Loe, Erlend

Loe, Erlend

rozhovor beletrie zahraniční

Na začátku června 2010 navštívil norský spisovatel Erlend Loe při příležitosti vydání překladu svého nového románu Tiché dny v Mixing Part Českou republiku. Během návštěvy poskytl rozhovor serveru www.iliteratura.cz.

Na začátku června 2010 navštívil norský spisovatel Erlend Loe při příležitosti vydání překladu svého nového románu Tiché dny v Mixing Part Českou republiku. Během návštěvy poskytl rozhovor serveru www.iliteratura.cz. Ptala se Barbora Grečnerová.

BG: Román Tiché dny v Mixing Part je již Vaší pátou knihou, která byla přeložena do češtiny. Prý máte ale velký úspěch i v Rusku. Je to pravda. Čím si to vysvětlujete?
EL: Je velmi těžké říci, proč to tak je. Ale prý se tam opravdu prodalo sta tisíce mých knih. Já jsem tam byl třikrát a vždy přišla hrozná spousta fanoušků, kteří se mě chtěli na něco zeptat, nebo dostat autogram. Asi jsem se strefil do nějakého tónu, který na ně zapůsobil. Ale proč? Nevidím žádný důvod, proč by měli být Rusové hladovější po tomto typu kultury než třeba Češi nebo Poláci. Takže na tuto otázku je těžké odpovědět. Nevím.

- Ve svém posledním románu Tiché dny v Mixing Part jste se rozhodl pro formu dramatu, nebo možná spíše dlouhého rozhovoru. Proč?
- Trochu náhodou. Hodně rád píšu dialogy, například i když píšu scénáře k filmům. I v mnoha mých předchozích knihách byly dialogy, i když ne tolik jako tady. Ale nebylo to nic plánovaného. Napsal jsem několik dialogů a zjistil jsem, že je to vtipné a že to funguje. Tak jsem si řekl, že většinu knihy budou tvořit dialogy a méně popis nebo vnitřní monolog.

- Takže jste neměl v úmyslu napsat drama, které by se dalo zinscenovat na jevišti?
- Ne, to ne. Ale samozřejmě to je hra s divadelní formou a jistě bude možné román zinscenovat na jevišti.

- Mnoho vtipu a humorných narážek je v knize spojeno s Německem a druhou světovou válkou. Proč jste si vybral tuto trochu kontroverzní část evropské historie?
- Měl jsem k tomu mnoho důvodů. Je to věc, se kterou se za našeho života nikdy nevyrovnáme. Sice se to stalo už dávno, ale stále to žije. Pořád ještě zůstává mnoho otevřených ran a stále žije mnoho rodin, které byly tehdy rozděleny. Takže se o tomto tématu pořád mluví. Nejen v Německu, i v mnoha jiných zemích. Německo v tomto ohledu došlo velmi daleko, přenesli se přes to, vyrovnali se s tímto traumatem. I když si myslím, že jsou rány ještě dost zřetelné, ukázali Němci světu, že to berou vážně, na rozdíl od jiných zemí - Rakouska, Itálie nebo i Japonska, které se s fašismem tak dalece nevyrovnaly. Takže je to vlastně trochu nespravedlivé dělat si z Německa takovou legraci. Ale na druhou stranu si myslím, že Telemannovy trochu extrémní názory reprezentují názory mnoha Evropanů. Je to osvobozující nebýt politicky korektní a hrát si s tímto tématem.

- Hlavní postava románu, dramaturg Bror Telemann, prožívá jakousi krizi identity. Můžete jeho situaci srovnat s postavami ve Vašich předchozích knihách (Naivní. Super. nebo Doppler). Je Telemannova situace podobná nebo jiná?
- Myslím, že v každé mé knize je ta situace jiná. Není to totéž. I když jde samozřejmě o podobné duševní stavy. Telemann je především špatný umělec. On se považuje za nadaného dramatika, ale nikdy nezačne psát a pravděpodobně nikdy nenapíše nic, co by za něco stálo. Je to velká životní lež, kterou není schopen pohlédnout. A to se mi na Telemannovi líbí. Je velký rozdíl v tom, co myslí, že je, a co my vidíme, že je. Jedná se spíše o předstíraný mýtus umělce než o krizi identity. Má se dobře, má rodinu. Je samozřejmě trochu skeptický k dovolené v Německu, ale myslí si, že tam bude mít alespoň čas psát. Nemusí tam dělat všechno co jeho žena. A také je sexuálně frustrovaný a zamilovaný do jiné ženy. Je to více věcí, které se mísí dohromady.

- Nemá jeho krize co do činění s věkem?
- Ano, je pravda, že se ve čtyřiceti často člověk ocitne v určité životní krizi. Ale nevím, jestli bych to nazval krizí čtyřicátníků. Spíše jde o velkou životní lež.

- Jakou roli hrají ve Vašich knihách dětské postavy?
- Já píšu o dětech zřídka, ale občas se v mých knihách objevují. V románu Tiché dny v Mixing Part jsou tu proto, aby dokreslily obraz pětičlenné rodiny, která je trochu hektická. Léto je většinou dobou, kdy člověk odloží svůj profesní život a věnuje se rodině a dětem. Telemann je ale úplně jiný, má pocit, že teď se bude moci konečně soustředit. Role dětí spočívá tedy v tom ukázat, jak je vzdálený od rodinného života.

- Román je vtipný, ale mezi řádky se skrývá mnoho smutných momentů. Nemáte pocit, že kniha je trochu pesimističtější, sarkastičtější než ty předchozí?
- Ano, je tam mnoho sarkasmu. Z hlediska vztahu muže a ženy to není moc optimistická kniha. Ale přesto si myslím, že to je komedie. Myslím si, že je vtipná, že se mé nápady se povedly. Když z knihy předčítám, lidé se hodně smějí. Takže si myslím, že to je komedie, i když je to samozřejmě trochu černá komedie.

- Můžete popsat Váš proces psaní? Píšete knihu od začátku do konce, nebo na přeskáčku?
- Píšu vždycky od začátku do konce. Nápady mám ale často v hlavě měsíce nebo i roky. V počítači si pro ten účel založím soubor, kam si ukládám všechny věci, které mě napadnou. Může to být mnoho, opravdu mnoho stránek zápisků a nápadů. A když už mám nějakou situaci nebo postavu, která dostává trochu formu a obrysy, tak začnu psát. A potom to jde většinou poměrně rychle, protože v hlavě kombinuji ty věci už dlouho. I když i tak to je improvizace. To je můj obvyklý způsob psaní.

- Na dánské filmové škole v Kodani jste vystudoval scenáristiku. Co pro Vás znamená film?
- Hodně se dívám na filmy. Svým způsobem se zajímám o film stejně jako o literaturu. Ale ve skutečnosti mě baví především vyprávět příběhy. Není důležité, jestli se jedná o film nebo o literaturu. Začal jsem sledovat filmy poměrně brzy, přibližně v té době, kdy jsem také začal hodně číst. Když mi bylo patnáct nebo šestnáct, chodil jsem do filmového klubu a do filmotéky v místě, kde jsem tehdy bydlel. Dneska se dívám hodně na filmy na DVD a poslední rok a půl také píšu recenze filmů pro noviny Aftenposten. To mě baví. Je to velká inspirace dívat se na dobré filmy, vlastně je inspirace dívat se i na ty špatné.
V posledních letech jsem napsal několik scénářů. Jeden, který se, myslím, povedl, se jmenuje Sever. Tento film vyhrál minulý rok cenu v Berlíně a promítal se po celé Evropě. Teď pracuji se stejným režisérem (Rune Denstad Langlo – pozn. redakce) na novém scénáři, ale spolupracuji i s jinými režiséry, takže se filmu věnuji v poslední době poměrně dost. I když nejraději stejně píšu romány, ale to nemohu dělat pořád. Potřebuji trochu času. Je dobré, že mohu v mezidobí dělat něco jiného.

Děkuji za rozhovor.

© Barbora Grečnerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3258x

Inzerce
Inzerce