Balabán, Jan: Zeptej se táty

Balabán, Jan
Zeptej se táty

ukázka beletrie česká

Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci.

Jan Balabán: Zeptej se táty, Host, Brno 2010, 184 stran

Vstát časně. Za oknem modrý inkoust noci už zlomené v den. Stalo se to před malou chvílí. Jak rád bych zase někdy byl u toho, když naše zemská kra opouští pásmo noci. Tohle zahlédnout znamená vůbec nejít spát. Sedět u ohně celou noc. Občas přihodit poleno. Občas prohodit pár slov a pak si jen tak unaveně všimnout, že tma mezi stromy řídne. Že se šeď kmenů proměňuje v první tušení barev, z ohně je jen modrý kouř, a pak se rozhlédneš a všechno je nahé v prvním světle.
Někdy se spát nedá. Ale nespavost není to, co bdění. Je to horizontální neuróza. Traplivý druh doufání. Naléhavé očekávání, že právě v této vteřině čekání na spánek ten spánek přijde. Vteřina se prodlužuje v nesnesitelně dlouhý, ničím nedělený čas. Tak jako měsíc dnes v noci. Vplížil se na okenní tabuli zleva hodinu po půlnoci a táhl se po ní v sestupném, docela plochém oblouku až do pěti do rána, kdy zmizel za pravým okenním rámem. Kdybych spal, neviděl bych ho vůbec. Kdybych bděl a sem tam zvedl hlavu od práce nebo od knihy, viděl bych jeho terč v různých bodech na jeho dráze. Avšak nespavost mi vykreslila celou jeho dráhu jako stopu stříbrného slimáka na tmavém skle. Nerozdělený pětihodinový okamžik mi ukázal, jak se svět roztéká ve šmouhy a vesmír v slimáčí stopy, když chvíle neumí skončit.
Hans vzpomněl na otce, který trpěl nespavostí několik posledních let svého života. Stres z nemocnice, z bledých neduživých tváří a osudů lidí závislých na přístrojích. Později vlastní srdeční arytmie, prostata a hlavně úzkosti. Jestli se Kateřinina nemoc jednou vyrovná, jestli ti dva kluci, Hans a Emil, budou k čemu, nebo se zmarní, upijí a zblbnou, jak to teď nejspíš vypadá. Jestli žena Marta bude jednou šťastná, anebo bude muset jen pořád dál něco snášet a snášet. Jestli celý ten život, kterým se plazí jako vojáci v blátě pod ostnatým drátem, není marný. Jestli to pálení a svírání jednou přejde. A jestli se ještě někdy sejdeme s rodiči a s bratry, jestli budeme spolu, alespoň údělem, alespoň stejnou láskou v různých časech, až času nebude. Existuje společenství živých a mrtvých, jak o tom dětem tolikrát vykládal? Nebo je život jen pálení a svírání, jen nemyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?
A proto Hans vstal časně. Přehodil si svetr jen tak přes pyžamo, vklouzl bosýma nohama do bot, pustil psa ven a sám se šel vymočit na louku před boudou. Zajdu za roh a vidím ho mezi haluzemi ovocných stromů, veliký, mnohem větší než v noci, a bílý jako spánková kost. Dokonalý kruh. Ne, není dokonalý, už couvá, ploští se na jedné straně, a tím více připomíná lidskou lebku, kterou mi bratr Emil ukázal vyčnívat ze země z rozkopaného hrobu na městském hřbitově. Tehdy tam Emil pracoval jako pomocník. Když nemohl studovat, vymýšlel si alespoň bizarní dělnické profese. Spánek, řekl tehdy a prohlížel si lebku přivřenýma očima, to je krajina sama o sobě. Pak lebku odevzdal hrobaři, který ji spolu s ostatními ostatky předchozího nájemníka hrobu zabalil do černého hadru a položil stranou.
Hans zašel do boudy. Hodil hrst třísek na poslední žhavé uhlíky v kamnech. Zahučelo to poprvé od večera útulně. Postavil vodu na kávu a ještě jednou se šel podívat na měsíc ve větvích ovocných stromů, na ten obraz, který bude tak těžké namalovat se všemi souvislostmi, které teď má. Byl ještě větší, blíž k obzoru a výrazně bledší. Rozpouštěl se v tom ránu jako kostka cukru.
Jsem snad náměsíčný? ptá se Hans sám sebe a fascinovaně hledí na spánkovou kost mezi bezlistými haluzemi a vrací se tunelem času. Stejná kost visela před pár lety v šest hodin ráno mezi anténami na střechách činžáků u nemocnice. Všiml si toho, až když vypnul světla auta na parkovišti před hlavním vchodem. Přijel pro tátu, který volal matce, že se mu na noční službě udělalo špatně, ať se neplaší, že si jen ráno ještě zajde na nějaké vyšetření, aby se cosi vyloučilo. A matka ihned volala Hansovi, ať pro něj zajede, protože zkrátka matka mívá tušení, která se zpravidla splňují, a tak Hans hned jel.
Dívá se na měsíc nabodnutý na anténu a ptá se, zda je to dobré, nebo špatné znamení. Je tu moc brzo, nebo se táta opozdil? Neopozdil. Šel pomalu podél zdi, o níž se opíral jednou rukou, druhou se držel za břicho. Byl to skutečně on. Teď se opřel o zeď oběma rukama, jako by se bál, že spadne, a takto opatrně postupoval úkroky bokem podél zdi směrem k hlavnímu vchodu. Odněkud se vracel, zřejmě z marného pokusu dojít někam sám. Ranní chodci se po něm znechuceně ohlíželi. Mysleli si, že je opilý. Hans k němu doběhl a podepřel ho.
Táto, co se děje?
Já jsem se ti, chlapče, nějak zamotal. Já jsem vlastně chtěl jít domů, nebo na neurologii, nebo, já nevím, ale teď tu nějak bloudím. Víš, asi jsem měl nějaký výpadek. Nějakou malou mrtvici. To se pak lidi takhle motají.
Kam chceš jít? Mám tě vzít na tu neurologii, nebo domů?
Domů? V tom pohledu byly obsaženy všechny další události jeho života. Domů takhle nemůžeme. Já musím do nemocnice.
Ale vždyť máš po službě, přijel jsem pro tebe.
Já vím. Jsi hodný. Ale víš, hochu, já teď nepotřebuji do nemocnice jako doktor, ale jako pacient. Nejdřív potřebuji tu neurologii, byl to asi iktus. Zaveď mě k doktorovi Skálovi do druhého patra. Znáš ho, Petr Skála. On se jmenuje jménem i příjmením stejně.
Jak to?
No přece: Petře, ty jsi skála. Tak mě to napadlo, z Bible, víš.
Jistěže vím.
Tak mě k němu zaveď a on mě vyšetří. A pak to půjde postupně, až na to přijdeme. Nejdřív musíme vyloučit…
Teskný výraz, který měl otec v očích při slově domů, byl pryč. Pan doktor Nedoma začal věcně pracovat na pacientovi, kterým byl on sám. A podpírán synem prošel jako pacient dveřmi, z nichž před chvílí vyšel jako lékař naposledy.
Někdo Hanse zatahal za rukáv. Hans otevřel oči. Byl to pes. Jako by říkal: Nespi. Čajník na kamnech se skoro vyvařil. Nebe za oknem tmavé, jen nad obzorem světlý pruh. Je večer, nebo ráno? Teď to nepoznáš. To ukáží až další kroky. Pak se objeví ta šipka, ten zatracený vektor času. Jako tehdy, ve chvíli mezi lékařem a pacientem. Taky nemohli tam v těch dveřích zůstat stát na věky.
---------
Autobusy 54 a 45 a pak přes parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a před lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.
Otec leží na jednotce intenzivní péče. Obklopen přístroji, které sledují jeho životní funkce. Není tak úplně při sobě. Místy se snaží Emilovi něco říct, místy už si mluví jen sám pro sebe, něco o soumraku, něco o vlaku.
Pozdní soumrak, červené slunce se míhá u pat hubených stromů na železničním náspu za oknem vlaku. Ty stromy jsou tak blízko u sebe jako zuby hřebenu, na který bys mohl hrát, kdybys to uměl. Pergamenový papír a trumpetistův nátisk a ozve se zvuk, z něhož mrazí. Takovou legraci jsme měli jako kluci. A támhle soused na vedlejší posteli zase říká, že zapřáhne králíka do pluhu a bude proorávat brázdy. Jak by králík mohl utáhnout pluh, asi tak jako já, kdybych teď měl vstát a dojít si na záchod. Tělo je už za mnou jako ten pluh zarytý do jílovité půdy, kterou už nikdo nevzdělá. Můj kůň, ten silný hřebec, co pohne kládou těžší, než je sám, a když se ta kláda pohne, tak už sama jede a skáče mi na paty. Musel jsem utíkat své síle. Nikdy bys nevěřil, co tohle srdce utáhne. Teď nic. Králíka do pluhu. Pitomě se smějeme a řeči těch ostatních lidí zní, jako když můj bratr hrál na hřeben, falešně, a přece jaksi naléhavě. Melodie byla až za tím zvukem, za tím drnčením pergamenu na zubech. Stačí malinká záminka, aby tu byla hudba. I tahle hra na hudbu, tohle drnčení, když slunce běží u kotníků stromů a brzy už bude tma. Ten červený pruh mezi kmeny bříz, jako když fáčem prosakuje krev. Když to bolí a tělo je za mnou. A moje králičí duše, vysvobozená z kotce, nesilná a nedravá, opatrně ohledává, jaké to je, být venku, být už jen u toho, a ne v tom.
Mně už se věci jen dějí. Já vím, že jsem v pokoji, že nikam nejedu, a přece to podvečerní slunce za oknem ujíždí, jako bych byl ve vlaku. Jako bych se v kousavé kopřivové uniformě vracel domů. Na chvíli, na opušťák, podívat se na právě narozeného syna. Soudruhu poručíku, narodil se mi syn. Dovolte mi opustit posádku a podívat se na matku a na syna, poklonit se robátku, které jsem zplodil před devíti měsíci ještě jako civil. Držela mě, svírala mě rukama i nohama, nenechala mě uskočit, chtěla ho víc než mě. A on tam teď křičí a kojí se z jejích prsů a já v kopřivové zeleni, jako každý jiný voják, usínám ve vlaku ze Slovenska. Mikuláš, Martin, Vrůtky, Žilina, narážím spánkem do studeného skla a říkám si, že život je krásný.
Dobře jsi to udělala, že jsi mě přidržela. Že jsi mě nenechala uskočit, že kláda narazila do pat toho, kdo ji táhne. Břemena nás nesou. Naše břemena nás ponesou, i když my už tu nebudeme. Až on malý bude velký a dotkne se horkého svalu koně, a jeho táta bude pořád narážet spánkem do skla v okně vlaku, Mikuláš, Martin, Vrůtky, Žilina. V tom vlaku pojedu na věčnost, za naším věčně novorozeným dítětem a suchými rty si budu šeptat, že život je krásný.
To je moje místo. Bože, Hospodine, šéfe, mistře, tam mě dej, až překonáme tu bolest, tam mě pak ukliď, do toho vlaku, do té uniformy, do toho okamžiku, kdy jedu za synem a za ženou. Až bude ta moje králičí síla vypřažená ze všech pluhů, v té chvíli klepnutí, rozpojení obratlů, přerušení míchy. Už nepotřebuji míchu, nepotřebuji obratle. Ty nejsou moje, ty zůstaly s tím pluhem natvrdo zaraženým v jílovité půdě, kterou už nevzdělám. Já už teď potřebuji jenom se těšit, jenom narážet spánkem do skla okna, za kterým na nízkém obzoru červené slunce běží u pat hubených stromů a brzy bude tma a brzy budeme doma.
Tak to asi otec neříkal. Moc mu nebylo rozumět. Mluvil stále. Nebo jen hýbal ústy a z těch slov, která zachytil, si to Emil takto poskládal. Měl holicí pěnu ve spreji a novou žiletku. Jednu věc otec nesnášel — být zarostlý, pro něj to bylo jako být špinavý. A Emil jen čekal, až přestane mluvit, aby tu špínu mohl stáhnout z jeho tváře. Ale on pořád mluvil slovy více nesrozumitelnými než srozumitelnými a Emil se občas ohlédl do okna, kde slunce klesalo do lesů. Emil tomu rozuměl, otec teď byl na tom nejlepším místě, kde mohl být, jel za svým prvním narozeným synem.
Kdysi mi to vykládal, jak jel domů jako mladý vojenský lékař odkudsi ze Slovenska podívat se na Hanse, vzpomněl si Emil. Já si to teď možná jen vymýšlím, já mu to možná jen přeji. Kdo ví, co se teď děje v té řeči, které není rozumět?
S očima rozšířenýma a dechem zadrženým hleděl na monitor encefalografu, kde křivka otcova srdce poskakovala po zubech připomínajících Vysoké Tatry.
Táto, neumírej! Jak to zní nepatřičně. Sálové sestry, ti andělé v zelených stejnokrojích, se po něm poohlížejí pohledy káravými i konejšivými zároveň. Jako by ty přesné, dokonalé, znalé, se smrtí obcující ženy říkaly, že takto se tady nemluví. Stokrát by ses chtěl přivinout, schovat se v náručí zeleně oděných žen, přitisknout hlavu na hruď anděla, který napichuje infuzi, zastavit ten čas, zůstat tady s těmi lidmi, kteří bojují o život, a s nimi o něj bojovat až na věky jako na obraze ze špitálu. Jenže ty ženy ti svými pohledy říkají: Takhle se tady nemluví, tady se neříká Táto, neumírej! Tady se umírá.
Když Emil odešel a předtím se omluvil sestrám za své citové projevy, Jan Nedoma se vymanil z polovědomí způsobeného nedostatkem kyslíku, podíval se na přístroje kolem sebe očima lékaře internisty, kterým nikdy nepřestal být, a s autoritou, kterou náhle opět nabyl, přivolal k sobě ošetřující personál. Po různých vyjevených tvářích konejšivých žen a dívek se nad ním konečně sklonila staniční sestra, žena skutečná, žena, která ví, jak terapie někdy končí. A té ženě Jan Nedoma řekl, aby ho odpojili od umělé ledviny i od všech dalších monitorů a odvezli ho zpátky do jeho pokoje. Chtěl být sám a sám si naordinoval tuto konzervativní léčbu. Ještě se nad ním zjevila bílá nezřetelná tvář lékaře, který se jen ujišťoval, zda je to skutečně jeho přání. A potom Jana odvezli tam, kde nejsou žádné přístroje k udržování života.

© Jan Balabán
ukázka je z knihy Zeptej se táty
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4170x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce