Breiteig, Bjarte: Fantomové bolesti

Breiteig, Bjarte
Fantomové bolesti

recenze beletrie zahraniční

Breiteig není autorem, který by u nás byl úplně neznámý. Ve zmiňované antologii Krajina s pobřežím vyšla drásající povídka Na Ronnyho psa z jeho pozdější sbírky Surogáty.

S bolestí pod kůží
Breiteig, Bjarte
: Fantomové bolesti, překlad kolektiv autorů, Doplněk 2010

Nakladatelství Doplněk vydává ve své edici Současná evropská próza norské tituly soustavně už od roku 2002. K dnešku jde o řadu devíti knih, které v knihkupectví poznáte podle pevné vazby, klasické textilní záložky a vkusných obálek s grafikami Kateřiny Škrabalové. Mezi vydávanými autory najdeme stálice současné norské prózy, jako jsou Hanne Ørstaviková, Lars Saabye Christensen, Erlend Loe či Ingvar Ambjørnsen. Vydávání těchto spisovatelů je víceméně sázkou na jistotu. Dva z nich (Christensen a Ambjørsen) jsou z rodu novodobých realistických vypravěčů, kteří k sobě přitahují – řečeno s trochou nadsázky – čtenářské masy. Díla Loea a Ørstavikové jsou sice experimentálnějšího charakteru, ale první dobře zapadne mezi ostatní autory nabízející bizarní severský humor, po kterém je u nás v současnosti slušná poptávka, druhá autorka zase uspokojí další očekávání, se kterým čtenář u severské literatury podvědomě počítá, když předvede nefunkční mezilidské vztahy.

Na Doplňku je navíc sympatické, že je čas od času ochoten pustit se také do riskantnějších podniků v podobě šancí pro mladé překladatele. Vlaštovkou bylo v tomto směru publikování první knihy Erlenda Loea v překladu tehdy začínající překladatelky Kateřiny Krištůfkové. Obdobně je tomu v případě poslední vydané norské knihy – sbírky povídek Fantomové bolesti Bjarteho Breiteiga, kterou pro Doplněk přeložili studenti brněnské nordistiky jako svůj absolventský projekt pod vedením své pedagožky doktorky Miluše Juříčkové.

Povídka je odpradávna útvarem, který je svým rozsahem předurčen k tomu, aby si na něm potenciální budoucí překladatelé brousili svůj um. Také proto nejsou studentské projekty, jejichž výsledkem je publikování sbírky povídek, ničím výjimečným. Z nordistického rybníka připomeňme dvě starší publikace ­– ambiciózní antologii Krajina s pobřežím aneb Sto let norské povídky z roku 2005, za níž stáli tehdejší studenti pražské nordistiky, a drobnější výbor Když je ryba dobrá z roku 2001 připravený staršími kolegy dnešních brněnských studentů.

Překládání souboru povídek od jednoho autora skupinou osmi studentů by mohlo být předmětem samostatné úvahy. Taková volba totiž klade zvýšené nároky na redakci, jejímž úkolem by mělo být především překlady citlivě sjednotit, aby nedošlo k rozrůznění textů, které vyšly z jedné autorské ruky. Vždyť co překladatel, to malinko odlišný překladatelský přístup, rozdílný talent, jiná míra zkušeností, různá úroveň ovládání mateřského jazyka. Přičemž u začátečníků platí uvedené dvojnásob. Na druhou stranu norských povídek u nás průběžně vychází opravdu velké množství (kromě antologií jsou dalším zdrojem časopisecká vydání) a je proto docela pochopitelné, že studenti toužili po něčem jiném než sestavit pátou antologii norských povídek, kterou si lidé z oboru možná popletou s tou předchozí. Zodpovězení otázky, jak studenti z tohoto odvážného souboje vyšli, si nechme až na konec. Věnujme se teď chvíli Bjartemu Breiteigovi.

Breiteig není autorem, který by u nás byl úplně neznámý. Ve zmiňované antologii Krajina s pobřežím vyšla drásající povídka Na Ronnyho psa z jeho pozdější sbírky Surogáty. Ondřej Vimr v doslovu k tomuto výboru vnímá Breiteiga jako pokračovatele dvou velikánů norské povídky Kjella Askildsena a Øysteina Lønna. Zdá se, že všechny tři spisovatele spojuje mistrovství poetické stručnosti, která se vyznačuje oxymoronickým „nevyslovením sdělovaného“. U Breiteiga se absence, nedostatek či postrádání demonstruje už v samotných názvech sbírek. Jak Fantomové bolesti tak Surogáty odkazují k něčemu, co není. Jeho prozatím poslední sbírka Lidé začali klepat svým titulem opět naznačuje, že půjde o nevyřčené (na co, koho a proč klepají?).

Autor otevřeně přiznává, že jeho tvůrčí metodou je drobné texty téměř donekonečna přepisovat, až se finální tvar vyloupne jako jádro cibule. Z výsledku je zřejmé, že tímto způsobem se mu daří vyhnout se prvoplánovosti, kterou možná jeho povídky ukrývají ve svých prvních verzích. Čtenář musí číst opravdu pozorně, aby z jakýchsi téměř poznámek na okraj vyčetl těžké skutečnosti v pozadí jednotlivých textů – Co se stalo s otcem/matkou? Zemřela osoba, o níž se mluví? Co stálo ve ztraceném dopisu? Breiteig si navíc dovoluje drobné provázání jednotlivých povídek. Chytře ne všech a ne příliš čitelně, aby nebyl podezírán z konstrukce. Tak se několika povídkami v různých rolích mihne „muž s bekovkou“. Texty Mlha. Rekviem a Signály zase spojuje postava dívky, kterou srazí auto. Některé povídky na sebe přímo či nepřímo navazují jako dvojice Děti v zahradě a První sníh nebo Malý chlapec kdysi dávno a Ztracený. V autorově touze zabývat se bolestí a jejími podobami je cítit až iritující obsese. Místy se proto čtenář neubrání pocitu, že toto zobrazované trauma či situace už je jen do počtu. Přesto obsahuje sbírka několik opravdu vynikajících povídek, mezi které patří například úvodní Vítr ve stěnách nebo Bráškové, kde se autorovi výborně podařilo obrazit v ději dětskou psychiku.

Pokud jde o překlad, potvrďme, že studenti odvedli velmi dobrou práci a výsledek je sladěný. Trochu důslednější redakce by bývala napomohla odstranění drobných nedostatků, které místy překlad proti originálu mírně posouvají. To jsou ovšem detaily, kterých si všimnou jen ti, kteří viděli originál, nebo už měli čest s norskými chytáky, na které každý překladatel jednoho dne narazí (kontextově vázaný překlad expletiv; překlad vět, v nichž se vyskytují dvojice sloves vyjadřujíci pohyb; řešení situací, v nichž díky bezpohlavnosti norské gramatiky není jasné, zda je mluvčím muž nebo žena atd.). Finální překlad je profesionální a je celkem zbytečné zdůrazňovat, že jeho autory jsou studenti (je pochopitelně dobré představit na záložce genezi projektu a na tomto místě skutečnost přiznat, na druhou stranu není vůbec nutné uvádět za jméno autorky doslovu doplněk „studentka nordistiky“).

Na závěr možná ne úplně související poznámka týkající se potkávání češtiny se slovenštinou. S potěšením kvituji, že doslov od Slovenky Evy Lavríkové zůstal v její mateřštině. Je jen dobře, setkává-li se český čtenář s texty v tomto jazyce, aniž by byl nesmyslně upozorňován na nepřirozenost takového řešení, nebo ještě hůře konfrontován s českým překladem slovenského originálu. Naopak ve středoevropském prostoru by mělo být samozřejmostí nechávat příbuzné jazyky koexistovat vedle sebe v jednom textu a samovolně tak vzdělávat čtenáře, podobně jako to činí Skandinávci. I v tomto způsobu pěstování jazykové diverzity spočívá obrana proti všude pronikající angličtině, jejíž agresivita působí milovníkům češtiny, puristům i jazykovědcům špatné spaní.

 

© Karolína Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 195 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3157x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce