Mulisch, Harry: Objevení nebe

Mulisch, Harry
Objevení nebe

ukázka beletrie zahraniční

Když nebyli pracovně v zahraničí, neuplynul v následujících měsících ani den, aby se neviděli. Max nikdy nepoznal nikoho jako Onno a Onno nikoho jako Max – jako samozvaná dvojčata se ze sebe nepřestávali radovat.

Harry Mulisch: Objevení nebe, přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia-Odeon, Praha 2010, 760 stran

4
Přátelství

Když nebyli pracovně v zahraničí, neuplynul v následujících měsících ani den, aby se neviděli. Max nikdy nepoznal nikoho jako Onno a Onno nikoho jako Max – jako samozvaná dvojčata se ze sebe nepřestávali radovat. Každý z nich se cítil podřízený tomu druhému, každý byl sluhou a zároveň pánem, čímž vznikla jakási nekonečnost jako mezi dvěma zrcadly, která se v sobě odrážejí. Díky jejich nerozlučnému zjevu na ulici, po kavárnách a hospodách se o nich někdy mluvilo jako o „homointelektuálech“. Byli obklopeni nepochopením a podezíravostí, protože to bylo nebezpečné: dva dospělí muži, kteří zjevně nejsou homosexuální, zdánlivě spolu nemají nic společného a kteří spolu nějakým záhadným způsobem právě proto téměř symbioticky splývají. Kéž by tak byli teplouši, to by se nic nedělo, to by pak prostě tvořili zamilovaný pár. Jenže takto každého konfrontovali s nenaplněnou potřebou, jež občas vyvolávala nepříjemnou směsici závisti a agrese: to pak byl jeden přestárlým studentem, který nechce dospět, druhý arogantním hajzlem. Aby to neutralizovali, otevřeně to přiznávali a dodávali ještě něco navrch. Otázku, co to mezi nimi bylo, budou probírat až později, až už to mezi nimi nebude, až jim všechny ty dny v paměti splynou v jeden věčně nezapomenutelný den. Ani řekové, vysvětloval Onno, kteří položili základ západní kultuře, neměli pro „kulturu“ žádné slovo. Slova přicházejí teprve tehdy, až věc zanikne.

Každý z nich měl pochopitelně okruh přátel, kteří se teď poznali navzájem, ale zároveň se jim Max a Onno odcizili, vzdalovali se jim a zanechávali je ve společném nepochopení. Většinou se setkávali u stolu s novinami v Café Américain, pod secesními lampami, obklopeni nástěnnými malbami s výjevy z Wagnerových oper. Max se často najedl už v Leidenu, nebo si něco rychle ukuchtil doma, zatímco Onno ještě seděl u večeře, to znamená, že vedle novin míval pokaždé talíř se čtyřmi pěti masovými kroketami, které zapíjel čtyřmi pěti sklenicemi mléka. Zeleninu nikdy nejedl: „Salát je pro králíky,“ říkával. Se svým tělem byl zdánlivě v naprostém nepoměru, snad právě proto bylo tak mohutně přítomné; jeho stravování bylo stejně hajdalácké jako jeho nevyčištěné boty a šaty. Když měl jednou tvář zalitou potem, řekl mu Max: „Onno, ty máš horečku.“ Načež si Onno přejel po čele, podíval se na lesklou dlaň a konstatoval: „Zatraceně, máš pravdu!“, aby na to v následující vteřině zapomněl. Max oproti tomu pravidelně zíral v čekárně svého komunistického praktického lékaře na velkou fotografii stávkujících belgických dělníků v rádiovkách, tváří v tvář pelotonu těžkooděnců, ačkoli mu nikdy nic nebylo, až na občasnou kapavku; a ať byl jeho smyšlený strach ze smrti sebevětší, kravata mu vždy ladila s ponožkami.

Jednou začal Max o smrti, což Onna ihned nesmírně rozčílilo:

„Mluvit o smrti je ztráta času. Dokud žiješ, nejsi mrtvý, a až žít nebudeš, tak budeš mrtvý jen pro ostatní.“

Jenže tak to Max nepociťoval. Řekl, že je na jedné straně přesvědčen o tom, že jednoho dne zemře ve strašlivých bolestech na infarkt, ale na druhé straně je možná nesmrtelný. Každý si může očekávanou délku života vědecky určit sečtením věku, v němž zemřeli oba jeho rodiče, a jeho vydělením dvěma. Avšak oba jeho rodiče zemřeli násilnou smrtí; kdyby se to nestalo, byli by možná nesmrtelní. A protože podle Cantora je nekonečno plus nekonečno děleno dvěma taky nekonečno, je tím jeho tvrzení dokázáno.

„Na exaktního vědce navýsost trapná chyba v myšlení,“ poznamenal Onno. „Ve skutečnosti máš totiž padesátiprocentní šanci, že budeš zavražděn, a padesátiprocentní šanci, že tě popraví, to znamená, že je na sto procent jisté, že skončíš násilnou smrtí.“

Když byly krokety snědené, šli procházkou do města, kde se zimní chlad vytrácel z povětří. Někdy zašli nejprve do kina, na bondovku nebo na nového Stanleyho Kubricka, 2001: Vesmírná odysea, v níž moc nad vesmírnou lodí převzal počítač jménem „HAL“. Když vyšli na ulici – v propraném stavu, v němž pak člověk narazil na skutečnost jako na šedivý pilník –, zeptal se Onno, proč se podle Maxe ten počítač jmenoval „HAL“. Kvůli asociaci s „hell“, nadhodil Max. Sakra, na to Onno nepomyslel. Ale ať Max zkusí písmena H, A a L posunout v abecedě o jedno dál.

„I,“ začal Max, „B, M. IBM!“ zvolal „No páni!“

Onno nasadil skromný výraz.

„To je dar.“

Zatímco někde popíjeli šálek kávy, za doprovodného jekotu Little Richarda z jukeboxu, vykládal Onno, že jeho postřeh na takové věci je důsledkem kalvinistické výchovy: to má z toho čtení bible, „ježto celé Písmo Svaté“. Pro něj tkvěla pravda jen v napsaném, a nemohla být, kupříkladu, spatřena teleskopem. To vyšší čtení mají kalvinisté společné s židy; katolíci nikdy bibli nečtou, většinou ani žádnou doma nemají, katolíci jsou analfabeti. Sochy a obrázky, to je to, čemu rozumějí. Navíc kalvinisté tíhnou více ke Starému zákonu než k Novému, na rozdíl od katolíků, kteří, aby té primitivitě nasadili korunu, texty ještě ke všemu zpívají. Proto, když byli židé pronásledovaní, bránili se tomu kalvinisté mnohem častěji než katolíci, kteří jsou ostatně vynálezci antisemitismu – stejně často tomu bránili i komunisté, kteří mají svou pravdu také z knihy, totiž z té od Marxe, což byl taky žid.

Nebyl by to Max, aby neviděl takovéto úvahy svého přítele svištět vzduchem jako dlouhý bič nějakého krotitele. Následovně pak inspirovaly také jeho:

„Už sis někdy všiml, že území protestantismu se shoduje s glaciálním územím z doby ledové?“ otázal se. „V Nizozemsku ta hranice prochází přesně prostředkem: kde býval led, tam je protestantské teritorium, až k Hammerfestu, a kde rostla tráva, tam jsou katolíci, až do Palerma. A kde bydlel Kalvín?“ napadlo ho najednou. „Ve Švýcarsku! V jediné protestantské zemi na katolickém území, kde jsou ledovce dodnes!“

„Celý se třesu,“ Onno na to. „Mráz mi běhá po zádech. Jen někdo, kdo není holanďan, může udělat takhle skandální objev. Vade retro, Satanas! Ty sem vůbec nepatříš.“

„Kam teda patřím?“

Onno máchl rukou.

„Do vesmíru. Prohlížíš si Holandsko z vesmíru, jako kosmonaut; ale já v něm vězím až po krk, zamrzlý v kalvinistickém ledu, jako mamut. Nenuť mě, abych promluvil. Holandsko je moje, a ne nějakého zbloudilého středoevropského fořta jako ty.“

Byla to pravda. Max si nedovedl představit, jak se člověk cítí, když je součástí nějakého národa, rasy, náboženství – zkrátka, když není sám. On byl nizozemec, rakušan, žid, árijec, to všechno zároveň, a proto nic z toho. Patřil výhradně k těm, co také nikam nepatřili.

„Cítím se nizozemcem asi tolik, jako se jím nejspíš cítil být Spinoza,“ řekl nakonec.

„Proč zrovna Spinoza?“

„Z několika důvodů. Taky proto, že byl brusič čoček.“

Ale ten nepřetržitý proud teorií, žertů, úvah a anekdot netvořil vlastní rozhovor: ten probíhal pod ním, beze slov, a týkal se jich samotných. Občas se to zviditelnilo oklikou tak, jako rybáři v dřívějších dobách hledali hejna sleďů v Severním moři podle jejich stříbrného odlesku na oblacích.

V jedné hospodě v novinářské čtvrti plné žurnalistů ranních deníků a také ještě večerníků, kde si objednal svůj první rum s kolou, mu Onno jednou vyprávěl o eposu o Gilgamešovi: nejstarším příběhu lidstva, v minulém století rozluštěném kolegou Rawlinsonem, napsaném stejně dlouho před Kristem, jako oni teď žijí po něm. Cheopsova pyramida už stála, povídal Onno, protože ta tam stála snad vždycky; ale Mojžíš, trojská válka, to všechno mělo teprve přijít. Ten úplně první příběh byl vyprávěním o přátelství. Babylonskému králi Gilgamešovi se zdálo o znepokojivé sekyře, do níž se zamiloval a na „niž ulehl jako na ženu“. Jeho matka, zjevně kovaná ve Freudově učení, sekyru vyložila jako muže, na nějž měl ulehnout jako na ženu. A o něco později tu byl: Enkidu, zkrocený přírodní člověk, s nímž se vypravil zabít příšeru Chuvavu. Jenže tento čin vedl nakonec i k Enkidově smrti. Ve svém zoufalství se Gilgameš vydal hledat živou vodu, ale když mu ji nakonec ukradl had, smířil se jako nějaký Candide avant la lettre s nevyhnutelným a nalezl svou životní náplň jako stavitel uruckých zdí.

„Úžasné,“ nadchl se Max. „Jak to že to všechno nevím? Jak to že to všichni nečtou?“

„Protože ne každý zná mě.“

„To musí být strašlivý úděl, neznat tě.“

„Už jen to pomyšlení mi přijde nesnesitelné.“

„Já v tom pekle žil hodně dlouho taky.“

S předem vypočítanou přesností člověka, který má příliš upito, se na židli u jejich stolku svalil nějaký muž.

„Smím si poslechnout, o čem si tu les boys povídají?“

S odporem pohlédl Onno do cynické žurnalistovy tváře.

Pochopitelně ne. To by tě fatálně konfrontovalo s tvojí propastnou nicotností, ty jeden nádeníku. Tvoje povědomí o historii nesahá dál než ke včerejšímu večerníku, zato my – my dokážeme přehlížet věky! Hospodo!“ zavolal na kulturistu, který tam dělal číšníka. „Mám velkou objednávku! Ještě jednou cuba libre a čerstvě vymačkaný pomeranč!“

Max se důvěrně naklonil k muži naproti.

„Osobně proti tobě nic nemám,“ pronesl tiše. „Ale jak je možné, že tě jinak všichni ostatní tak nesnášejí?“

Muž na něj chvíli zíral, než urážku zpracoval. Pak se vrhl vpřed a popadl Maxe za klopy; snad si ho chtěl přitáhnout přes stůl k sobě, ale zatímco Max bezmocně vězel v jeho sevření, Onno vyskočil a nyní sám naplnil žurnalistův osud, přičemž se Max překotil na židli. Levou rukou tiskl chlapa ke stolu, pravačku přitom napřáhl do výšky, jako při smrtícím karatistickém úderu do vazu, rozhlédl se po náhle ztichlé hospodě a pravil:

„Vztáhl ruku na kamaráda – musí zemřít!“

Max nevěděl nic o Gilgamešovi a Enkidovi, ačkoli v téže době a na tomtéž místě vznikla astronomie; ale něco věděl o mužích jiného ražení, jako byli Loeb a Leopold. Když toho dne – nebo někdy jindy – v hospodě debatovali s rudými aktivisty a po půlnoci vyšli na ulici, přecházeli po náměstí s rozpadlými synagogami, vyprávěl mu o těch dvou amerických studentech práv, nejlepších kamarádech, ve věku osmnácti a devatenácti let, potomcích zámožných rodin v Chicagu. Četli Nietzscheho, Tak pravil Zarathustra, Mimo dobro a zlo, a došli k závěru, že jsou nadlidé, na něž se nevztahují žádné lidské zákony. Na stvrzení toho se v roce 1924 rozhodli, že spáchají dokonalý zločin, bez motivu – tedy kromě toho motivu, který měli. Zavraždili čtrnáctiletého chlapce, obličej mu k nepoznání zohavili kyselinou solnou, mrtvolu ukryli v kanalizačním potrubí a šli se navečeřet do luxusní restaurace. Jenže Leopold, amatérský ornitolog, přitom ztratil brýle, a tak se všechno provalilo. Oba dostali doživotí a devadesát devět let navrch. Loeb, ten šarmantnější z dvojice, byl později zabit při jedné bitce ve vězení; Leopold, mozek celé akce, se asi před deseti lety dostal na svobodu, a pokud ještě žil, tak mu teď bylo dvaašedesát.

Onno nic neříkal. Ihned pochopil, o čem Max vlastně mluví. Od toho večera, kdy se seznámili, už nikdy nemluvili o jeho otci; jistě na něj zase dojde, avšak Onno věděl, že není na něm, aby ten okamžik stanovil. Max, na druhou stranu, samozřejmě pochopil to, co Onno, ale ani on to nenaťukl. Místo toho řekl:

„A koho zavraždíme my, Onno?“

Odpověď nedostal. Onno do sebe zhluboka nasál noční vzduch a prohlásil:

„Cítím předzvěst jara.“

Se skřípotem a jiskřením se přes opuštěné náměstí po kolejích blížil brusný vůz. Když projížděl kolem, volali „Bravo!“ a zatleskali tomu výjevu, načež vůz zastavil a dělníci je pozvali, ať se s nimi svezou. V železném interiéru, plném těžkého a špinavého nářadí, se ukázalo, že tam už sedí další pasažér: zanedbaná holka, napumpovaná alkoholem nebo něčím jiným, která si na jedné bedně blábolila nesrozumitelná slova. Když Onno viděl, jak se na ni Max dívá, napomenul ho přísně:

„Ať tě to ani nenapadne, ty špíno.“

S pocitem, že přináší dobrovolnou oběť, to přišlo v tomto případě rozumné i Maxovi.

„Hyjé, kočí!“ křikl Onno na řidiče.

Brousící a jiskry chrlící vůz se dal do pohybu. Onno se široce rozkročil, dal si ruce v bok, zvedl bradu a s hrdinským pohledem, jaký měl Bismarck, zvolal:

„Já jsem bůh tohohle města!“

Tak ho měl Max nejraději, na tyto okamžiky nikdy nezapomene. Pro dělníky dopravního podniku to byl samozřejmě podivín, jakých se v noci potuluje po ulicích víc, ale Max chápal, že tu nehaleká jen tak nazdařbůh, nýbrž že skutečně personifikuje boha, s ohněm u nohou, pýthijským orákulem na bedně, obklopen třemi čtyřmi synagogami, a Onno věděl, že Max to chápe, jako jediný.

A když se ve čtyři v noci – v hospodě U Hvězdičky, v podezřelé společnosti taxikářů, kurev, pasáků, zlodějů a vrahů – najednou ukázalo, že Onno nikdy nečetl Kafkův Dopis otci, tak šli k Maxovi domů, aby to napravili.

překlad © Veronika ter Harmsel Havlíková
Ukázka je z knihy Objevení nebe, překlad zachovává autorův osobitý pravopis s psaním malých písmen pro označení národnosti.
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon.

Diskuse

Vložil: Zomaar, 18.11.2010 08:38
Mulisch, Harry: Objevení nebe
„Toen de joden werden vervolgd, GINGEN de calvinisten daarom ook veel vaker IN HET VERZET dan de katholieken, die trouwens de uitvinders waren van het antisemitisme, - net zo vaak als de communisten, die de waarheid ook uit een boek hadden, namelijk van Marx, ook een jood.“ se tu překládá jako „Proto,... když byli židé pronásledovaní, BRÁNILI SE TOMU kalvinisté mnohem častěji než katolíci, kteří jsou ostatně vynálezci antisemitismu – stejně často TOMU BRÁNILI i komunisté, kteří mají svou pravdu také z knihy, totiž z té od Marxe, což byl taky žid.“ Vazba „in het verzet gaan“ (zapojit se do odboje) se tu teda překládá jako „bránit (se)“ („in verzet komen“, „zich verzetten“). Konotace s druhou světovou válku tím v překladu mizí. (Jen v tomhle úryvku se navíc najde: „zijn maaltijden waren even slonzig als zijn ongepoetste tanden en zijn kleren“ přeloženo jako „jeho stravování bylo stejně hajdalácké jako jeho nevyčištěné boty a šaty“ – v originále teda ale zanedbává čištění zubů, slovo „nevyčištěné“ se tam navíc nevztahuje k oblečení. Běžná fráze „Breek mij de bek niet open“, takže „Ani mi nemluv“, „Škoda slov“ apod., se překládá jako „Nenuť mě, abych promluvil.“ Ve scéně s žurnalistou „Toen schoot hij naar voren en pakte Max bij zijn revers; misschien wilde hij hem over de tafel trekken, maar terwijl Max hulpeloos in zijn greep zat, sprong Onno overeind en VOLTROK DAT LOT NU AAN DE JOURNALIST ZELF, waarbij Max van zijn stoel tuimelde.“ se překládá jako „Pak se vrhl vpřed a popadl Maxe za klopy; snad si ho chtěl přitáhnout přes stůl k sobě, ale zatímco Max bezmocně vězel v jeho sevření, Onno vyskočil a NYNÍ SÁM NAPLNIL ŽURNALISTŮV OSUD, přičemž se Max překotil na židli.“ – v originále se ale říká, že Onno chytil na oplátku za klopy žurnalistu, a co se nepodařilo s Maxem, provedl Onno s žurnalistou: přitáhl ho přes stůl k sobě.) Je tohle ten kreativní přístup? H.Herman
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8879x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce