všechny pochyby a sarkastické reflexe zůstává víra stále pod povrchem přítomna a představuje místo alespoň nepatrné útěchy uprostřed nesrozumitelného světa.

Murphymu se povedlo citlivě zachytit proces dospívání, uchopit Johnovo hledání a propojit je s prostorem irského venkova. Dává zaznít hlasům lidského nevědomí, proplétá je s problémy každodennosti a vytváří tak mozaiku lidské cesty k vlastní vnitřní integritě. Nutno říci, že se Murphymu jeho první spisovatelská výprava skutečně vydařila.