Přestože Andy Riley postavil celou svou tvorbu na psaní o sebevraždách v nejrůznějších variacích, považují čtenáři jeho díla za roztomilá. Možná právě to je důvodem, proč po Králíčkových sebevraždách přišel se Sobeckým prasátkem.

Králíčkovy sebevraždy jsou popkulturním hitem, který se velmi záhy rozšířil přes internet z Británie do celého světa. Skeče beze slov, jejichž hlavními hrdiny jsou králíci toužící po bolestivé a velmi podivné smrti, protože v tomto světě už nemohou žít ani oni. Lidé si je zamilovali, nakladatelství Paseka vyprodalo oba díly, dotisky jsou nutné. Zavražděné králíky chtějí snad všichni a nové dílo Andy Rileyho by se dalo chápat jako revolta proti této mánii. Sobecké prasátko je totiž cokoli, jen ne roztomilé. Upřímně řečeno, je to pěkné prase. Riley dozajista přemýšlel o tom, které zvíře nebude připadat jeho čtenářům jako ztělesněná roztomilost, a vytvořil sádelnatého hrdinu s doslova prasečíma očkama. Prakticky bez nadsázky se dá také říct, že nový hrdina je pěkná vepřová hlava.

Riley se poučil z minulosti a dává čtenářům jejich přízeň pěkně sežrat. Tedy dal by, kdyby se na scéně neobjevilo sobecké prasátko a nesežralo ji samo. Struktura „zápletek“ zůstává stejná jako u králíčků. Prasátko se objeví v libovolném prostředí, ale namísto sebevraždy se věnuje naprosté většině smrtelných hříchů. Vzhledem k přístupnosti díla čtenářům do osmnácti let vynechává pouze smilstvo, jinak je v hřešení přímo přeborníkem. Sednout si v kině do první řady s obrovskou afroparukou, kálet do bazénu těsně před plaveckými závody, čekat s potápěčskou výbavou na dně studánky štěstí a chytat mince… To jsou jen tři z typických – i když zdaleka ne nejhorších – okamžiků života sobeckého prasátka. Odkazů na Bibli je tu požehnaně, stejně jako odkazů na cokoli jiného. Prasátko přímo tyje z naší kultury a společnosti. Těží z ní až na samý kámen a vůbec se za to nestydí. Od toho tu totiž je.

Hlavním rozdílem mezi prasátkem a králíčkem je fakt, že sobecké prasátko hovoří. Respektive kvičí svoje nesnášenlivé hlášky na kohokoli, koho uzná hodného poznámky. Neočekávejte ovšem nějaké proslovy. Prasátko skutečně mluví, jen když je to nezbytně nutné nebo když slova podtrhnou hrůznost toho, co právě vyvádí. Jako dokonalý příklad poslouží zadní přebal knihy, na kterém sobecké prasátko drží kladivo nad prasátkem-pokladničkou a mezi zuby a cigaretou procedí: „Neber si to osobně.“

Přesně takto funguje humor v novém Rileyho opusu. Jeho autorský rukopis se nezapře, přesto by se ale i čtenář seznámený s předchozími dvěma knihami mohl dočkat nepěkného šoku. Mnohé z vtipů je možné odpustit jenom proto, že u prasete lze trochu té politické nekorektnosti přehlédnout. Je ovšem otázka, co je trocha a co už je příliš. Riley totiž místy zachází až k samé hraně snesitelnosti (a možná, že z hlediska méně tolerantního čtenáře tuto hranici překračuje). Hlavně ale překročil sám sebe a po králících, kteří, jak známo, patří mezi lehká jídla, naservíroval svým konzumentům pěkně tučný a vydatný ovar s celou hlavou. Pokud tedy máte rádi trochu drsnější humor a tvrdíte o sobě, že jste tolerantní, je nová kniha nakladatelství Paseka právě pro vás. Sobecké prasátko má totiž podle všeho za úkol prověřit, jak na tom s tou tolerancí jsme.