Biller, Maxim: Obyčejné lásky

Biller, Maxim
Obyčejné lásky

recenze beletrie zahraniční

Liebe heute, Love today – „láska dnes“ – tak se v německém originálu a anglickém překladu jmenuje povídkový soubor Maxima Billera z roku 2007. Před měsícem vyšlo těchto 27 povídek také česky – pod titulem Obyčejné lásky. Pro nakladatelství Labyrint je přeložila Jana Zoubková.

Jak se dnes milujeme
Maxim Biller: Obyčejné lásky, Praha, Labyrint 2010, přeložila Jana Zoubková, 160 s.

Liebe heute, Love today – „láska dnes“ – tak se v německém originálu a anglickém překladu jmenuje povídkový soubor Maxima Billera z roku 2007. Před měsícem vyšlo těchto 27 povídek také česky – pod titulem Obyčejné lásky. Pro nakladatelství Labyrint je přeložila Jana Zoubková.

Už jen vyslovení českého názvu chtě nechtě asociuje Kunderovy Směšné lásky. Při četbě se místy dostaví i jejich nálada, jejich ironický odstup od světa i vlastního života, jejich směšnost, která ovšem tématu neubírá na závažnosti.

Nesentimentální, bezostyšně otevřený, zamyšlený a snad i chápavý – takový umí být kontroverzní německy píšící prozaik Maxim Biller. Žije v Berlíně, kde se odehrává i několik povídek této knihy, ale narodil se v roce 1960 v Praze do židovsko-ruské rodiny, kam se nejen ve své tvorbě rád vrací. A tak za svými láskami zabrousí i na Vinohrady nebo na Žižkov. Ale také do Tel Avivu, do New Yorku nebo třeba do Lublaně. Dějiště jeho příběhů jsou různá, protagonisté i rekvizity velmi moderní – avšak téma klasické: hledání lásky, míjení, velké chtění a malé skutky.

Sám autor, provokatér proškolený mnohaletou žurnalistickou praxí, své povídky charakterizoval jako texty „o mužích a ženách, kteří pro sebe hledají toho pravého. Vědí, že nikdo takový neexistuje, přesto stále hledají. Proto jsou ty obyčejné lásky tak smutné, a přitom optimistické.“

Čtou se jedním dechem. Biller umí několika trefně volenými slovy, labužnicky vypichovanými detaily, konstatováním banalit a reálnými dialogy, které mnohdy vyznívají jako střídavě pronášené repliky dvou zcela odlišných monologů, navodit velmi autentické obrazy. Je extrémně úsporný, jeho tón maximálně civilní, šokuje náznaky, v nichž líčí erotické scény, jakoby mimochodem sděluje, co protagonisté neudělali a neřekli, mistrně pracuje se zkratkou a zásadní postřehy i dějové zvraty se mnohdy odehrávají jen v myslích popisovaných postav.

Chci, ale nevím co
Typickou billerovskou situací je setkání po letech. A náhlé, překvapivé zjištění, že někdejší partner je vlastně tím, koho ten druhý celé roky hledá a nenalézá v jiných. Tak například v nejkratší – ani ne dvoustránkové – povídce celého svazku nazvané Melody skončí všechna ta partnerská škatulata (Thomas a Iva/Melody/Andrea/Judita, Melody a Abe/Thomas/zase Abe/sama a nemocná) lakonickým prohlášením „Thomas a Melody teď zase žijí spolu v rue Céline. Mají se dobře.“

Jiné je to s Jirkou a Alenou z povídky Sedm pokusů milovat – jejich životy se přičiněním nejrůznějších náhod stále protínají, a přitom se ustavičně míjejí. A to bolí. Páry z Obyčejných lásek se buď setkávají pro chvilkový sex, kdy to klape, protože jeden od druhého nic zásadního neočekává, nebo zkoušejí společné soužití, které ovšem nefunguje. Dvojice si dávají na čas, aby se rozhodly, jestli spolu chtějí nebo nechtějí žít – a tak bezejmenná žena z úvodní povídky Velké zelené vlající listy po návratu z Indie v rozporu se svým chladným chováním pronese „Dobře, tak se vezmeme“, zatímco jiná žena Nomi z povídky Milý Arthure po sobě zanechá jen dopis, v němž si vlastně protiřečí: „Milý Arthure, … včera ráno jsem viděla na ulici drobnou stařenku. Pevně se držela hole, jako by to byl člověk. Už s tebou nechci být, nechci dopadnout jako ta stařenka. Na shledanou.“ – A příběh končí: „Nevěřil jsem jí ani slovo.“

Předposlední povídka Dva Izraelci v Praze začíná: „Možná ano, možná ne. Ano, ano. Ne, ne. Ano, mám ráda, že mi říká, co vidí, když za mnou klečí. Ne, nemám to ráda. Mám ráda, že mi nikdy nesvlékne podprsenku. Nesmysl, nenávidím to. … Jsem sama, když u mě je, když není, tak taky.“

Největším prokletím všech Billerových „hrdinů“ a „hrdinek“ je, že nevědí, co vlastně chtějí. Jsou zmatení, ztraceni sami v sobě, nespokojení a nároční. Chtějí toho od života strašně moc – ale nevědí co vlastně. Od druhého žádají víc, než jsou sami ochotni dát. Není divu, že jsou pak nutným rezultátem nefunkční vztahy, nemožnost porozumět si navzájem, existenciální prázdnota. Taková je tedy dnešní láska?

Tato kniha vykresluje tichou tragédii vztahů; není o lásce, ale o tom, kam až to mezi lidmi může zajít. Některé příběhy mají hloubku, jiné jsou plošší (o kterém povídkovém souboru to nelze tvrdit?!). Leitmotivem celku zůstává variace lásek, opakování (viz povídku Píseň číslo 7): „Slyšela tohle bolero už aspoň tisíckrát a ještě ho tisíckrát uslyší. Bylo to jako život – všechno zůstává stejné, nemění se, a když má člověk štěstí, je to přesto krásné.“

 

© Jitka Kolářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 153 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3511x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce