Arrabal, Fernando

Arrabal, Fernando

rozhovor beletrie zahraniční

Fernando Arrabal je hostem letošního Festivalu spisovatelů. 9.6. je možné se s ním setkat v knihkupectví Big Ben (Malá Štupartská 5, Praha 1), vystoupí také v diskusi v 18 h na Nové scéně ND a 10. 6. v 19.30 na slavnostním večeru na Nové scéně ND.

(Version francaise de l´interview)

Claire Legendre: Žiji v současné době mimo území Francie, proto by mě potěšilo, kdybyste mi vysvětlil, co vlastně znamená slovo, jež používáte, když máte definovat svou situaci španělského autora žijícího od r. 1955 ve Francii – „desterrado“?
Fernando Arrabal: Španělsky desterrado znamená „psanec“. Používám to slovo ve významu „vystěhovaný“, a ne „vyhoštěný, vyhnaný“. Nejsem připoutaný k jednomu místu. Nemám kořeny, ale nohy. Bláto je prach ve vodě, popel v ohni. A „el destierro“ odkazuje k věčnému návratu. Se svým virtuálním větroněm… mám budoucnost… na dosah!

CL: Napsal jste značný počet svých děl francouzsky. Když člověk nepíše pořád jen v mateřštině, je v tom nějaký rozdíl? A pokud ano, jaký?
FA: Francouzština není tak pružná a nejasná jako španělština. Musím hodně přemýšlet, jak ve francouzštině dosáhnout jisté „neúplnosti“. Ať žije Gödel! Viva Adelita! Jinak by nebylo „panického zmatení“: psaní by nebylo dost živé. Ale levitovat můžeme i malíčkem.

CL: Váš film Viva la muerte se v těchto dnech v Praze promítal v rámci programu Festivalu spisovatelů. Ten snímek byl ve své době výrazným dílem a pro dnešní generaci filmových fanoušků se stal kultovní záležitostí. Jak byl vlastně přijímán, když byl poprvé uveden do kin? Je to film o historii (španělská občanská válka v něm netvoří jen pozadí, ale z velké části je tématem), anebo je pro vás hlavně osobní zpovědí? Vaše vlastní dětství je tam silně přítomné. Divák má dojem, že jste si ve filmu dokázal zachovat jakýsi roztomilý nadhled, typicky něžný dětský pohled. Cosi, co je zároveň bezbranné a hravé, co ale zvláštně souzní s vaším neúprosně jasným přístupem k historii (politické i rodinné). Snad právě to je podstatou tak silné poetiky vašeho díla. Považujete dnes ten film za autobiografický?
FA: Ano, Viva la muerte je film z velké části autobiografický. Možná právě proto se ještě půlstoletí potom, co vznikl, diváků tak dotýká. (Jistěže můžete dojit slepice. Ale nejdřív musíte vyhnat kuřata.) Dal jsem do něj všechno. Nabodl jsem se na kůl. Ten film jde až do útrob, snaží se vyjádřit všechno to ústrojné, krutost každodenní a historické skutečnosti. Sympatičtí fanatici! Co by byl život bez nich, čím by bez nich byla polemika? Viva la muerte je velmi osobní dílo svázané s dějinami, v nichž se mé vlastní dětství odvíjelo. Musel jsem nosit zástěru přibitou skalpelem a namísto čepice bonsaj zakořenivší v mozku. Je to malý odžitý příběh zasazený ve velkých dějinách. Film se dočkal vřelého přijetí. Stal se opravdu, jak se dnes tvrdí, „kultovní záležitostí“? Záhada! Jeden kritik dokonce použil Rimbaudovo jméno, tvrdil, že jsem ho předčil. Španělsko tehdy filmu neumožnilo soutěžit na festivalu v Cannes. Nemám ještě (jako trolejbusy a hlavně jako tanky) vrásky kolem očí, ani zvrásněnou paměť.

CL: Často v Praze na ulici anebo v metru míjím takovou dvojici, muže s ochrnutou ženou. Všechny své věci mají připevněné k invalidnímu vozíku. Muž vozík tlačí, žena žebrá. Vaši hru Fando et Lis znám úplně odmala, ale nikdy mi nedošlo, že pojednává o páru bezdomovců. Až teprve tahle pražská dvojice způsobila, že jsem si to uvědomila. Zdá se mi, že sociální rozměr vašemu divadlu zcela chybí, ne proto, že byste o něm nemluvil, ale jelikož jste neustále nad ním. Trochu jako Fellini v Silnici (La Strada) nebo Beckett. Akorát že u Becketta se mluví o tulácích metafyzických. ...U vás vidíme jen muže a ženu. Jejich bída se stává poetickou látkou. Kým jsou pro vás Fando a Lis? Je jejich sociální postavení důležité?
FA: Fando a Lis jsou lidé žijící na okraji. Neznají nesmrtelnost zkušenosti. (Chtěli by – buďme básníky! – dostat šunku z žaludů, a vynechat přitom prase.) Ocitají se spolu sami dva, a to i přes zásah lidí s deštníky. Před svými pocity jsou nazí. Ptají se: „Co něm (o ní) můžu vědět? Co mám dělat? V co mohu doufat, než se dostanu do Taru?“

CL: Vaše hra Claudel a Kafka inscenuje setkání dvou známých autorů po jejich smrti. Kafka připomíná Claudelovi, že se v Praze potkali už v roce 1910 a 1914. Mohlo k tomu skutečně dojít? Tuším, že jste dokonce v Praze byl a pátral tu po stopách obou autorů, co jste vlastně hledal?
FA: K tomu setkání došlo. Já v Praze hledal hlavně Kafkovu památku. Jeho tělo (i mé) se otvíralo jako velká výloha… člověk musel nastydnout a dostat tuberkulózu. Vnucovalo se cvičení. Zkrátka Golgotha naruby. Jsme bez košile, bez kalhot, ale na nohou máme inkvizitorskou stonožku s šálou na krčku, leze a stovkou svých očí střeží, aby nám někdo nepodrazil nohy.

CL: Co pro vás Kafka a Claudel znamenají? Je Kafka odkazem? A Claudel? Jeho katolictví, měšťáctví, jeho spor s Artaudem a surrealisty, odpovědnost za to, že jeho sestru zavřeli do ústavu... všechno to mi vnucuje přesvědčení, že vám musí být proti srsti. Co si myslíte o jeho divadle?
FA: Kafku jsem četl v 18 letech ve Španělsku, a byl pro mne zjevením. Napsal jsem jako poctu jeho dílu celou hru, Labyrint. Kupodivu došlo k tomu, že realita se propojila s fikcí. Dozvěděl jsem se, že se můj otec pokusil o sebevraždu na tomtéž místě jako jeho postavy, na záchodcích. Bohužel se mě Claudelovo divadlo vůbec nedotýká. Neprošel jsem výchovou ve stranické škole. Ten člověk mi vůbec není sympatický; a zvlášť když vím, jak se zachoval ke své sestře. K té své Nadje. Tancoval mi na hlavě French Cancan. Jako chlap. A to páchne. Když zvedá nohy, kapou na mě ty ropné sračky.

CL: Otázka, kterou mi před deseti lety položila jedna paní profesorka na fakultě: co je to panické divadlo? Půjčuje si něco z Jarryho? Artauda? Hlásí se vůbec k nějakým předchůdcům?
FA: Panické divadlo... Za panického se může prohlásit kdokoli. Zaštítí se značkou matení (francouzky „confusion“) života, amorálnosti, náhody. (La confusa je ztracená Cervantesova hra.) Zapálení pro věc. Jestli si bere něco z Artauda, když ho nezná? On se ptá: „Co je bytí? Co mě dělí od nicoty?“ Jde na mě závrať z toho, co předcházelo Velkému třesku? Veškerá krása pospává. Je to můj klobouk na ples Královny z Alenky.

arrabalCL: Ve vašem úvodu ke hře Claudel a Kafka stojí dva druhy scénických poznámek:
a) skromné a moderní, bez „vybavení“: důležitý je jenom talent herců a režiséra,
b) veliké, velkolepé. Neustávající scénické efekty jako tvořící se mraky, otáčivé duhy, nebesa ubíhající rychlostí světla nebo... jako šnek atd.
Patříte k autorům, jejichž hry se na celém světě uvádějí nejčastěji. Všímáte si, jak různě ty různé divadelní světy vaše díla interpretují? Jsou v tom nějaké rozdíly, rozpory?
FA: V inscenování svých her mám rád strohost i hojnost. Je mi moc blízké baroko, v němž se snoubí protiklady. A přitom jsem viděl nezapomenutelná představení odehraná s balicím papírem a provázky. Pokud jde o Fando a Lis, hru, jež se hraje pořád, velmi často je bohužel výsledek zoufalý, hlavně když herci netrefí ten správný tón. V představeních jsou obrovské rozdíly. Nejhorší to bývá, když herci chtějí dělat „Arrabala“, hystericky gestikulují, křičí, válí se po jevišti a tak. S tím nic nenadělám: nesu své „dílo“ vepsané ve své tváři psané vráskami a svůj neviditelný prapor na své zjizvené hrudi. Spočívá umění v zastírání umění? (ars celare artem). Když chci jít za školu, uteču po střechách.

CL: Ve filmu Viva la Muerte vidíme, jak malý Fando hraje své „kapesní“ divadélko, které si vyrobil jako nějaký domeček pro panenky. A vy jste šachový velmistr, nemůžu se ubránit nevidět v tom návaznost. Je podle vás určité spojení, souvislost mezi divadlem a šachem, tedy vašimi dvěma herními prostory?
FA: Snažím se postihnout bohatství a nejasnost života. Třeba tím, že mu dám rámec tak přesný, jaký nastolují pravidla šachů. Než se Bobby Fischer úplně pomátl, řekl, že šachy nejsou jako život, ale že jsou život... Ten můj jen jen taková malá děvka, v noci, ve snu, se mi vždycky utrhne ze řetězu. Kolíčky na prádlo můžou být šťastné, že nemají neděli a prázdniny! Nikdy je nikdo neotravuje; nejsou jako opice v zoo nebo dramatikové (ti předkové na pokraji vyhynutí) s těmi jejich cenami a lichocením.

CL: Vaše dílo se pravidelně vrací nejenom ke španělské občanské válce, ale také k tomu, jak jste přišel o otce: Fernando Arrabal Ruiz vám na melillské pláži zahrabával nohy do písku (Baal Babylone, Viva la Muerte, Porté Disparu, Le Grand Cérémonial, atd...). Jeho silná nepřítomnost ve vašem životě z něj učinila ve vašem díle mytického hrdinu. Je tohle podstatou psaní? Vymýšlet si vlastní mytologii, zaplňovat prázdná místa skutečnosti?
FA: Ano, můj otec pro mě je jakýmsi mytickým hrdinou. Severkou. Nevím, jestli psaním můžeme zaplnit prázdné kusy skutečnosti, ale aspoň nám pomáhá s nimi žít. A to bez Viagry pro koně. Nebo ketaminu, anestetika pro ty, jimž není pomoci. Ale abych tady páchal sebevraždu... z toho mě chytá závrať.

CL: Roku 1998 jste natočil film o Jorge Luis Borgesovi, můžete nám říct, jaké místo Borges zaujímá ve vašem Pantheonu? Kteří další autoři vás ovlivnili?
FA: Borgese jsem znal, on mě nazval „africkým“ autorem, protože jsem se narodil v Melille. Přední místo ve svém Pantheonu jsem mu přidělil pro jeho intelektuální bystrost, ale taky pro nenápadnou šlechetnost a smysl pro humor. Vedle něho v mém Pantheonu figuruje také Dostojevský, Lewis Caroll, Kafka, Beckett... A narcisté, jimž uhranula sebeláska.

CL: Jste pozvaný do Prahy na Festival spisovatelů, kde se má mluvit hlavně o „rebelii“. Váš otec byl ve Španělsku souzený za vojenskou rebelii. Vy jste seděl za to, co jste napsal. U soudu s vámi pak svědčili největší spisovatelé. Nedávno jste se ve Francii úřastnil soudního procesu s vaším přítelem Michelem Houellebecqem, předvolali vás jako jeho svědka. Je podle vás rebelství stavebním prvkem tvorby? Máte pocit, že ve svých textech následujete činy svého otce?
FA: Rebelie není jen základem tvorby, ale i života. Chtěl bych umět bojovat proti „autoritám“, ale i proti sobě. Rebelie se může stát pravidlem, často skoro nic nestojí. Je nějaká hranice mezi lahvičkou a sklem, které ji tvoří? Mezi normálním a nenormálním? Kdo by ji mohl stanovit? Je anomálie, odchylka nenormální?

CL: Vaše poslední hra Sbohem dinosaurům byla nedávno uvedena v Bělehradě. Je to zároveň kouzelná milostná píseň a pohřební řeč. Pár se zdá být posledním možným prostorem uprostřed absurdní, kruté společnosti dinosaurů (z nichž některé moc dobře poznáváme...). Jako byste se zároveň díval na svět velmi skepticky, ale přitom si uchoval absolutní víru v lásku. Je láska pro dinosaury nedosažitelná? A nedokáže je přeměnit v něco jiného? Jak to vlastně je?
FA: Ztratil jsem naději, ale snažím se ukázat, že je možné věřit v lásku v obecném smyslu slova. Jako Sókratés hledám lásku v lásce. Bez iluzí... Je to Pascalova sázka, opírá se o zákony pravděpodobnosti. …Posedl mě ďábel žárlící na můj tanec. Dinosauři tu byli vždycky a vyhynout se nechystají. Nejvyšší rychlostí nalétají do nejrůznějších mých buněk. SOS!

Claire Legendre & Fernando Arrabal

Paris, le 2-VI-MMX ('vulgaris'), 16 Merdre 137 de l’ E. 'P., « Nativité de S. Donatien. François ».

 

 

Bertrand Schmitt: Poznámky a rady k překladu

...Ať žije Gödel! Viva Adelita! – Kurt Gödel (1906-1978), český matematik německého jazyka; Arrabal ho zde uvádí ve spojení s pojmem „teorém neúplnosti“; Adelita, ženské jméno, aluze na známou píseň mexické revoluce

...levitovat můžeme i malíčkem... – obraz se odvolává k myšlence o tom, že stačí jen málo (malíček) k tomu, aby člověk unikl „tíži a přitažlivosti světa“

...můžete dojit slepice. Ale nejdřív musíte vyhnat kuřata... – dojit slepice („traire les poules“) – odkazuje na vesnický humor: toho, kdo ničemu na vesnici nerozuměl, posílali, ať jde „dojit slepice“ (vyšla dokonce i kniha, průvodce s názvem Comment traire une poule. Manuel à l’usage des nouveaux campagnards (Jak dojit slepice. Příručka pro čerstvé venkovany). V kontextu rozhovoru spojení získává i další rozměr – o bolestném, nepřípustném tématu (jako španělská válka) se dá mluvit až po určité době, vlastně teprve až už tu děti dané doby (proto obrazně „kuřata“) nebudou, až nastoupí nová generace...

...musel jsem nosit zástěru přibitou skalpelem... – zástěra školáků, nebo také bílý plášť chirurgů: obraz se vztahuje k autobiografii, v níž se autor vždy odhaluje „na dřeň“, jde o krutý, až chirurgický zásah do vlastního nitra, existence – proto spojení se skalpelem; francouzské „cloué avec des bistouris“ však zároveň evokuje také představu obětování, vykoupení se zpovědí, a tedy psaní, odvolává se k představě ukřižování, a tím možná spasení

...nemám ještě (jako trolejbusy a hlavně jako tanky) vrásky kolem očí, ani zvrásněnou paměť – vrásky ve tváři, vrásčitá paměť ve spojení s trolejbusy a tanky: na rozdíl od stroje, techniky, pokroku má člověk paměť, zůstává svázaný s minulostí, je součástí koletivní paměti… Chybějící, nedostatečná historická paměť naopak umožňuje, že opět dochází k masakrům, válkám...

...dostat šunku z žaludů, a vynechat přitom prase – nepošpinit si ruce, nevidět oběti, násilí a vraždy (představa prasete), jít si jen za svým cílem (šunka)

...tancoval mi na hlavě French Cancan. Jako chlap. A to páchne. Když zvedá nohy, kapou na mě ty ropné sračky – Arrabal vychází z obrazu „zvedání nožky“ a vidí ho dvěma způsoby, neboť jednak vyvolává představu kankánové tanečnice, jednak močícího psa, je třeba domyslet obraz do všech souvislostí

...klobouk na ples Královny z Alenky – postava Kloboučníka a Srdcové královny z Alenky

...kolíčky na prádlo můžou být šťastné, že nemají neděli... – v neděli se nepracuje, a proto se pere, proto kolíčky na rozdíl od lidí nemají volno. Paralela k tomu, co je zde řečeno o dnu a noci, o tom, že Arrabalova imaginace pracuje, zejména když ostatní lidé spí...

« Paris, le 2-VI-MMX ('vulgaris'), 16 Merdre 137 de l’ E. 'P., « Nativité de S. Donatien. François », datace rozhovoru – vztahuje se k patafyzickému kalendáři A. Jarryho; 2-VI-MMX: datum rozhovoru je 2-6- 2010 (2-VI-MMX číslicemi, neboli lidovým jazykem, tedy „langage vulgaris“); 16 Merdre (měsíce patafyzického kalendáře: Absolu (8.9.-5.10.), Haha (6.10.-2.11.), As (3.11.-30.11.), Sable (1.12.-28.12.), Décervelage (29.12.-25.1.), Gueules (26.1.-22/23.2.), Pédale (23/24.2.-22.3.), Clinamen (23.3.-19.4.), Palotin (20.4.-17.5.), Merdre (18.5.-14.6.), Gidouille (15.6.-13.7.), Tatane (14.7.-10.8.), Phalle (11.8.-7.9.); 137 = roku 137 de l’E. ‘P. (Ère Pataphysique)... 2.6. (1740) je také dnem narození Markýze de Sade (Donatien-Alphonse-François, Marquis de Sade)

© Claire Legendre, Fernando Arrabal
Překlad © Jovanka Šotolová, s pomocí poznámkového aparátu, který vypracovali Claire Legendre a Bertrand Schmitt

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2940x

Inzerce
Inzerce