Mawer, Simon: Skleněný pokoj

Mawer, Simon: Skleněný pokoj

Autor článku: Anna Dytrtová - 13.6.2010


Simon Mawer: Skleněný pokoj, přel. Lukáš Novák, Kniha Zlín, Zlín 2009, 391 stran

Román britského spisovatele Simona Mawera Skleněný pokoj se odehrává z velké části v Brně. Charismatický spisovatel – původně profesor biologie – napsal román z českého prostředí plný vcítění, nadhledu i lehkosti. Právem byl za knihu nominován na prestižní The Man Booker Prize.

Mawer si pro svůj román pečlivě nastudoval české dějiny, kulturu i jazyk. Objevování zcela neznámých jazyků – češtiny a němčiny – pro něj bylo dobrodružstvím. V rozhovoru pro stránky věnované The Man Booker Prize líčí, jaké bylo jeho nadšení, když na své pouti slovníkem zjistil, že „pokoj“ neznamená jen „místnost“, ale také „klid“ a „mír“. Mawer tvrdí, že aby mohl člověk napsat slušný román, musí být do jazyka zamilován: „Musíte cítit jeho strukturu mezi prsty, modelovat ho jako hlínu, lámat jako mramor.“

Před patnácti lety Mawer poprvé vstoupil do funkcionalistické Vily Tugendhat. Její genius loci ho nutil se sem opakovaně vracet. Obdivoval strohou, ale nikoliv neosobní čistotu neobyčejně pojaté rodinné vily a před očima se mu rodil námět na román. Vila Tugendhat (v románu se jmenuje Vila Landauer) a pohnutý osud jejích obyvatel se stala páteří románu.

Plod erotického jiskření
V Mawerově knize se vila zrodila v létě roku 1929 v myslích architekta Reinera von Abta, Viktora a Liesel. To léto se v Benátkách tu a tam na zdech objevila krvavá svastika. Předtucha zkázy však v očích Reinera, Viktora a Liesel zdaleka nenabrala tak skutečný tvar jako stavba, která uzrála jako plod erotického jiskření těch tří. Bylo to setkání plné dvojsmyslných narážek. Zato architektova modernistická vize byla jasná a uměřená. Vila bude mít striktně strohé obrysy a tvar montážní haly. A hlavně žádné ozdoby, ornamentky, okrasy.

„Ornament je zločin“, prohlásil Loos, guru moderního hnutí. Architekt vily Tugendhat – Landauer byl architektem světla, prostoru a formy. Toužil vyvést člověka z jeskyní a nechat ho létat. Nabídnout mu skleněný prostor, Glasraum: „Der Glasraum, der Glastraum, jediným písmenkem se jedno měnilo v druhé, Skleněný prostor se stával Skleněným snem, snem, který se hodil k atmosféře nového státu, v němž žili, státu, kde nebylo podstatné, kdo je Čech, kdo je Němec a kdo Žid, kde vládla demokracie a kde věda a umění společně usilovaly o to, aby přinesly štěstí všem…“

Křehké modernistické doufání
Ve Skleněném pokoji se zrcadlí všechen lesk a bída první republiky. Přepych a pompa prvorepublikových dýchánků tu hýří všemi barvami podobně jako v Menzelově filmovém zpracování Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále. Mawer zachytil esenci – nebo alespoň romantickou představu - o náladě, která se nesla mladou republikou. Směsice přežitků a upjatosti z časů mocnářství se prolíná se závanem modernistického toužení po čistotě, pokroku a prosvětlení. Také architekt Vily Tugendhat toužil najít zcela nový výraz – propojit budovu s venkovním prostorem, nechat ji vznášet a levitovat zahradou. Bez předsudků, bez břemene minulosti, bez tíže z budoucnosti.

Lidé, kteří ještě nezažili druhou světovou válku, věří v pokrok jako nástroj zlepšení lidského údělu. Smetánka, mezi kterou modernisticky smýšlející Viktor a Liesel patří, je sečtělá a vzdělaná. Chybí jí však schopnost nahlédnout, v jaké bavlnce žije. Nepřipouští si, že první republika je křehká jako právě vyfouklá skleněná bublina. Také první republika doufala, že lze začít s čistým štítem a spět k dokonalosti. Místo letu bájného fénixe z popela proletěl komínem jen smrtelný kouř z jeho spáleného těla.

Zatímco první republika je Mawerovýma očima lyrickým obdobím rozletu s tragickým koncem, komunismus je těžkým epickým vystřízlivěním, tvrdým dopadem na zem. Nejdřív si tu Rusové ustájí koně, později komunisti v teď už „erární“ vile zřídí taneční školu a ozdravovnu. Historie se opakuje – ikonoklastické řádění pracujícího lidu v nadčasově ušlechtilé stavbě je barbarským nájezdem privilegovaných vrstev do římské vily – jen v jiných kulisách.

Milování před ohnivou stěnou
V chladné průzračnosti Skleněného pokoje, v konfrontaci s nadpozemskou krásou ohnivé onyxové stěny při západu slunce se na povrch derou city a projevy od božských až po animální. Chladné a strohé racionalistické linie Skleněného pokoje kontrastují s teplou živočišností Lieselina těhotenství. Skleněný pokoj funguje jako zvětšovací sklo, nic se zde neschová, neutají. A někdy to, co bylo odhaleno, nabere obřích rozměrů. Zde se Viktor s Liesel milují. Zde se miluje Viktor s Katou. Zde dá Hana průchod svým citům, které chová k Liesel. Tady Hana prostituuje před esesákem, který nechá poslat do plynu jejího manžela; před mužem, od kterého zažije nejhorší ponížení svého života, jež zaseje do jejího lůna zárodek dítěte, ve které již nedoufala, dítěte, o kterém si v koncentráku může nechat leda zdát.

Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel, je vůbec asi nejzajímavější a rozhodně nejživotaschopnější postavou. Fantasticky inteligentní a pohotová Hana, mondéna v kloboučku z červené plsti zdobeném červeným perem, čerpá životní energii a rouhačské uspokojení z porušování tabu všeho druhu a trhání přísně zakázeného ovoce. Hana se smíchem „křehkým jako právě vyfouklé sklo“, femme fatale tvrdá jako diamant. Hana, která pózovala nahá Drtikolovi. Jako nahou ji malovala polská malířka Tamara de Lempicka. Hana, téměř všehoschopná žena bez zábran a předsudků. Náruživá dryáčnice navazující sexuální kontakty s muži i ženami z řad prvorepublikové inteligence, židů, nacistů i komunistů.

Vila jako mlčenlivý svědek
Kniha je rozčleněna do krátkých kapitol-obrazů s přiléhavými názvy: Láska, Extáze, Ztráta, Koda, Anšlus, Setkání… Ač je román bohatý na postavy a příběhy, Skleněný pokoj – der Glasraum, hlavní místnost ve vile Tugendhat se slavnou onyxovou stěnou – je jakýmsi kotvištěm, kam se všechny dějové linky sbíhají a odkud se zas paprskovitě rozbíhají. Zde se odehraje vše zásadní, sem se upínají vzpomínky těch, kteří tudy prošli. Skleněný pokoj je jako sfinga, chladný a mocný stoický svědek transcendentálního stoupání k výškám, oportunistického ohýbání ve jménu prospěchu či zbabělosti, smršti lásky a nenávisti a konečně úlevného balzámu odpuštění.


© Anna Dytrtová


Hlasovalo 183 čtenářů.
Hodnocení knihy:
12345

Diskuse

editace
24.10.2010
Děkujeme za upřesnění, opravuji.
Anna Dytrtová
22.10.2010
Žofo, děkuji za upřesnění! Tamara de Lempicka se podle některých zdrojů narodila v Moskvě, podle jiných ve Varšavě a v Petrohradě nějakou dobu žila a studovala, nicméně je to bezpochyby polská malířka, nikoliv ruská.
žofa
5.10.2010
Tamara de Lempicka je polská malířka, ne ruská.
asperia
19.9.2010
380 kapitol je snad trochu moc:-)
HK
16.7.2010
za životní příběh hany hanákové mawerovi pět hvězd z pěti. glasraum nutno vidět, teprve pak je autorem zprostředkovaný glastraum dokonalý...

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.



 
V roce 2014 projekt podpořili:
Ministerstvo kultury
Pro Helvetia
Velvyslanectví Švédska
Embassy of Finland
Norwegian Embassy
Rakouské kulturní forum

Top knihy
Kosmas
Inzerce