Mikulášek, Oldřich: Ztracený v poezii

Mikulášek, Oldřich
Ztracený v poezii

recenze beletrie česká

Tato antologie představuje básnické dílo Oldřicha Mikuláška. Editorskou práci J. Opelíka asi nejlépe charakterizuje přívlastek „vyvážená“, což je nejvyšší možné hodnocení, jaké můžeme hned na začátku recenze přidělit.

 

Ztracený v poezii
Oldřich Mikulášek: Ztracený v poezii. Výbor z básnického díla; výběr, ediční příprava a doslov Jiří Opelík. Host, Brno 2010, 264 stran

Výbor čili výběr z básnického díla je založen na dokonalém ovládnutí metody zkratky - ten, kdo jej sestavuje, musí několika střepy znázornit velkolepost celé mozaiky. Každá vybraná báseň by měla být něčím nepostradatelně dokumentujícím umělecké dospívání autora. Výbor se tak stává jakousi básnickou biografií. Básnickou, neboť subjektivita výboru je nezpochybnitelná, neboť vybíráme to, co nám připadá podstatné, a tak příběh, jejž sestavujeme, je jen další velkou básní; zdá se nám, že jsme nalezli příběh, a potom už jenom vyplňujeme políčka v pomyslném dotazníku narativní linie.

Tato antologie představuje básnické dílo Oldřicha Mikuláška. Editorskou práci J. Opelíka asi nejlépe charakterizuje přívlastek „vyvážená“, což je nejvyšší možné hodnocení, jaké můžeme hned na začátku recenze přidělit. Čtyři souměrné oddíly básní a svým rozsahem i obsahem přiměřený komentář, Mikuláškovy životopisné údaje, ediční poznámka a několik černobílých fotografií. Slovo „přiměřený“ se zdá malou chválou, ale jak jinak hodnotit prosté (chtělo by se říci svato-sprostné) grafické zpracování (D. Chatrný, M. Stöhr), vybudované z několika čar a dvou tlumených odstínů hnědé, přes všechnu svou jednoduchost tak působivé?

Vzhled knihy tedy více než lákavý zve k obsahu: čtyři oddíly, Holdy, Závratě, Manifestace a Nekrology, představují zčásti chronologický průřez Mikuláškovými sbírkami, počínaje Křídlovkou (v celkovém pořadu jeho díla třetí) a konče Čejčím pláčem. Chronologie však kraluje pouze na úrovni oněch čtyř oddílů, jejichž vnitřní uspořádání je od jejích zákonů osvobozeno. Obojí lze přičíst k chvále editora, dále však především to, že do této antologie nezařadil básně, jež jsou součástí uzavřených cyklů - vyhnul se tak pochybným výsledkům snahy ukázat autora v co „nejcelostnějším“ pohledu: jenže dosahovat celostnosti na základě kvantity a nikoli kvality? Proto zde nenajdeme sbírku Albatros ani První a Druhé obrázky.

První oddíl, Holdy, upoutává svou hrou se zvukovou podobou slov. Ne lumírovsky vybroušené verše s dokonalými rýmy, ale utápění se ve zvuku, že člověk marně lapá po smyslu, a právě v té chvíli se objevují nové souvislosti mezi slovy a básník začíná promlouvat svým vlastním jazykem (vzpomeňme na Halase!). „... jak koník klopýtá / a jak mu notu mate / déšť jambem, trochejem...“ Vše se hýbe, hvízdá, křičí, cinká a proměňuje se v báseň (dětské říkanky), a to právě okamžikem přelomu, „uštknutím chvíle“. Vše se děje rázem, v jediném okamžiku, a básník pouze přemítá „Jak bych spoutal tesknou chvíli.“ Do rytmu dětských říkanek se však začíná mísit „Ničeho otčina... Vidím se ve větru list / vidím se holuba v drátech...“

Radikální proměna poetiky je postulována už první básní oddílu Závratě: „Zelené pyžamo... modráky... šroubky...“ „Saze... déšť... popel...“ „Bufet... vidličky a nože - aluminioví drozdi...“ a v zajetí věcí „všechno je nějak / příliš v pořádku.“ A tak se ranní kravata mění na katovskou smyčku, až surrealistické obrazy života pod mrakem doplňuje kafkovské „Velice sami“ a parafrázované fráze bezostyšně obnažují svou zrůdnost... „Na chvilku aspoň strašně být.“

Z civilní apokalypsy Závratí vstupujeme do spálené země Manifestace. Tichý smutek opuštěnosti, skromné vědomí marnosti („to já jen z bílé vytřískávám bílou“). Z pustiny slov je možné uchýlit se pouze do jazyka, do nějž se však zamotáváme... destrukce smyslu se mění až v zaklínání („Entrolúr totempád ut vaharány...“), z něhož vyrůstají exotické květy metafor (ztrácí se jako „Polárka v hladových ústech“, mám tě rád „víc než hlavní nádraží“). Z tohoto bludiště marnosti vede cesta jen skrze: „No - a co? Už lepší lidé byli v koncích / a já jsem na samém prahu.“

Čtvrtý oddíl nese příznačný název Nekrology, příznačné jsou také nadpisy některých básní (Loučení, A to je vše...). Předchozí dynamika se již zcela rozplynula ve stáří, podzimu, naftalínu, v deziluzích. I ono brutální uchvacování života smyslového ztrácí svou dravost a obrací se k metafyzičnu, bloudění a nejistota (báseň o lásce má název Jedna z verzí) se zhušťují do stále kratších strof, stále častěji uzavíraných (?) otazníkem, jako by se mluvčí ztrácel i sám sobě. A jako už předtím v Závratích toužil „ó marná kráso / marnosti ty krásná / kéž démantem jsem / který třpyt tvůj láme / a shořím pak / a rozpadnu se v prach,“ tak nyní volá „Vzdálený sobě, sobě blíž / nikdy, ach, nikdy nebudu se míti / ztracený navěky již / v tobě / ó poezie.“

Těžko nevzpomenout Bridelova „do tvé velebnosti vskočím,“ jímž řeší nepřekonatelný rozpor mezi vznešeností Boha a nízkostí člověka. Sjednocení je možno uskutečnit pouze okamžitým radikálním činem. Tak i zde - tím, že se mluvčí ztrácí, rozplývá v poezii, tím se s ní zároveň i sjednocuje; tím, co rozdává, se zároveň plní; a tím, že se ztrácí, se zároveň i nalézá. Můžeme-li tedy tuto antologii považovat za básnickou biografii, dostává se nám pohledu na přerod téměř biblický: aby se básník skutečně nalezl, musí se napřed ztratit.

 

© Kateřina Smyčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 106 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3676x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce