Oz, Amos:  Příběh o lásce a tmě (in Roš Chodeš)

Oz, Amos
Příběh o lásce a tmě (in Roš Chodeš)

recenze beletrie zahraniční

Amos Oz, jeden z největších žijících izraelských autorů, se narodil roku 1939 v Jeruzalémě rodičům, kteří přišli do Palestiny z východní Evropy. Tehdy se ještě jmenoval Amos Klausner, příjmení měl po otci...

Tisíce příběhů jednoho dětství
v češtině vyšel autobiografický román Amose Oze

Amos Oz: Příběh o lásce a tmě, překlad Michael Žantovský, Paseka 2009

Amos Oz, jeden z největších žijících izraelských autorů, se narodil roku 1939 v Jeruzalémě rodičům, kteří přišli do Palestiny z východní Evropy. Tehdy se ještě jmenoval Amos Klausner, příjmení měl po otci, který pocházel z oděské rodiny významných badatelů, intelektuálů a společenských činovníků. Amosův prastrýc z otcovy strany, Josef Klausner, byl dokonce navržen pravicovou stranou Cherut na kandidáta na prezidentský úřad proti Chajimu Weizmannovi a jméno Klausnerova nese dodnes v Jeruzalémě ulice, kde stával strýcův dům. Když bylo Amosovi patnáct let, rozhodl se zpřetrhat rodinné svazky, odešel žít do kibucu, kde strávil příštích třicet let svého života, a změnil si příjmení na Oz, což hebrejštině znamená „síla“. Chtěl začít „nový život na troskách starého“, jak sám píše, odříznout se od minulosti, od svého dětství, od otce, jemuž se odcizil, a zejména vymanit se ze stínu strašlivé události, která otřásla jeho životem, když mu bylo dvanáct let: sebevraždy jeho maminky. O rodičích ani o vzpomínkách na své dětství později s nikým nemluvil. Teprve padesát let od matčiny smrti, jako zralý a uznávaný spisovatel, se rozhodl k minulosti vrátit, a tak v roce 2001 vyšel v Izraeli román Příběh o lásce a tmě, který na konci loňského roku vydalo v českém překladu Michaela Žantovského nakladatelství Paseka.

Kdo by očekával od tohoto autobiografického románu příběh autorova života, bude možná zklamán. S výjimkou několika málo odboček do dospělosti se Oz omezuje na vylíčení doby svého dětství a dospívání a více než sám sebou se v knize zabývá členy své rodiny, přáteli jeho rodičů, kteří povětšinou patřili mezi intelektuální smetánku židovského Jeruzaléma, a konečně i vykreslením pohnuté atmosféry čtyřicátých let, kdy byl Jeruzalém ohniskem významných dějinných přelomů, především vyhlášení státu Izrael a války za nezávislost.

Svým námětem může tak Příběh o lásce a tmě připomenout i jinou podobně strukturovanou životopisnou novelu, totiž Dárek z lásky Jicchaka Bar Josefa (česky 2007), která je rovněž soustředěna na spisovatelovo vlastní dětství, rodinu a na komplikovaný vztah mezi rodiči, přičemž zajímavosti knize dodával fakt, že otec autora Josef Bar Josef patřil v padesátých letech k nejvýznamnějším spisovatelům své generace. Ozův román však svým rozsahem a především mohutným záběrem aspiruje mnohem výše. I v rámci bohaté Ozovy tvorby představuje Příběh o lásce a tmě dílo výjimečné a mnozí ho dnes považují za nejlepší jeho román.

Zvláštní pozornost si zasluhuje už struktura celého textu. Přestože je nepochybně velice promyšleně rozvržený, plný opakovaných motivů a jejich obměn, skládá se z mozaiky nejrůznějších obrazů, postřehů a příběhů: čtyřistapadesát stránek románu je zaplněno popisy a výčty, malými i velkými příběhy, odbočkami o etymologii hebrejských slov, o psaní, literatuře, politice a o vztahu Židů k Arabům či křesťanům, líčením historických momentů doby zrodu státu Izrael nebo třeba temnými ruskými pohádkami, které Amosovi vyprávěla v dětství maminka.

Ani v jiných svých románech se Oz vždy nedržel přísné jednoty a linearity vyprávění (vzpomeňme například úspěšnou Černou skříňku, která byla v roce 1993 první autorovou knihou přeloženou do češtiny a má formu románu v dopisech), zde se však příběh rozpadá docela. Oz neustále osciluje mezi dětstvím, starší historií rodiny a současností. Neuspořádaně se střídají také scenérie, z Jeruzaléma nás kniha přenáší střídavě do Oděsy a polského Rovna, odkud pocházeli jeho rodiče, do kibucu Chulda či moderního města Aradu uprostřed negevské pouště, který je v současnosti spisovatelovým domovem. Konečně zde Oz neustále přeskakuje z jednoho stylu do druhého: anekdotu střídá esej či báseň, impresi zase historický výklad s poznámkami pod čarou, jakoby v puntičkářské snaze o vyčerpávající obraz se tu objevují i autentické úryvky deníků a korespondence.

Navzdory této fragmentárnosti má však Oz daleko k postmodernismu – rozhodně nesdílí jeho skepsi k etickým a estetickým hodnotám, každý střípek, příběh či glosa, je podán v tradicionalistickém vypravěčském duchu, a konečně román jako celek si uchovává určitou monumentální jednotu. Snad nejlépe vystihuje charakter románu pojem vesrkze klasický, totiž „epická šíře“. Tak jako antičtí básníci Oz neváhá věnovat pozornost nejmenším detailům, štědře zahrnuje čtenáře podrobnými popisy, odbočkami, retrospektivami, poučnými exkurzy či napínavými nebo humornými epizodami. Červená nit vyprávění, ústřední téma však nikdy nezmizí. Zhruba v polovině knihy, takřka symbolicky právě s líčením zrodu státu Izrael, se roztříštěnost příběhů, ona mnohost spodních proudů slévá v jednotný proud, který čtenáře zavede až k srdci onoho „příběhu o lásce a tmě“. Totiž k události, kolem které se Oz neustále krouží – k matčině smrti, které předcházelo několik let těžké a vleklé deprese.

V prvních větách románu Oz konstatuje: „Narodil jsem se a vyrostl v malém přízemním bytě s nízkým stropem. Měřil kolem třiceti metrů čtverečních.“ Tento skrovný, stísněný svět byl světem Amosova dětství – a oč byl prostorově menší, o to větší byl intelektuální rozlet těch, kdo v něm žili: Ozova otce, sečtělého historika a erudovaného jazovědce, který pracoval jako knihovník, matky zahloubané do ponurých, tajemných příběhů z domovské Evropy, či rodinných přátel, mezi nimiž bychom napočítali přinejmenším desítku jmen velikánů „jišuvu“ a prvních let státu Izrael. Setkáváme se tu například s Š. J. Agnonem, nositelem Nobelovy ceny za literaturu, s básníky Šaulem Černichovským, Uri Cvi Greenbergem a Zeldou Šneursonovou. Nezapomenutelné jsou humorné výstupy, představující v knize přední izraelské politiky této doby, opozičního pravicového „jestřába“ Menachema Begina a prvního izraelského premiéra Davida Ben Guriona.

Mnoho zajímavého se dozvíme o také rozporech, které v těchto klíčových okamžicích moderních židovských dějin hýbaly intelektuální společností druhé generace sionistů. Vedle sporu mezi politickou levicí, hledající cestu k samostatnosti smířlivým jednáním s Brity a usilující o vybudování sociálnho státu, a pravicí, k níž se hlásila rodina Klausnerů, zde vládne například na poli literárním a kulturním spor mezi milovníky tradiční kultury a těmi, kdo usilovali o vytvoření nové, titánsky hrdinné a autonomní kultury izraelské.

Hlavní je však rozpor mezi starým a novým světem: tím prvním je svět Ozových rodičů, prostředí východoevropské diaspory, kde vládla bolest, utrpení a pronásledování. Jejich stín ze sebe první generace příchozích nedokázala setřást a přes všechno snění o „novém hebrejském člověku“ prožívala v nové vlasti dávná traumata i hlubokou deziluzi. Nový svět, který dospívajícího Amose vábí o to více, oč více jej dusí tíživá atmosféra domova, leží mimo Jeruzalém, v kibucech a zemědělských osadách. Je to společnosti, která ze sebe svrhla břímě ghetta, dýchá a myslí svobodněji, například si také podle Oze dokáže najít spravedlivější přístup k arabským obyvatelům.

Tento nový svět je v podstatě završením ideálů Ozova otce, které jsou ovšem v knize představeny značně ironicky. Ostatně je to otec, který – ač synovi neustále vtlouká do hlavy význam manuální práce a vštěpuje mu budovatelský zápal – protestuje proti jeho odchodu do kibucu s tím, že by se se svým nadáním měl raději věnovat studiu a intelektuální kariéře. Naopak starší kibucnik Amosovi otevře oči ohledně „mentality štetlu“, v níž jsou uvězněni všichni bojovní hlasatelé „nového izraelství“. Ve velkolepé parabole tak Oz činí vlastní příběh uzrání a odchodu do kibucu obrazem proměny, jíž prošla celá izraelská společnost, onoho přerodu, který se odehrál mezi dvěma generacemi Židů – té, která přišla z Evropy, a té následující, která se v Izraeli už narodila. Nejsilnějším motivem je právě autorovo poznání, že nový život nemůže vzniknout jinak než na troskách starého, za cenu ztráty kořenů.

Nakonec si dovolím malou poznámku na okraj. Je zvláštní, s jakou vehemencí se spisovatel v rozhovorech a dokonce i v knize samotné brání nálepce „autobiografie“. Obviňuje každého, kdo po takovýchto motivech z autorova života a soukromí lační, z primitivismu a bulvární senzacechtivosti. Je pravda, že nahlédnutí do autorovy minulosti nás může zavést k úvahám, nakolik jsou třeba ony melancholické, tajemné a iracionální ženské postavy v Ozových knížkách ovlivněny předobrazem jeho matky. Na druhou stranu se však zdá, že do Příběhu o lásce a tmě proniká překvapivě málo autentické, vnitřní zkušenosti, s níž by se čtenář mohl identifikovat, poznat se v ní. Stejně jako v jiných románech i zde Ozovi lépe svědčí lépe poloha vypravěče ve třetí osobě, zatímco introspekce – byť se nevyhýbají ani choulostivým tématům erotickým – bývají příliš stylizované, někdy poeticky květnaté, jindy didakticky přemoudřelé, ale málokdy uvěřitelné.

To však při četbě autorovi odpustíme. Stejně jako mu promineme, že se tak často opakuje, že vykrádá sám sebe a vlastní myšlenky a výroky. Odpustíme mu občasný patos, tak trochu ješitné sebecitování a tu a tam utroušené banální moudro. Už totiž tak trochu tušíme, po kom to má: jeho otec se věčnými přednáškami a nepovedenými žerty snažil za každou cenu přehlušit ticho slovy, matka se zase nořila do melancholických krajin vlastní fantazie. Postavy obou rodičů, stejně jako – v menší míře – nespočet dalších rázovitých postaviček, které román zalidňují, známe totiž tak důvěrně, jako bychom s nimi prožili kus života. Jen Oz sám, Amos Klausner, který nemá rád, když někdo jeho díla čte jako autobiografii, se dál ukrývá jako Šeherezáda za tisíce příběhů.

Román Příběh o lásce a tmě je kniha, která vás bude bavit, provokovat i dojímat. Je to kniha, kterou můžete otevřít na kterékoliv stránce a začíst se. Bude vás nutit smát se nahlas a předčítat úryvky komukoliv, kdo se ocitne zrovna nablízku. Je potěšitelné, že tento významný román vychází s poměrně malým zpožděním i v češtině, což je u izraelské literatury výjimka – navíc ve skvělém, bohatém a vynalézavém překladu Michaela Žantovského.

 

© Magdaléna Křížová
článek vyšel v časopise Roš Chodeš
na iLiteratura.cz s laskavým souhlasem Alice Marxové

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 181 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

71%čtenáři

zhlédnuto 5377x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce