Prostý název románu A. Audouarda, Arab (přesněji Ten Arab), rozehrává téma velmi složité, nepříjemné a bolestivé. Nakladatelská anotace mluví o velkém „jižním“ románu a odvolává se k Faulknerovi, Flannery O´Connorové a také Jeanu Gionovi. Záhadná atmosféra některých Gionových děl, kde je nevypočitatelná síla přírody fascinující a až magická takřka stejně jako temná stránka lidských charakterů, se jistě ke srovnání nabízí. Podobně naléhavě se ale připomene třeba i zážitek ze čtení Camusova Cizince. Tím spíš, že i tam jde o střet světa „francouzského“ s „arabským“.

Román Arab je skutečně velká kniha – o složitých lidských osudech, o osobním údělu, proti němuž někdy lze stěží bojovat, o laciné a zbytečné nenávisti, o tom, jak neuvěřitelného násilí jsou lidé schopni jeden ke druhému, ať jde o nejbližšího člověka, anebo úplně neznámého, ať jde o dítě, nebo starce, ať jde o Araba, anebo ani ne...

Není to však rodinná sága. Román v poměrně krátkém časovém úseku vlastně sleduje jen příběh jedné postavy, na který se nabalují epizodické vhledy do několika dalších osudů. O nikom ze zúčastněných se ale nedozvíme víc než jen nejnutnější.

Audouard příběh své knihy nedatuje, neukotvuje v konkrétní době, ani v konkrétním místě. Odehrává se na malé vesnici v horách či podhůří, pravděpodobně ve Francii. V daném místě se ale probudí naprosto konkrétní a silné rasistické emoce, jež vycházejí z celkové nálady ve společnosti a jsou živeny široce rozšířenými předsudky. I policie je proti nim krátká, a dokonce se předpokládané reakce obecného mínění i bojí. Podle toho se dá se usuzovat, že se popisovaná historie mohla udát spíše někdy do 60. či 70. let 20. století. Avšak vzhledem k tomu, že autor dobu jasně neurčuje, je dopad všeho vypovězeného o to víc alarmující: vlastně si nemůžeme být jisti, zda se něco podobného neodehrává ještě pořád, a kdekoli. Na zapadlé vesnici nebo třeba na předměstí velkoměsta. Ve Francii nebo jinde.

Text má velmi promyšlenou strukturu – nevypráví jeden lineární příběh, rozehraje jich na začátku hned několik a teprve postupně je nechává proplétat, do sebe zapadat. Některé epizody čtenář dokáže odhadnout, možná je tuší, jiné však naprosto přesahují očekávání, ba běžnou představivost. Vyprávění postupuje sice více méně chronologicky, avšak různé epizody o minulosti postav, případně detailnější vstupy do určitého důvěrného momentu (jež vybraného protagonistu v prostoru zachyceného děje trochu posunují, anebo jen čtenáři umožňují danou figuru více poznat a pochopit) dějovou linku zpomalují či pokřivují. Síť vzájemných vztahů je stále hustší, na určitých místech se tak zauzlují, že není síly, jež by jim pomohla.

Román má čtyři části pojmenované lakonicky Kámen, Voda, Oheň, Vzduch – přírodní živly jako by byly motivem či symbolem dané partie vyprávění. Zároveň se zdá, že i ovládají chování a osudy lidí nebo se do nich nějak otiskují, minimálně s nimi snesou srovnání.

Knihu otvírá značně nerománová, či přesněji neromantická scenérie, jíž vládnou velké stroje převracející krajinu v cosi nového. Těch pár lidí podílejících se na zemních pracech jsou vesměs chlapi, samorosti. Mezi nimi jediná žena, nazývaná Ta divoká, Indiánka (Indienne, la Sauvage) s vystupováním a minulostí stejně záhadnou jako kdokoli z dalších přítomných. Poklid jejich společenství, vycházející čistě z nutnosti respektovat druhého, naruší příchod Araba. Mladý muž je velmi uzavřený, straní se lidí, ale pracuje s největším nasazením.

Přes očekávané nevraživé reakce vesničanů se starý vdovec jménem Spravedlivý (Juste) uvolí Araba ubytovat v prázdném sklepě svého domu. Juste má dům nad vesnickým náměstím, dívá se na příbytek jisté Mamine, obézní ženské, jež žije s dcerou Noémie a vnukem Trevorem. Z města za nimi občas dojíždí vlakem synovec David, který má k Mamine až nepochopitelně blízko – jako by mu byla matkou, manželkou i milenkou, ztělesněním jediného krásného, upřímného vztahu. Naproti tomu Noémie s matkou neustále bojuje, ta totiž má potřebu věčně komentovat a odsuzovat její chování.

Vesnice žije v předsudku, že Arabi do jejich světa nepatří. Příchod toho jediného, ať by se choval sebenenápadněji a sebepokorněji, pro ně znamená předzvěst potíží. Proto také neváhají každý problém hned s přítomností Araba spojovat – Mamine bude co do ráznosti a zaujatosti takových závěrů jednoznačně nejaktivnější. Stačí jen nevinné setkání Noémie s Arabem na náměstí, kdy se jen jeden druhému zahledí do očí, a Mamine už na dceru útočí pro údajně nepřístojné chování.

Pak se seběhne pár značně absurdních, ale zcela věrohodných událostí, jež vyvrcholí zatčením Araba. Toho sice očividně není za co obvinit, bohužel ale policie zjistí, že jeho bratr sedí jako terorista. Araba pro jistotu policie drží ve vazbě, jak může dlouho, aby mezi lidmi nevznikl dojem, že se mu nějak nadržuje. Arab té situaci trochu nahrává tím, že se bojí mluvit a odmítá hájit. Nedlouho poté, co se Arab vrátí do vesnice, dojde k další souhře okolností a situace bere rychlé obrátky, další sled událostí jako by už ani autor knihy nedokázal kočírovat: nesmyslné, fanatické krutosti následují jedna za druhou. Audouard něco popisuje velmi detailně, jiné jen naznačí.

Kniha končí smutně i optimisticky, po jejím dočtení si teprve uvědomíme pár detailů. Například že jediní, kdo se v tom příběhu uměli hezky chovat k malým dětem, byli Arab a Indiánka. Oni dva také patřili k menšině obyvatel malé vesnické komunity co do schopnosti jednat se druhými otevřeně, čestně a upřímně, bez potřeby druhé soudit, natož odsuzovat. Oba měli v úctě přírodu. Jen lidé je odmítali přijmout mezi sebe.

Schéma knížky může při pokusu shrnout stručně děj vypadat banálně, jako by tíhla k lacinému zjednodušování. Přitom je zajímavá, napínavá, pěkně se čte. Zásluhu na tom má propracovaná struktura a styl: příběh se odhaluje ve fragmentech, jež se až následně částečně propojí; text vyniká pěkným jazykem, kusými, ale živými a „pravdivými“ dialogy; plyne bez zbytečného rozvádění nepotřebných podrobností, bez upadání do rozbředlého plkání: ačkoli jde o příběh složitý a přestože jeho scenérie je bohatá, nikde nemáme pocit prodírání se zbytečnými slovy.

Jde o velmi poutavý, potřebný, i když značně netradiční román. Je zajímavě napsaný, pojednává o krutých lidských stránkách, u nichž si bohužel nemůžeme být jisti, že by jen tím, že dnes nepatří k politicky či společensky korektnímu, už nenacházely živnou půdu.