Kostřicová, Blanka: Dole a nahoře

Kostřicová, Blanka
Dole a nahoře

recenze beletrie česká

Během pěti minut, při nichž se vypravěčka textu Dole a nahoře dívá z okna třídy na zasněžené kopce, se v jejích myšlenkách odvine pás vzpomínek na vlastní život.

Blanka Kostřicová: Dole a nahoře, Dauphin, Praha 2010, 85 stran.

Během pěti minut, při nichž se vypravěčka textu Dole a nahoře dívá z okna třídy na zasněžené kopce, se v jejích myšlenkách odvine pás vzpomínek na vlastní život. Autorka Blanka Kostřicová (1961) již v úvodu hovoří o autoterapeutickém charakteru celého vyprávění a dělení textu do tří částí, v nichž se střídá ich-forma s er-formou, ještě dále potvrzuje subjektivní tón příběhu. Pět minut či osmdesát pět stran jsou vyměřeným časem k vyprávění o dvaceti letech jednoho osudu. Vypravěčka záměrně podává historii osobní, ne komplexní, ale i tak však vyprávění není dost obratné na to, aby důležité momenty jejího života přesvědčivě zprostředkovalo. Protagonistku poznáme jako nadšenou lyžařku, čtenářku, člověka s nesmírnou úctou ke slovům, ale i činorodosti a přírodě, která i přes blízkost smrti (a možná i díky ní) dojde vnitřního smíření. Takové shrnutí je banální, protože redukuje každou z charakteristik na jedno slovo či sousloví, jež nepostihují hloubku sdělovaného. Podobně zkratkovitě působí i celý příběh, a proto i přes očividnou literární fundovanost autorky a závažnost témat v nás nedokáže vyvolat víc než sympatie k vypravěčce – autorce, nikoliv však k jejímu vyprávění. V jejím hlase zaznívá vrozená pokora a fascinace životem, nechybí jí ani postřeh. Líčení poměrů na filosofické fakultě za normalizačních let nebo zachycení rozechvělé cesty za Egonem Bondym představují výrazné oživení monotónní introspekce. Jako by odhlédnutí od sebe sama vytvářelo větší prostor pro čtenáře i pro vyprávění. Stejně pozitivní je i pasáž zachycující setkávání s Bohumilem Hrabalem. Hrabalovo psaní je pro vypravěčku určující; věnuje mu svou diplomovou práci, obdivuje spisovatelův svérázný způsob žití a boudníkovskou Libeň a jeho styl se promítá do jejího vlastního psaní. Líčení prvního setkání v Kersku má rysy mluvenosti, využívá se zde hovorových prvků, neukončených výpovědí a narušování větné stavby: „Zato si pochvaloval, že před ní Hrabal dělal haura, že mu dal a nechal svůj rukopis, protože jinak se pořád strašně bojí svých pro samizdat určených textů (on taky za Svatby v domě byl během jednoho roku devatenáctkrát v Bartolomějské – a jednou za ně bude v Živnobance, ale to jsme ještě vědět nemohli), často dohoní svého vydavatele ještě na cestě na autobus, svůj text mu sebere a třeba spálí (...)“.

Žánrově se text blíží spíše deníku než románu, soustředí se na protagonistku a její prožívání, a to i v případě, že se vypráví ve třetí osobě. Je-li řeč o jejích přátelích, vždy jde o zúženou perspektivu vypravěčskou, což vyznění textu poněkud omezuje. V druhé polovině příběhu se do líčení dostávají i citace z dopisů a přímá řeč, což tok vyprávění oživuje a v podstatě zachraňuje před upadnutím do únavného sebezpytování. Většina událostí je totiž podána skrze zaumně působící věty, jež možná odpovídají vzpomínkovému pásmu vnitřního monologu svou délkou, nikoliv však archaickou a patetickou stylizací: „A ona chodila nezkrášlovaná a uvolněná, s hlavou plnou ,divných‘ a ,jiných‘ nápadů a názorů, s otevřeným a zraňovaným mladým srdcem, v němž už od dětství cítila svou silnou náklonnost k lidem a zároveň předurčenost k solitérství: Nikdy netoužila po sňatku ani dětech, životní energii čerpala z osamělého spočinutí, na něž si dokázala najít prostor a čas vždy a všude (nejlépe ovšem ve volné přírodě, v lesnaté či horské krajině), avšak tím víc měla ráda lidi, potřebovala hovor, přimkla se úžeji ke svým přátelům a později často i k jejich dětem“.

Dole a nahoře – spojení, jež lze interpretovat ve vztahu k podobnosti sněhové pláně a nebes, prostorů, které pro protagonistku znamenají totéž. Nadto můžeme titul chápat jako dobře známý verš písně o zlatých rybkách, jako stoickou charakteristiku odvyprávěné historie. Na jejím konci je vyrovnanost se sebou i se světem, jež působí veskrze nefalšovaně. Bohužel, vyprávění samo vyrovnanost a sílu postrádá.

 

© Anna Vondřichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 123 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2627x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce