Carrière, Jean-Claude; Eco, Umberto: Knih se jen tak nezbavíme (in LN)

Carrière, Jean-Claude; Eco, Umberto
Knih se jen tak nezbavíme (in LN)

recenze literární věda

Autoři v knize navýsost zábavnou formou poukazují na četné paradoxy soudobé civilizace, v níž se vzmáhají nové a nové způsoby komunikace, aniž by přitom zanikaly ty předešlé, mnoho stran je v návaznosti nato věnováno tomu, jak se dnes zmocňujeme a co přetrvává z předchozího kulturního dědictví.

Jean-Claude Carrière; Umberto Eco: Knih se jen tak nezbavíme, přel. Dagmar Slavíková, Praha: Argo, 2010, 240 stran

Chvála hlouposti; Všechny knihy, které jsme nečetli nebo Za své poznání minulosti vděčíme kreténům, hlupákům nebo odpůrcům – tak zní názvy některých kapitol publikace Knih se jen tak nezbavíme, která zaznamenává diskuzi, kterou vedl francouzský novinář a spisovatel Jean-Philippe de Tonnac s proslulým italským medievalistou, sémiotikem a spisovatelem Umbertem Ecem a s francouzským scénáristou Jeanem-Claudem Carrièrem.

Autoři v knize navýsost zábavnou formou poukazují na četné paradoxy soudobé civilizace, v níž se vzmáhají nové a nové způsoby komunikace, aniž by přitom zanikaly ty předešlé, mnoho stran je v návaznosti nato věnováno tomu, jak se dnes zmocňujeme a co přetrvává z předchozího kulturního dědictví. Autoři si nedělají žádné iluze: velká část našich znalostí minulosti, jež jsme nejčastěji získali z knih, je podle nich dílem „kreténů, hlupáků nebo fanatických odpůrců“. A o spoustě autorů minulosti známe jen to, co o nich napsali jejich protivníci, což je to tak trochu stejné, jako kdybychom znali filosofii 20. století jen prostřednictvím Ratzingerových encyklik (ze zmíněných třech skupin by tedy papeže zařadili nejspíše do té třetí).

V knize najdeme i poznámku, že když se na texaských školách měla v 19. století zavádět výuka cizích jazyků, postavil se proti jeden senátor a takto logicky argumentoval: „Jestliže Ježíšovi stačila angličtina, pak nemáme dalších jazyků zapotřebí.“ To ale není uváděno v kapitole o hlouposti, ale v pasáži týkající se posvátných knih a náboženství založených na uctívání knihy. Carrière přitom vzpomíná na svoji oblíbenou scénu z filmu s Laurelem a Hardym. Laurel o něčem hovoří, Hardy se tomu diví a zeptá se ho, jestli si tím je jistý. A Laurel mu odpoví: „Vím to. Četl jsem to v knize.“ Carrière konstatuje: „Tento argument mi připadá dostatečný ještě dnes“.

Mnohé z toho, co autoři probírají, je dostatečně známo, pokud tedy autoři konstatují, že to, co Francois René de Chateaubriand psal pro své čtenáře, nám padá z rukou, a co psal jen sám pro sebe, v nás vzbuzuje nadšení, totéž samozřejmě platí třeba pro Boženu Němcovou. A pokud Eco žertuje o příslušníku afrického kmene Dogonů, který o sobě říká, že je animista, pak má pravdu v tom, že za tímto poznáním stojí nemalá poučenost v religionistice, protože nefalšovaný animista prostě nemůže vědět, že je animistou (podobně už i naši folkloristé vyprávějí příběhy o nositelích moravské lidové kultury, kteří si ovšem svoje znalosti a dovednosti osvěžují v etnologických příručkách).

Povahu současné doby autoři sympaticky líčí nečernobíle: na jedné straně tvrdí, že internet tvořící nespočet vzájemně nekomunikujících komunit přispívá k rozdrobenosti společné zkušenosti (zde se dá ovšem protiargumentovat společně vytvářenou Wikipedií); a snadná možnost publikovat vlastní názory vede podle autorů k tomu, že dnes všichni chtějí, aby jim bylo nasloucháno, ale mnozí tak dávají průchod jen své hlouposti; „dříve se hloupost nevystavovala na odiv, neprojevovala se, zatímco dnes pozvedá hlas“. Na druhou stranu ale Eco mluví o obecném zvyšování dostupnosti knih, vzpomíná přitom na své dětství, kdy knihkupectví pro něj bylo ponurým, nehostinným místem, jež nahánělo takový strach, že „že vás ani nenapadlo se tam dlouho zdržovat“. Oproti tomu jsou dnes podle něj knihkupectví krásné, světlé prostory, kde se můžete procházet a libovolně dlouho listovat v knihách, „nikdy v historii civilizace nebylo tolik knihkupectví jako dnes“ a proti námitce, že procento čtenářů ze šesti miliard je stále velmi nízké, tvrdí, že když byl kluk, „bylo nás na planetě jen dvě miliardy a knihkupectví byla prázdná“.

Další z mnoha otázek, která autoři řeší, je to, co by dělal třeba Buñuel, kdyby filmové umění ještě neexistovalo, a proč si nějaká epocha vyvolí jeden umělecký jazyk a vyloučí všechny ostatní: „malířství a architektura v italské renesanci, poezie v Anglii 16. století“. Sami autoři se přitom projevují především jako vášniví sběratelé starých tisků, bibliofilií a knih, o kterých dokáží poutavě i zasvěceně debatovat.

Carriere Carriére

© Jan Lukavec
článek vyšel v Lidových novinách 23. 6. 2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 217 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 3721x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce