Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)

Putna, Martin C.
Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)

recenze literární věda

Letos 9. června představil literární historik a kritik, překladatel, moderátor, pedagog a od roku 2008 ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna v refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí v Praze a za přítomnosti arcibiskupa Dominika Duky druhý díl svých dějin katolické literatury Česká katolická literatura 1918-1945.

 

Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1918–1945, Torst 2010, 1200 stran

Letos 9. června představil literární historik a kritik, překladatel, moderátor, pedagog a od roku 2008 ředitel Knihovny Václava Havla Martin C. Putna v refektáři dominikánského kláštera u Sv. Jiljí v Praze a za přítomnosti arcibiskupa Dominika Duky druhý díl svých dějin katolické literatury Česká katolická literatura 1918-1945. Mnohé z toho, co nový svazek, ještě obsáhlejší než první díl, obsahuje, už Putna v odlišné formě zveřejnil samostatně: monografii o Jaroslavu Durychovi, studii o Karlu VI. Schwarzenbergovi (otci předsedy TOP 09) či portréty spisovatelů jako Ladislav Stehlík či Břetislav Štorm v rámci rozhlasového Putnova jihočeského literárního místopisu. Stejně jako v úvodním dílu, i Česká katolická literatura 1918-1945 začíná zevrubným přiblížením evropského náboženského a literárního kontextu daného období (mimo jiné i hlavních témat, jimiž se kultura katolického milieu zabývá). Jak Putna píše, „nově je – vzhledem k dobovému významu – zařazen rovněž kontext vývoje katolicismu amerického“ (ten mohl podrobněji zkoumat během Fulbrightova badatelského programu na Boston College v USA v letech 2007 - 2008). Převážná část knihy je ale věnována české (nejen) katolické literatuře v kontextu tehdejšího politického a náboženského vývoje celé společnosti. Ve zkoumaném období se postavení katolického milieu podle Putny „natolik dynamicky vyvíjí a natolik ovlivňuje tvorbu katolických autorů i jejich případných souputníků a sympatizantů, že vyžadovalo soustavný výklad o vývoji politickém i církevním“. Autor přitom zdůrazňuje, že rozbor vlastních literárních textů není hlavní metodou a už vůbec ne smyslem jeho práce, a pokud v jednotlivých kapitolách dochází na rozbory jednotlivých textů a/nebo poetik jednotlivých autorů, je to podle Putny pomocná metoda sloužící tomu hlavnímu – „porozumění vývoji literárněhistorickému, skrze něj vývoji kulturněhistorickému a duchovnímu“.

Putna přitom píše zdaleka nejen o katolících, mnoho pozornosti věnuje i protestantům (jako Jan Blahoslav Čapek nebo Josef Lukl Hromádka) nebo Židům, u nichž podává pozoruhodnou typologii jejich vztahů ke křesťanství a katolické církvi. Jako samostatnou skupinu, do níž podle něj patří Henri Bergson, Simone Weilová, P. L. Landsberg či Richard Weiner, přitom vyděluje ty, kteří uvěřili v Krista a dokonce se angažovali v katolickém milieu – ale přitom nepodstoupili křest a/nebo nepřijímali další svátosti, někdy z „metafyzického ostychu“, někdy proto, aby tím symbolicky uchovali své spojení s židovskou identitou; v době nacistického ohrožení také ze solidarity s židovskou komunitou – aby křest nebyl chápán jako „útěk“.

Putna se široce rozepisuje i o politickém profilu katolických spisovatelů a o jejich většinou záporném vztahu k Šrámkově lidové straně (Katolíci a pravice; Katolíci a levice). Ve druhé z kapitol líčí atmosféru doby, kdy ve studentském podnájmu, který spolu sdíleli Halas a Zahradníček, visel portrét Lenina vedle obrázku Panny Marie a o kterém psal Bedřich Fučík, že „zpěvaví ptáci se spolu sejdou, ať jsou kteréhokoli rodu. Durych má jistě rád Vančuru a Vančura Durycha, Halas Čepa a naopak“. Už dříve bylo několikrát poukázáno na to, že katolíky i komunisty tenkrát spojovali společní nepřátelé – liberalismus a kapitalismus, Putna však dokáže tuto barevnou mozaiku zpestřit několika novými, méně známými střípky. Připomíná třeba operního režiséra, dramaturga Národního divadla, estetika a manžela komunistické spisovatelky Marie Pujmanové Ferdinanda Pujmana, který oceňoval tomismus jakožto systém, který umožňuje překonání skepse a roztříštěnosti, jasnost a průzračnost výrazu, tutéž tendenci ovšem Pujman nalézá a vítá i v socialistickém realismu. „A jako cituje Tomáše Akvinského a Danta, cituje i Lenina a Lunačarského a pokouší se ukázat, že jedno s druhým, křesťanství se socialismem, se nevylučuje a v ideálu „jasného“ umění zrcadlícího smysluplný celek se sobě navzájem podobá“, píše Putna.

I když knihy katolických a komunistických autorů vycházely třeba i u Kuncíře, v nejširší míře se podle Putny tito autoři obrazně „scházejí“ v Melantrichu díky jeho řediteli Bedřichu Fučíkovi, který v něm systematicky shromažďuje katolíky i současné či bývalé komunisty, a rovněž autory mimo tábory – pouze podle kritéria umělecké kvality. Souborná díla zde vycházejí Durychovi stejně jako Vančurovi, Majerové a Olbrachtovi, ale rovněž Pekařovi a Šaldovi. Putna zdůrazňuje význam tohoto momentu: autoři-katolíci, dotud braní jako „tamti“ katoličtí autoři, jsou „konečně uznáni za nedílnou součást jediné živé národní kultury“. Podle Putny se to stalo ne díky duchovnímu prozření českého národa, nýbrž díky jednomu člověku, který se v pravý čas dostal na pravou pozici – díky spojení manažerské obratnosti B. Fučíka s obrovským finančním zázemím Melantrichu. A – jak Putna ironicky podotýká – „díky katolíky i komunisty svorně proklínanému kapitalismu“. Ironií osudu je i to, že strategie, kterou podle Putny Fučík zaujímá vůči sekulární české kultuře, tedy strategie vstřícnosti, lidské snášenlivosti a hledání společného, je podobná strategii, kterou katolickými intelektuály zavrhovaný Šrámek uplatňoval na politické scéně (připojme, že sám Putna před posledními volbami veřejně podpořil Stranu zelených, ale úspěch Karla Schwarzenberga a jeho strany plné bývalých lidovců přivítal).

Ironie v různé formě promlouvá z mnoha Putnových řádek, třeba když hodnotí trilogii Bez počátku a konce od Iny R. Malé, která se prý v knize pokouší o vytvoření „trojkultu“, jenž zahrnuje ji, jejího muže a dceru, tato nerozdílná trojice „pak v závěru třetího dílu skutečně předstupuje před tvář Trojice Boží“. Podle Putny je toto autorčino dílo „jejím nesporným vrcholem – totiž vrcholem nehoráznosti. Mimořádně silný efekt trapnosti vzniká z nepoměru mezi idejemi, o nichž se mluví, a mezi uměleckými prostředky, které jediné má tato autorka k dispozici – a to jsou v podstatě prostředky triviální literatury, konkrétně dívčího románku“. Jindy dává najevo své neskrývané rozhořčení a odpor, třeba když v kapitole o ruralismu hodnotí, jak pozdější prominentní komunistický básník Jan Pilař „ulhával“ svoji ranou spirituálně zaměřenou poezii, a když vzpomínal na katolického básníka Václava Renče, později mnoho let vězněného, který přitom podle Putny Pilařovi v jeho počátcích nejvíce pomáhal, pronáší Pilař dle Putny „obmyslnou, vzhledem k Renčovu osudu vpravdě podlou větou: ,Vím, že měl po osvobození mnoho nesnází. ‘“

Naopak snad až překvapivě vstřícně se Putna vyjadřuje o Janu Mukařovském, na něhož dříve - především kvůli jeho postojům v době komunismu (a po vzoru Václava Černého) - dštil síru a oheň. Nyní ovšem citlivě ukazuje, v čem se jeho strukturalismu blížil třeba Durych, který ve svých úvahách věnoval pozornost nejmenším funkčním jednotkám – fonémům, vokalickým kvantitám, přízvukům, a i když byl ideovému pozadí strukturalismu vzdálen, způsobem přístupu ke zcela konkrétnímu textu mu byl „vlastně blízek“. Podobně autor připomíná, že katoličtí kritikové několikrát ocenili Mukařovského dílo (samozřejmě před rokem 1948), ale nikdy se strukturalisty nevedli reálný dialog o metodě – ačkoliv by se podle Putny nabízela například úvaha o podobnosti Bremondovy „čisté poezie“, která není tlumočením myšlenek a pocitů z reálného světa, a Mukařovského „estetické funkce“, tedy soustředění vnímatele na sám znak, při uzávorkování vší mimoliterární skutečnosti – což je, podotkněme, interpretace dost odvážná.

Sám Putna je ovšem jakémukoli „uzávorkování vší mimoliterární skutečnosti“ – a především autora, velmi vzdálen, naopak právě osobnosti a vnitřní světy jednotlivých autorů u něj stojí v centru pozornosti, někdy se přitom dostává na velmi nejistou půdu spekulací o jejich spirituálních postojích a jejich náboženském vývoji (takže u jednoho z autorů mu nezbývá než konstatovat, že „bližší okolnosti jeho náboženského vývoje a jeho církevní přináležitost jsou nejasné. Konečný v díle mnohokrát naznačuje, že u něj došlo ke konverzi. Neříká však kdy a jak. Nechce být konvertitou okázalým“). Jindy se dostává dokonce do blízkosti tzv. kontrafaktuální historie, když řeší otázky, jak by se byl býval daný člověk názorově a spirituálně vyvíjel, kdyby žil déle (tak Putna naznačuje, že by možná po vězeňské zkušenosti a po II. vatikánském koncilu dominikán Braito od své dogmatičnosti dospěl k větší otevřenosti).

Samozřejmě může mnohý namítnout, že nic takového do seriózních dějin literatury (ať jsou katolické či ne) prostě nepatří. U Putny jde však takřka o program, autor se dokonce explicitně hlásí k „personalismu“, který pro něj v české tradici představují především F. X. Šalda a Václav Černý (připojme, že Marie Langerová nedávno podobně označila, i když v jiném smyslu, i Jana Lopatku) a který prohlašuje za „vlastní metodu české katolické literární kritiky“. Písemnictví katolického milieu tak Putna nechce studovat jako soubor textů „o sobě“, nýbrž „jako materiál sloužící k poznání souboru osob“. Ptát se, jak se dá souhrnně studovat „soubor osob“ by asi bylo chytáním za slovo, ale když už Putna cituje Paula Ricoeura, že personalismus není filosofie, ale „matrice myšlení“, a současně píše o personalismu jako „metodě literární vědy“, měl možná lépe objasnit, co má na mysli (i když jeho kniha je i tak dlouhá dost).

Když roku 1998 Putna vydal první díl Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918, reakce na něj byly tehdy dost smíšené. Pozitivně knihu sice přijali Alexandr Stich nebo Jiří Brabec, ale i ten kritizoval Putnův „laický pokus o psychoanalytický výklad“ Jakuba Demla, a nadto nad knihou zaznívalo a zaznívá nemálo hlasů spíše nebo zcela odmítavých. V přítomném svazku už žádný psychoanalytický exkurz nenajdeme, a to, jak Putna píše o Durychově sadomasochismu, je tentokrát celkem umírněné (a podložené). Nicméně Putna nadále zůstává kontroverzní postavou, pro některé spojenou se svým diskutabilním působením na katedře komparatistiky FF UK v Praze; pro jiné pro své velmi ostré veřejné polemiky se současným prezidentem (mně osobně ale většinou Putna při těchto příležitostech mluví z duše); pro konzervativní katolíky jako Michal Semín je zase příliš liberálním katolíkem, který se odvažuje veřejně hlásit ke své homosexuální orientaci. Toto vše se asi bude promítat i do přijetí jeho nové knihy. Podle mne jde ale o mimořádné a nepřehlédnutelné dílo, podávající solidní a plastický obraz českých kulturních a duchovních dějin 1. poloviny 20. století. 

 

© Jan Lukavec
článek vyšel 3. 7. v MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 295 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Mruk, 21.11.2010 19:33
Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)
Prvni veta clanku je bomba, skvela ukazka Pukavcovych stylistickych vloh a "uvazovani" vubec.
Vložil: jihlavak, 04.08.2010 14:05
Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)
semin na svem blogu publikovanem na ihnedcz pise, ze homosexualovi putnovi pujcoval byt, takze vztah k nim jiste nema az tak vyostreny, jak by se zdalo z jeho textu, nicmene na seminovi je videt, jak tvrde jadro katolicke publicistiky je vlastne mekke, uz to neni ten stary dobry katolicky sadomasochisticky... salon jardy durycha :-)
Vložil: Petr Kitzler, 15.07.2010 11:26
Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)
To Kahovec: Jiste máte pravdu,že podobné věci by se v recenzích (obzvlášť "odborné" literatury) objevovat neměly. Jelikož se však jedná o text převzatý z MfDnes, iliteratura do něho nemůže zasahovat.
Vložil: Kahovec, 08.07.2010 07:02
Putna, Martin C.: Česká katolická literatura 1918–1945 (in MF)
Nerozumím tomu, proč je nutné zmiňovat autorovu citovou orientaci, to je snad jeho osobní věc. Nebo snad u jiných budete psát o stavu jejich manželství, případně seznam milenek?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

46%čtenáři

zhlédnuto 4880x

Inzerce
Inzerce