Obhajoba v případu vraždy Eratosthena
Lýsiás: Obhajoba v případu vraždy Eratosthena

Obhajoba v případu vraždy Eratosthena

Tato Lýsiova řeč byla zřejmě často opisována už v antice. Tehdejší čtenáře zajímal spíš jazyk a styl díla, maximálně autorova schopnost živě charakterizovat všechny postavy zapletené do případu.

Úvod
Tato Lýsiova řeč byla zřejmě často opisována už v antice. Tehdejší čtenáře zajímal spíš jazyk a styl díla, maximálně autorova schopnost živě charakterizovat všechny postavy zapletené do případu. Dnes je hlavně předmětem zkoumání sociologů zabývajících se antickým světem, protože obsahuje neocenitelné informace o rodinném životě starých Řeků. Bez zajímavosti není ani pro archeology, kteří se snaží skloubit popis Eufilétova domu (§ 9) se svými nálezy. A samozřejmě se jí zabývají historici, které zajímá identifikace oběti a právní okolnosti případu.

Datum pronesení řeči
Kdy byla řeč pronesena, není jasné, v textu nenajdeme žádné nepochybné odkazy na datované historické události. Nemůžeme ji tedy datovat přesněji než mezi léta 403/2 (kdy Lýsiás začal psát soudní řeči) a 380/79 (kdy Lýsiás zemřel).

Eratosthenés
Stejně se jmenoval člen oligarchické vlády Třiceti, kterého Lýsiás napadl v řeči XII. Jméno bylo velice vzácné, takže se nabízí hypotéza, že šlo o jednoho muže. Je ale nepravděpodobné, že by tomu tak bylo, protože Eratosthenovi-oligarchovi muselo být aspoň třicet let roku 411, kdy na vlastní náklady vystrojil válečnou loď (Lýsiás, řeč XII,42), a Eratosthenés‑cizoložník je v § 37 nazván „mladík.“ Pravděpodobně byli oba blízcí příbuzní.

Průběh soudu
Jména hlavních aktérů vypadají trochu „podezřele“: Eratosthenés znamená „silný v lásce“ a Eufilétos „vroucně milovaný.“ Někteří badatelé to brali jako důkaz, že řeč nebyla ve skutečnosti pronesena a že jde o Lýsiovo řečnické cvičení. To samozřejmě nemůžeme vyloučit, ale nic dalšího to nenaznačuje. Pokud se soud skutečně konal, probíhal zhruba takto: příbuzní zavražděného podali na Eufiléta žalobu z vraždy. Eufilétos přiznal, že Eratosthena zabil, ale tvrdil, že tak učinil po právu. Případ pak putoval před porotu složenou z jedenapadesáti tzv. efetů, asi členů Rady z Areova pahorku (srov. níže pozn. k § 30 a dále Démosthenés, řeč XXIII,74; aristotelská Athénská ústava 57,3-4).

Výsledek procesu (jako u většiny řečí dochovaných ze starověkých Athén) neznáme.

Obhajoba v případu vraždy Eratosthena

(1) Pánové, velice bych si vážil toho, kdybyste posuzovali tento můj případ stejně, jako kdyby vás potkalo totéž co mě. Dobře vím, že kdybyste smýšleli stejně o neštěstích ostatních lidí jako o svých vlastních, nebyl by mezi vámi nikdo, kdo by necítil pohoršení nad tím, co se stalo, a všichni byste považovali tresty určené pro pachatele těchto činů za nízké. (2) A to by nebyl jen názor vás, ale celého Řecka, vždyť pouze za tento zločin musí v demokracii i v oligarchii zaplatit stejné zadostiučinění jak nejmocnější, tak nejslabší, takže nejníže postavení jsou na tom stejně jako nejvznešenější. Takže všichni lidé, pánové, tohle považují za nejhorší hrubost. (3) Myslím tedy, že o velikosti provinění máte všichni stejný názor a že nikdo není tak bezstarostný, aby si myslel, že lidi zodpovědní za tyto činy si zaslouží odpuštění nebo jen mírný trest. (4) Pokud je mi známo, pánové, je mou povinností prokázat, že Eratosthenés svedl mou ženu a cizoložil s ní, že potupil moje děti, že se na mě provinil tím, že chodil do mého domu, že jsem neměl žádný jiný důvod k nepřátelství s ním než tohle a že jsem neudělal to, co jsem udělal, ani kvůli penězům v touze stát se z chudého bohatým, ani kvůli žádnému jinému zisku než kvůli zadostiučinění zaručenému zákony. (5) A tak vám od začátku popíšu všechno, co mě potkalo. Nic nevynechám budu mluvit pravdu. Považuji za jedinou možnost záchrany, když vám dokážu vyložit, co všechno se stalo.

(6) Vážení Athéňané, když jsem se rozhodl oženit a přivedl jsem si ženu do domu, nějakou dobu jsem se k ní choval tak, že jsem ji netrápil, ale ani jí nedovoloval dělat, co se jí zachtělo. Hlídal jsem ji, jak to šlo, a dával jsem na ni pozor, jak se patřilo. Ale když mi porodila dítě, tak jsem jí začal důvěřovat a svěřil jsem jí všechny svoje záležitosti,1 protože jsem věřil, že je mezi námi to nejpevnější pouto. (7) A v prvním roce byla ta nejlepší manželka ze všech, vážení Athéňané: skvěle se starala o domácnost, byla šetrná a všechno vyřizovala výborně. Jenže pak umřela moje matka a její smrt byla začátkem všech mých potíží. (8) Když se totiž žena účastnila jejího pohřebního průvodu,2 uviděl ji ten muž, který ji později svedl. Sledoval služku chodící na agoru,3 posílal mé ženě vzkazy a svedl ji. (9) Tak zaprvé, pánové, vám musím vysvětlit jednu věc: mám dvoupatrový domek, první patro je stejné jako přízemí, nahoře jsou ženské pokoje a dole mužské. Ale potom, co se nám narodilo dítě, ho matka kojila, a aby se nevystavovala nebezpečí při sestupu po schodech vždycky, když ho musela vykoupat, tak jsem já pobýval nahoře a ženy dole. (10) A měli jsme už takový zvyk, že žena často odcházela dolů spát u dítěte, aby ho nakrmila a ono nekřičelo. Tak to šlo dlouhou dobu a já jsem nikdy neměl podezření. Byl jsem tak naivní, že jsem považoval svoji ženu za tu nejctnostnější ve městě. (11) O něco později, pánové, jsem neočekávaně přišel z pole. Po večeři začalo dítě křičet a vztekat se. Služka ho totiž záměrně dráždila, aby to dělalo, protože ten muž byl uvnitř (později jsem se totiž všechno dozvěděl). (12) Já řekl ženě, ať jde a nakrmí dítě, aby přestalo křičet. Ona nejdřív nechtěla, jako by byla nadšená, že mě po tak dlouhé době vidí, ale když jsem se rozčílil a nařizoval jí, ať jde, řekla: „To děláš proto, aby ses mohl pokoušet tady o tu holku, jako dřív, když ses opil a osahával ji!“ (13) Já se zasmál, ona vstala, na odchodu zavřela dveře, jako by to byla jen legrace, a zastrčila závoru. Já si z toho nic nedělal, neměl jsem žádné podezření a spokojeně jsem usnul, protože jsem se vrátil z pole. (14) K ránu přišla a otevřela dveře. Když jsem se zeptal, proč v noci vrzly dveře, prohlásila, že u dítěte zhasla lampa, a tak si šla pro světlo k sousedům. Mlčel jsem a věřil jsem, že to tak bylo, pánové, ale zdálo se mi, že si napudrovala tvář,4 přestože její bratr necelých třicet dní předtím zemřel. 5 Přesto jsem o tom ani tak nic neřekl a beze slova jsem odešel z domu. (15) Pak uplynula nějaká doba, pánové, a já stále neměl ani ponětí o svém neštěstí. Tehdy ke mně přišla nějaká stařena, kterou tajně poslala jedna paní, s níž ten člověk cizoložil, jak jsem se doslechl později. Ona na něj byla rozzlobená a považovala se za ukřivdě­nou, protože už k ní nechodil tak často, a tak ho dala hlídat, dokud nezjistila příčinu. (16) Takže ta žena sledovala můj dům, pak přišla blíž a řekla mně: „Eufiléte, nemysli si, že k tobě přicházím ze všetečnosti. Člověk, který připravuje o čest tebe i tvoji ženu, je totiž naším nepřítelem. Když uhodíš na služku, která chodívá na agoru a posluhuje ti, a podrobíš ji výslechu, tak se všechno dozvíš. Ten, kdo to dělá,“ pokračovala, „je Eratosthenés z Oé,6 který svedl nejen tvoji ženu, ale i mnoho jiných – je to jeho koníček.“ (17) Po těchto slovech odešla, pánové. Já se okamžitě vylekal, přicházelo mi na mysl všechno, co se stalo, a zmocňovala se mě žárlivost: vzpomínal jsem, jak mě žena zamkla v pokoji, jak té noci vrzly dveře do domu i do dvora, což se předtím nikdy nestalo, a jak se mi zdálo, že se napudrovala. Takže tohle všechno mi přicházelo na mysl a zmocnila se mě žárlivost. (18) Přišel jsem domů a nařídil jsem služebné, ať se mnou jde na agoru. Zavedl jsem ji k jednomu blízkému příteli, řekl jsem jí, že vím o všem, co se v domě děje, a dodal jsem: „Takže si můžeš vybrat ze dvou možností: buď tě dám zbičovat a pošlu tě do mlýna,7 kde tě tak budou trýznit pořád, anebo mi řekneš celou pravdu, pak se ti nestane nic špatného a já ti odpustím všechna tvoje provinění. Tak nelži a všechno mi popravdě řekni.“ (19) Ona zpočátku zapírala a říkala mi, ať dělám, co chci, protože nic neví. Ale pak jsem zmínil Eratosthenovo jméno s tím, že je to ten, co mi chodí za ženou. To ji vylekalo. Dospěla k závěru, že všechno přesně vím, a tehdy mi padla k nohám,8 získala ode mě přísahu, že jí nic špatného neudělám, (20) a pak ho obvinila zaprvé z toho, že po pohřbu chodil za ní, a pak mi vylíčila, jak se nakonec stala jeho poslíčkem, jak se tehdy má žena nechala přesvědčit, jakým způsobem ho pouštěla dovnitř a jak šla o Thesmoforiích9 do chrámu s jeho matkou, když jsem byl na poli. A přesně popsala i všechno ostatní, co se stalo. (21) Když to všechno prozradila, řekl jsem: „Ale tohle se vůbec nikdo nesmí dozvědět, jinak nebude platit nic z toho, na čem jsme se domluvili. Chci od tebe, abys mi je ukázala při činu, protože já nepotřebuju slova, ale jasný důkaz, jestli to tak opravdu je.“ Souhlasila, že to tak udělá. (22) A poté uběhly čtyři dny nebo pět (...),10 jak vám prokážu přesvědčivými důkazy. Nejdřív vám ale chci popsat události posledního dne. Mám velmi dobrého přítele Sóstrata. Potkal jsem ho po západu slunce, když šel z pole. Věděl jsem, že když odešel v takovou hodinu, nenajde doma nic, co potřebuje, a tak jsem ho pozval na večeři k sobě. Přišli jsme ke mně domů, vystoupali jsme do prvního patra a navečeřeli se.11 (23) Potom, co se dobře poměl, se on vydal na cestu pryč a já si lehnul. Přijde Eratosthenés, pánové, služebná mě hned vzbudí a řekne mi, že on je uvnitř. Já jí povím, ať hlídá dveře,12 tiše sejdu dolů, vyjdu ven a zajdu za některými svými přáteli. Jedny jsem doma zastihl, jiní ani nebyli ve městě. (24) Vzal jsem s sebou co nejvíc těch, co byli přítomní, a šli jsme. Vezmeme si pochodně z nejbližšího obchodu a vejdeme dovnitř (dveře nám otevřela připravená služka). Rozrazili jsme dveře ložnice a my, co jsme vstoupili jako první, jsme Eratosthena ještě viděli ležet vedle ženy; ti, co vešli později, ho viděli nahého stát na posteli. (25) Já mu dám ránu, pánové, srazím ho na zem, zkroutím mu ruce za záda a zeptám se ho, jak si dovoluje vstupovat do mého domu. On přiznal vinu a snažně mě prosil, ať ho nezabíjím, ale přijmu peníze. (26) Ale já jsem odpověděl: „Nezabiju tě já, ale zákon obce, který jsi překročil a vážil si ho míň než svého potěšení. Byla to tvoje volba, že ses raději provinil tímhle na mojí ženě13 a dětech, než abys poslouchal zákon a zachovával pořádek.“ (27) A tak, pánové, dostal trest stanovený pro takovéto zločince zákonem. Nebyl unesen z cesty a nehledal útočiště u krbu, jak tvrdí tady žalobci. Jak by mohl? Dostal ránu v ložnici, hned spadl na zem a já mu spoutal ruce; navíc bylo uvnitř mnoho lidí, kterým nemohl utéct, protože neměl žádnou železnou, dřevěnou ani jinou zbraň, kterou by se mohl bránit před těmi, co vstoupili dovnitř. (28) Ale myslím si, pánové, že vy také víte, že lidi páchající zločiny nepřiznávají, že jejich protivníci mluví pravdu, ale lžou a vymýšlejí taková tvrzení, aby vzbudili v posluchačích hněv proti těm, co jednají spravedlivě. Tak nejdřív přečti zákon, prosím.14

ZÁKON
(29) Pánové, on neodporoval, ale přiznal, že se dopustil zločinu, a snažně mě prosil, abych ho nezabíjel, že je připravený dát mi za to peníze. Ale já jsem na jeho návrh nepřistoupil. Považoval jsem za důležitější zákon obce a vykonal jsem trest, který jste vy stanovili15 pro ty, co páchají takové věci, protože jste to tak považovali za nejspravedlivější. Předstupte, prosím, moji svědkové toho, co se stalo!

SVĚDKOVÉ
(30) A přečti, prosím, i zákon ze stély na Areově pahorku.

ZÁKON
Slyšeli jste, pánové, že samotný soud z Areova pahorku, jehož tradiční kompetence v případech vraždy byly potvrzeny v naší době, 16 jasně prohlásil, že za vraždu nemá být odsouzen ten, kdo takto potrestá cizoložníka, kterého přistihne u své choti. (31) A zákonodárce byl tak pevně přesvědčen o spravedlnosti tohoto trestu v případech týkajících se vdaných žen, že stanovil stejný trest i za svedení konkubín, na kterých tolik nezáleží.17 A tak je jasné, že kdyby měl nějaký tvrdší trest než tento, stanovil by ho za svedení manželek, jenže nedokázal pro ten případ žádný přísnější vymyslet, a tak rozhodl, aby byl stejný jako v případech týkajících se konkubín. Přečti i tenhle zákon, prosím.

ZÁKON
(32) Pánové, slyšeli jste, že nařizuje, že pokud někdo znásilní svobodného člověka nebo dítě, musí zaplatit dvojnásobnou pokutu,18 a že totéž pravidlo platí pro znásilnění ženy v případech, kdy je také možné viníka zabít. Takže, pánové, zákonodárce věřil, že si násilníci zasluhují menší trest než ti, kteří své oběti přesvědčí – těm přece určil jako trest smrt, zatímco těm prvním přiřkl dvojnásobnou pokutu, (33) Věřil, že ty, co dosáhnou svého cíle násilím, oběti nenávidí, ale že ti, kteří je přesvědčí, ničí jejich duše. Byl přesvědčen, že tím cizoložníci způsobují, že cizí ženy jsou bližší jim než svým mužům, že se celá rodina dostane do jejich moci a že je u dětí nejasné, je-li otcem manžel nebo cizoložník. Kvůli tomu určil zákonodárce jako trest smrt. (34) Takže, pánové, zákony mě nejen zprošťují viny, ale dokonce mi nařizují, abych vykonal takovýhle trest. Na vás je, jestli se mají tyto zákony považovat za platné nebo zbytečné. (35) Já si totiž myslím, že si všechny obce dávají zákony proto, abychom se k nim mohli uchýlit v případě, že si nejsme jistí, a abychom zjistili, co máme dělat. A zákony o těchto věcech nás vybízejí, abychom od zločinců vymohli takovéhle zadostiučinění. (36) Žádám vás, mějte stejné mínění! V opačném případě zajistíte cizoložníkům takovou beztrestnost, že dodáte zlodějům odvahu k tomu, aby se prohlašovali za cizoložníky.19 Budou si totiž jistí, že pokud uvedou tenhle důvod svého vstupu do cizího domu, nikdo se jich ani nedotkne. Všichni totiž budou vědět, že se musíme zákonů o cizoložství vzdát a obávat se jen vašeho rozhodnutí, které samozřejmě svrchovaně vládne všemu v obci.20

(37) Uvažte, pánové: obviňují mě, že jsem toho dne nařídil své služce, ať toho mladíka přivede. Já bych řekl, pánové, že bych jednal správně, kdybych jakýmkoli způsobem chytil toho, kdo svedl mou ženu. (38) Jednal bych nespravedlivě, kdybych služce nařídil, ať Eratosthena přivede, pokud by se na cizoložení dohodli, ale k činu by nedošlo. Zato jestliže jsem se ho chtěl jakýmkoli způsobem zmocnit potom, co bylo všechno vykonáno a co už mnohokrát vstoupil do mého domu, řekl bych, že jsem jednal rozumně. (39) Uvažte, že lžou i v následujícím bodě; z mého výkladu to snadno poznáte. Jak už jsem řekl, můj přítel Sóstratos, skoro člen rodiny, mě potkal po západu slunce, když se vracel z pole, povečeřel se mnou a potom, co se dobře poměl, odešel pryč. Tak nejprve zapřemýšlejte, pánové: (40) kdybych já té noci intrikoval proti Eratosthenovi, nebylo by pro mě lepší večeřet se Sóstratem jinde než si ho přivést k sobě na večeři? To přece snižovalo pravděpodobnost, že se Eratosthenés odváží vstoupit do domu. Dál: zdá se vám, že bych spoluhodovníkovi dovolil odejít, aby mě tam nechal úplně samotného, anebo bych ho vybídl, ať zůstane, aby potrestal cizoložníka spolu se mnou? (41) A dál: nemyslíte, pánové, že bych spíš za dne poslal zprávu svým blízkým přátelům s vyzváním, ať se shromáždí v domě přítele, který žije nejblíž, než že bych v noci pobíhal kolem hned, jak jsem se o tom dozvěděl, aniž bych měl ponětí o tom, koho zastihnu doma a kdo bude pryč? A já přišel k Harmodiovi a ještě jednomu, ale oni nebyli ve městě (o tom jsem nevěděl), a nezastihl jsem doma ani některé jiné, ale vzal jsem s sebou tolik přátel, kolik jsem mohl, a šli jsme. (42) Nemyslíte, že kdybych o tom věděl dopředu, připravil bych služebnictvo a dal bych vědět přátelům, abych mohl vstoupit co nejbezpečněji (nemohl jsem přece vědět, jestli i Eratosthenés nemá zbraň!) a vymohl si zadostiučinění v přítomnosti co největšího počtu svědků? Ve skutečnosti jsem nic nevěděl o tom, co se tu noc stane, a tak jsem jich s sebou vzal tolik, kolik jsem mohl. Předstupte, prosím, svědkové toho všeho!

SVĚDKOVÉ
(43) Slyšeli jste svědky, pánové. Sami o té věci zapřemýšlejte a položte si otázku, jestli mezi mnou a Eratosthenem někdy došlo k nějakému projevu nepřátelství kromě téhle události. Žádný nenajdete. (44) Nikdy na mě zákeřně nepodal veřejnou žalobu, nepokusil se vyhnat mě ze země, nevedl se mnou soukromoprávní spor,21 nevěděl o žádném zločinu, jehož odhalení bych se bál tak, že bych ho chtěl zabít, a ani jsem nedoufal, že bych si tím činem vydělal nějaké peníze. Kvůli takovým věcem přece někteří lidé usilují o životy jiných. (45) Takže nebyl vůbec žádný důvod, aby mezi námi došlo k hádce, opilecké rvačce nebo nějaké jiné neshodě – vždyť já toho člověka až do té noci nikdy neviděl! Proč bych tedy měl chtít podstupovat takové nebezpečí, kdybych od něj neutrpěl to nejhorší příkoří? (46) A proč bych si přivolával svědky ke svému bezbožnému činu? Kdybych ho chtěl nespravedlivě usmrtit, mohl bych zařídit, aby se o tom nikdo nedozvěděl!

(47) Já si myslím, pánové, že jsem si zařídil nápravu ne kvůli sobě, ale kvůli celé obci. Až totiž lidé páchající takovéhle věci uvidí, jaká odměna jim za jejich provinění hrozí, budou se na ostatních proviňovat míň. Ovšem jen pokud uvidí, že i vy na to máte stejný názor jako já. (48) V opačném případě by bylo daleko lepší škrtnout stávající zákony a schválit jiné, které budou trestat manžely hlídající své ženy a které zaručí beztrestnost lidem, kteří se na manželkách chtějí provinit. (49) Bylo by to tak daleko spravedlivější, než aby na občany čekaly pasti v podobě zákonů, které dovolují tomu, kdo přistihne cizoložníka, aby s ním naložil, jak chce, a soudů, které jsou nebezpečnější pro poškozené než pro ty, kteří protizákonně přinášejí hanbu manželkám jiných mužů. (50) Můj život, moje jmění i všechno ostatní je v ohrožení jen proto, že jsem se řídil zákony obce.

Vysvětlující poznámky

1. Vedení domácnosti bylo ve starém Řecku především ženskou prací, srov. Aristofanés, Lýsistraté 494‑495, Xenofón, O hospodaření 7,35-36, Platón, Menón 71e. zpět
2. Athénské občanky většinou zůstávaly uvnitř domu (na nákupy chodila služka); pohřby a náboženské slavnosti (srov. § 20) byly jednou z mála příležitostí, kdy se dostaly ven. zpět
3. Volné prostranství, centrum politického a obchodního života. zpět 
4. Řekyně používaly pudr s příměsí olovnaté běloby. Antičtí Řekové oceňovali u žen bílou pleť (srov. Aristofanés, Ženský sněm 878) a zdravotní důsledky používání této kosmetiky neznali. zpět
5. Třicet dní byla obvyklá doba smutku za zesnulé (srov. Harpokratión, Slovník k deseti řečníkům, heslo triákás). zpět
6. Venkovský démos (okres) ve střední části Attiky, nedaleko Athén. zpět
7. Obvyklý způsob, jak potrestat neposlušné otroky (srov. Démosthenés XLV,33); práce ve mlýně (otáčení mlýnského kamene) byla fyzicky velmi namáhavá. zpět
8. U starých Řeků obvyklé gesto snažné prosby. zpět
9. Třídenní slavnost k poctě bohyně Démétry, který se konal v měsíci pyanepsiónu (zhruba v našem říjnu) a jehož se účastnily jen vdané ženy. V té době pobývaly mimo dům. zpět
10. V dochovaném textu je mezera. zpět
11. Přivedl‑li si manžel hosta, žena s ním nevečeřela (srov. Platón, Symposion 176c; Ísáios III,14). zpět
12. To aby nikdo během Eufilétovy nepřítomnosti dveře nezamkl; kdyby se musel dovnitř dobývat, Eratosthenés by zatím mohl uprchnout. zpět
13. Žena je soustavně vnímána jako oběť, i když byla dobrovolným partnerem; trestem pro ni nebyla smrt, ale rozvod a vyloučení ze státních obřadů (srov. Démosthenés, řeč LIX,85-7). zpět
14. Výzva určená soudnímu písaři, stejně jako níže. Znění zákonů ani svědectví se v rukopisech nedochovalo. zpět
15. : Soudci jsou ztotožněni s celým athénským lidem, který měl moc měnit a přijímat nové zákony. zpět
16. Při revizi athénských zákonů v letech 409-408 př.n.l. zpět
17. Tento zákon měl smysl v době, kdy Athéňan mohl mít legitimní potomky i ze vztahu s konkubínou; ale Perikleův zákon zbavoval občanských práv všechny, jejichž oba rodiče nebyli Athéňany (srov. Plútarchos, Periklés 37,2‑4), čímž ustanovení o zabití někoho, kdo svedl konkubínu, ztrácelo smysl. Zákon nicméně evidentně nebyl zrušen. zpět
18. Tj. dvakrát větší než v případě znásilnění otrokyně. Podle Plútarcha (Solón 23,1) by to bylo 100 drachem. zpět
19. Zloděje chyceného při činu ve svém domě mohl Athéňan (v přítomnosti svědků) zabít, lupiče na ulici odvést k Jedenácti úředníkům, kteří měli oprávnění ho uvěznit nebo (v případě, že doznal vinu) odsoudit k smrti. zpět
20. Athénské porotní soudy vlastně zastupovaly celý athénský lid, a tak měly naprostou svobodu rozhodování. Mohly navzdory zákonům osvobodit i zjevného viníka nebo odsoudit nevinného člověka a porotcům za to nehrozil žádný zákonný postih. Jediné, co jim v tom bránilo, byla jejich přísaha, že budou soudit podle zákonů. zpět
21. Rozdíl mezi veřejnými (grafai) a soukromoprávními (dikai) žalobami tkvěl v tom, že veřejnou žalobu mohl podat kdokoli, soukromou jen poškozený. Při soukromých žalobách také hrozily nižší tresty. zpět

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Lýsiás: Obhajoba v případu vraždy Eratosthena. Přeloženo podle: C. Carey: Lysiae orationes cum fragmentis, recognovit brevique adnotatione critica instruxit, Oxford University Press, Oxford, 2007, s přihlédnutím k těmto komentářům: S. C. Todd: A commentary on Lysias (speeches 1-11), Oxford University Press, Oxford 2009; Lysias: Five speeches(speeches 1, 12, 19, 22, 30), edited with introduction, commentary and bibliography by M. J. Edwards, Bristol Classical Press, London, 1999

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse