Přestupní stanice štěstí
Muška, Ladislav: Přestupní stanice štěstí

Přestupní stanice štěstí

U okna byla tlačenice, já jsem se dívat nešla. Důvod Renátčiny ochoty vyjít vstříc tomu kloučkovi z obce se vyjevil následující den. Ráno jí mladík přinesl k plotu láhev irské whisky.

U okna byla tlačenice, já jsem se dívat nešla. Důvod Renátčiny ochoty vyjít vstříc tomu kloučkovi z obce se vyjevil následující den. Ráno jí mladík přinesl k plotu láhev irské whisky. Lékaři nás varovali, jediná sklenička v průběhu protialkoholního léčení působí jako nášlapná mina. Renátka se sežrala do militantní hysterie. Vynadala doktorce Samsonové do tlustých kurev a primáři do starých prasáků. Z detoxikační jednotky utekla. Někdo přinesl zprávu, že žije v obci s tím mladíčkem - k zoufalství jeho matky. Ještě jsem se dočkala toho, když kluka přivezli s otravou alkoholem. Renátka z něho udělala notorika. Registrovala jsem to jako příběh, který se mne netýká.
"Cítíte potřebu se napít?" šťourala se ve mně psychoterapeutka.
"Necítím nic."
"Ještě chcete umřít? Tvrdila jste to otci."
"Je mi to jedno."
"Schází vám sex, když se o něm kolem vás pořád hovoří?"
"Vůbec nic mi neschází."
"Už byste se měla rozhodnout, jaké budete užívat příjmení, jestliže se chcete vyléčit."
"Kdo říká, že se chci vyléčit?"
"Vyznáte se v sobě? Jak chcete takhle žít? Co vlastně chcete?"
"Vím, co nechci. Nechci brát vážně věci, které se berou vážně."
Tak takoví jsme tu prý dva. Už jsem asi věděla, o koho jde. Za pěkného počasí, když pacienti s návštěvami posedali v parku, chodila jsem ke klavíru ve velké klubovní místnosti, společné pro oba pavilony. Kdysi, ještě jako studentka gymnázia, jsem chodila na hodiny k hudebníkovi z divadla a varhaníkovi v kostele. Oblíbil si mě, bral mě s sebou na kůr, naučil mě rejstříkovat, když hrál při mši nebo doprovázel zpěváky. Pak mě to přestalo bavit.
Teď se mi celé dny mučivě vynořovala z paměti melodie jedné z biblických písní. Sedala jsem u klavíru, vybavovala si doprovod a potichu zpívala: "Při řekách babylonských, tam jsme sedávali a plakávali." Do místnosti vešla jedna z pacientek, nějaká účetní nebo prostě něco od velkých peněz, které člověku zamotají hlavu. Tihle noví pořád něco hledají, než se usadí, zajímají se o váš život, aby porovnali svůj osud a ujistili se, že jejich alkoholické neštěstí není tak zlé.
"Poslouchej, nejsi ty židovka?" zeptala se.
"Jsem cizinka," odpověděla jsem přes rameno od klavíru. "Cizinka v tomhle životě."
Ten velký mužský se neptal na nic. Nezeptal se, jestli tu může být, když neuměle vyhmatávám na klávesách jednu z biblických písní. Prostě tu byl, kolikrát jsem ani nezaznamenala, kdy přišel. Seděl vzadu v křesílku a utkvíval na mně pohledem, až mi to bylo nepříjemné. Co na mně vidí? Měla jsem chuť říct mu: nedívej se na mě, nejsem hezká a o žádné milostné dobrodružství nestojím.
Postupně jsem přišla na to, že se nedívá na mě, ale skrze mne, skrze mne někam dál. Tak se díval, i když jsme se vedle sebe náhodou posadili na lavičku v parku. Táhlo něco netělesného, něco mimo nás, jeho ke mně nebo mě k němu? Protože těch náhod bylo čím dál víc, a přitom jsme byli každý sám. Zůstávali jsme každý ve vlastním osamocení, i když jsme spolu už mluvili.
Totiž mluvili. Vlastně to nebyl rozhovor, nedovedu to pojmenovat. Mnohokrát jsem pohlížela směrem, kterým se díval on, ale pokaždé jsem viděla něco jiného, strom v parku, záhon růží, ve společenské místnosti zeď, kterékoli místo na zdi. Všimla jsem si však, že jeho oči nejsou v kontaktu s předmětem, na který se díval. Zajímalo mě to, nebo zlobilo? Něco z toho určitě, protože jsem to nevydržela.
"Kam koukáš?" vyjela jsem. "Co vidíš?"
"Vyplouvali z hloubky," odpovídal až po chvíli a zdálo se, že s námahou odděluje rty od sebe. "Jako z jinýho světa. Tomu nemůžeš rozumět. Moje bývalá manželka tomu taky nerozuměla."
"I já jsem z jinýho světa," řekla jsem.
Poprvé se na mě podíval, jen na mě, unavenýma očima člověka, který je v koncích. Jako já.
"Budeš se mi smát."
"Nesměju se nikomu a ničemu. Už ani sobě."
Ne že by se hrnul do toho, aby se mi svěřoval. Možná potřeboval hovořit sám k sobě, aby se o něčem ujistil, že to existuje. Že se to dá opakovat. Vlastně nevyprávěl, vrhal útržky vět, vytvářel obraz, jehož celek si divák musí sestavit sám.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Dauphin, Praha – Podlesí, 2010, 120 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse