Reiner, Martin; Viewegh, Michal; Šrut, Pavel
Tři tatínci a maminka

Martin Reiner, Michal Viewegh, Pavel Šrut: Tři tatínci a maminka, Brio, spol. s. r. o., Praha, 2010, 64 stran, ilustrace Galina Miklínová.

Umístěním titulu na přední stranu knihy je naznačena jeho významovost pro dílo a vyvolán čtenářský zájem o propojení s jeho smyslem. Na přebalu knih je obvykle umístěno také jméno autora, jež se také může podílet na čtenářské interpretaci díla. Oba údaje zajímavě reprezentují knihu, která má název Tři tatínci a maminka a tři autory – Martina Reinera, Michala Viewegha a Pavla Šruta.

Popisnost názvu vzbudí prvoplánově důvěru budoucí části předpokládaných čtenářů – dětí: bude to přece kniha o něčem důvěrně známém, o tatíncích a mamince. Jména autorů pocity takto uvažujícího recipienta příliš neovlivní, a to nejen pro obecně menší zájem dítěte o to, kdo knihu napsal, než o to, o čem je, ale i proto, že až na malou výjimku jim zatím nedali šanci se s nimi potkat. Naopak zájem nebo alespoň zvědavost vyvolá u dospělé části možných recipientů skutečnost, že „hotoví“ spisovatelé s jasnou uměleckou orientací přistoupili na nakladatelský nápad vydat knihu imaginativní, navíc „kolektivní“ a nadto určenou hlavně dětem.

Bylo-li prvotním autorským cílem napsat dílo, které bude děti bavit a dospělé vrátí do poetické doby vlastní přirozené schopnosti vymýšlení a představivosti, stalo se představení maminky v několika životních etapách hned nato příležitostí pro vyjádření vztahových relací v užších i širších rodinných souvislostech a pro vyjevení emocí, jež reálně kouzelná postava knihy i opravdová „naše“ maminka probouzí u tatínků i u dětí.

Žánrově je kniha souborem tří povídek propojených postavou, jež v průběhu děje spěje od dětství k dospělosti, jsou to ale také tři tatínkovské pohádky vyprávěné (čtené) dětem před spaním. Ani věková kategorie příjemců není jednoznačná a dílo tak následuje stále zřetelnější tendenci slovesných a obrázky vybavených děl k věkové dvojdomosti a vyčnívání z tradičních žánrových šablon.

Titulní „tatínci“ nabízejí zařazení díla mezi pohádkové knihy Zdeňka Svěráka, Jiřího Stránského, Ludvíka Středy a Arnošta Goldflama, v nichž je reflektována nová role otců v reálném životě, kniha je také vykročením několika spisovatelů na společnou cestu, jež vyžaduje tvůrčí soustředění, vzájemné respektování, dodržení základní dohodnuté dějové linie a zejména myšlenkové jednoty, kterou reprezentuje v oblasti dětské literatury již několik zdařilých projektů s přívlastkem experimentální.

V prvním příběhu Martin Reiner překonal s maminkou – holčičkou etapu útlého dětství, her s panenkami a dobrodružství prožitých ve starém venkovském domě a dovedl ji do věku, kdy přestala být pro ni prioritou tajemství sdílená se strýčkem vzezření indiána či přestárlého „hipíka“ a kdy objevila tajemství vlastní tajemnosti vedoucí k poznání a získání někoho, kdo z ní titulní maminku za krátký čas udělal.

Druhý tatínek Michal Viewegh už měl maminku i se dvěma dětmi doma. Jeho příběh balancuje od pasáží rodinně harmonických, třeba o pejskovi, který měl za úkol napomoci domácí idyle, z níž stereotypem unavená maminka stále nějak unikala, k pasážím pro dospělé publikum, v nichž poznáváme pro autora typický nadhled komentující v tomto případě maminčiny pochybnosti a její hledání pravé maminkovské identity.

Byl-li konec první povídky šťastný, mamince a prvnímu tatínkovi se narodila dvojčata, druhé povídce vévodily peripetie: "Život je zkrátka někdy trochu smutný, a to nemůže, děti, změnit nikdo," tvrdí autor-vypravěč a má na mysli maminčino manželské a mateřské tápání.

Šrutovsky poněkud americky pohádkovou katarzí pak triptych končí: běh života se opakuje, maminčiny děti mají stejná přání jako všechny děti na světě, touží po vlídnosti i autoritě blízkého dospělého, po zázemí rodiny, již konkrétně jim dopřávají rodiče a vrchovatě i neúnavný strýček s dobrodružnými sklony. Nejdůležitější osobou pro děti a hrdinkou knihy je ovšem maminka, která ve třetí povídce sice značně absentovala, ale strýčkovým vyprávěním se stala postavou zprostředkující dynamiku děje i jeho kouzelnou tajemnost.

Sympatická, přívětivá a všudypřítomná ironie a sebeironie ve všech pohádkových příbězích odráží současný model rodiny bez výrazného otcovského autoritářství a  naopak s akcentovanou rolí, jež v tomto modelu připadá matce. Ta je v knize postavou kolísající mezi kanonizovanou postavou vždy a bezvýhradně pohotovou k oběti ale i postavou, jež má právo na vlastní vyjádření a realizaci sama sebe. Je ovšem za všech okolností bytostí respektovanou, milovanou dětmi i všemi tatínky, je hodna úcty a té se jí plně dostává.

Epická linie knihy, její hravé momenty, autorské vymýšlení, humor a napínavost osloví dětské recipienty. Ne vše v rodině je ale pohádkově čisté, rodiče občas řeší problémy, mají starosti vztahové i jiné a nežijí ve vzduchoprázdnu. Momenty reálného partnerského soužití a společenského života jsou jako součást všech tří příběhů cílené především k dospělým čtenářům. Jsou ovšem, stejně jako náznaky milostných vztahů, které se v textech nevyskytují ojediněle, vždy korektně seriózní: ty o lásce mají podobu jemného škádlení ("A tatínky maminky taky pořád baví"), jež dospělé pobaví a v dětech neprobudí rozpaky.

Ilustrace Galiny Miklínové vše v textu pozorně sledují ve stylizovaných střizích a s laskavou nadsázkou nejen zrcadlí, ale i pikantně přibarvují. Přiřadí-li například vnímatel některé její postavy k reálným osobnostem, přistoupí na hru a s ještě větším porozuměním přijme příběhy, z nichž jeden napsal básník, druhý módní prozaik a třetí autor žánrově a tematicky široce rozkročený a intencionálně dvojdomý, jako celek, v němž může hledat v textech stylistické, kompoziční a vypravěčské posuny od „pravého“ autora.

© Naděžda Sieglová