Biller, Maxim: Obyčejné lásky

Biller, Maxim
Obyčejné lásky

ukázka beletrie zahraniční

Poprvé seděli vedle sebe ve školce ve Slavíkově ulici při jídle a pod stolem si ukazovali svoje malá tajemství. Ona jen trochu rozevřela nohy, on si rozepnul kalhoty. Školka byla dost tmavá a moc toho neviděli.

Maxim Biller: Obyčejné lásky, Praha, Labyrint 2010, přeložila Jana Zoubková, 160 s.

Sedm pokusů milovat
Poprvé seděli vedle sebe ve školce ve Slavíkově ulici při jídle a pod stolem si ukazovali svoje malá tajemství. Ona jen trochu rozevřela nohy, on si rozepnul kalhoty. Školka byla dost tmavá a moc toho neviděli. Po obědě se všechny děti přesunuly do velké ložnice. Jirka šel pomalu za Alenou a byl smutný, že nemá lehátko vedle ní. Vzpomínal ještě, že si potom spolu hráli, ale už nevěděl, na co si hráli. Když si pro ně přišli rodiče, neřekli si ani ahoj. Dívali se stranou a druhý den spolu nemluvili. Několik dní nato se Alena tak dlouho štípala do kůže na předloktí, až jí ruka zfialověla. Křičela bolestí, a když ji potom učitelka konejšila, s pláčem řekla, že to udělal Jirka.

Alena a Jirka byly vinohradské děti. Tenkrát jim to bylo jedno, ale později na to oba často vzpomínali. Jirka bydlel s rodiči v Mánesově ulici, nahoře u náměstí, kde stál velký hranatý kostel s průhlednými hodinami. Když měl ve svém pokoji okno otevřené, slyšel tramvaje z Vinohradské třídy. Alena bydlela v Chopinově. Stačilo jí jen přejít ulici a byla v parku. Tam se vídali často, ale krátce předtím, než v osmašedesátém utekla jeho a její rodina na Západ, ji potkal v té části parku, odkud je vyhlídka na město. Bylo pozdní léto a Alena skákala na asfaltové cestě s kamarádkami panáka. Panáka si nakreslily modrou a žlutou křídou, po jedné noze přeskakovaly čáry a Alena si nevšimla, že kolem jde Jirka se svou mámou. Teprve když došli ke hřišti, Jirka slyšel, že na něj Alena volá. Otočil se, Alena běžela k němu. Když byla u něj, řekla: „Brzy odjedeme, Jirko!“ Neodpověděl, jen jeho máma řekla tiše: „Ale Alenko, tohle určitě nesmíš nikomu říkat.“ Tehdy Jirka ještě nevěděl, že i jeho rodiče se už rozhodli odejít a že se s Alenou zase brzo setká v tranzitním táboře ve Friedlandu. „Tak ahoj,“ řekl a poprvé po dlouhé době vzal zase mámu za ruku a táhl ji dál.

Ve Friedlandu bydlela Alena s rodiči v baráku hned u východu z tábora. Možná jim to dodávalo naději. Když v zimě přišel Jirka s rodiči, ještě tu byli. S Alenou na sebe narazili až po několika dnech. Za ten půlrok, co se neviděli, Alena vyrostla, rýsovala se jí už prsa a často měla na sobě krátkou, světle modrou sukni, kterou v Praze nosila její máma. Jirka už Alenu neměl tak rád. Celou dobu si četla, a když nečetla, byla stejně duchem nepřítomná.

„Aleno, co děláš dneska odpoledne?“

Ticho.

„Nepůjdeme do města do kina?“

„Do kina?“

„Jo.“

„Já nevím.“

„Alenko, to přece není žádná zábava, když pořád jen vysedáváš v pokoji.“

„Co?“

„Ale nic.“

Ticho.

„Nechceš přece jen jít s námi, Alenko?“

Opět žádná odpověď.

Když se Jirka s rodiči příští rok na jaře stěhoval do Frankfurtu, Alena mu dala jednu ze svých českých knížek. Na obálce byla mladá žena s dlouhými černými vlasy, které jí jako obrácená harfa rámovaly tvář. Oči měla modré, ústa černá. Jirka uložil knihu ve svém novém pokoji do police, a když myslel na Alenu, vytáhl ji a díval se na ni. V průběhu času ji vytahoval stále méně. Někdy neměl knihu dva tři roky v ruce, nebo se mu v nich ocitla jen náhodou. V jeho vzpomínkách vypadala Alena jako ta žena na obálce knihy. Když odjížděl studovat do Mnichova, vzal si ji s sebou.

Alena chtěla taky studovat v Mnichově. Její rodiče předtím zavolali jeho rodičům a Jirkova máma řekla, že Alenka může u Jirky beze všeho přespat, až se pojede do Mnichova zapsat.

Zdržela se tři dny. Málem se nepoznali, potom vzrušeně mluvili o překot česky a náhle se už necítili tak osamělí. Jirka doprovodil Alenu k zápisu do Adalbertstraße, ukázal jí menzu v Akademii výtvarných umění a Venezii a spali v jedné posteli. Poslední noc se pokusil Alenu políbit. Měla průsvitnou noční košili a Jirka jí položil ruku na prsa. Už je neměla tak malá jako ve Friedlandu. Na jeho polibek nereagovala a ruku mu odsunula. Druhý den vstala brzo ráno a až do začátku semestru zůstala u rodičů v Hamburku. O polibku se nezmínila, ale Jirka se styděl. Říkal si, že do ní přece není ani trochu zamilovaný, tak proč ji radši nenechal na pokoji. Když za ní zapadly dveře, uvědomil si, že opravdu vypadá jako ta žena z obálky.

Na posledním filmovém festivalu v Domě umělců – bylo to mnohem později – se nečekaně ocitli vedle sebe. Od té chvíle k sobě patřili. Předtím se potkali tak maximálně jednou za rok, ve městě nebo v malé cukrárně v Amalienstraße, a řekli si jen „Jak se máš?“ To samé vlastně udělali i teď. Chodili spolu čtyři měsíce, a tak, jak to začalo, to taky skončilo – bez velkých slov. Alena počkala na Jirku před žurnalistikou a pěšky zamířili přes město k řece. Držela ho za ruku, pak se mu pomalu vymanila a Jirka věděl, že už se nikdy za ruku držet nebudou. Později si u něj sedla za psací stůl, pod velký plakát Face, na kterém byl malý kluk s velkým gangsterským kloboukem, a pomalu se otáčela na židli. Doprovodil ji ještě na metro na náměstí Josephsplatz, a když procházeli kolem velkých starých domů v Isabellastraße, myslel na velké staré domy na Vinohradech.

Tři týdny po revoluci už byl v Praze. Měl o událostech napsat pro Weltwoche, a když se vrátil do Mnichova, snil o bytě na Vinohradech. Rychle na to zase zapomněl, ovšem po další návštěvě Prahy bylo všechno stejné – zase by tam nejradši zůstal, a po týdnu v Mnichově mu zas byla Praha ukradená. Tak se to opakovalo několikrát, a potom rodiče koupili byt v Chopinově ulici. Od té doby jezdil každý rok, když byli rodiče ve Frankfurtu, na několik měsíců pracovat do Prahy. Někdy stával v Mánesovce před jejich starým domem a poslouchal, jak po Vinohradské třídě projíždějí tramvaje.

Od prvního polibku v životě spal Jirka s osmnácti ženami, devět jich jen líbal, se třemi dělal téměř všechno; měl tři vážné přítelkyně a jednou delší milostnou aféru, která se s přestávkami táhla dodnes; a čtyři měsíce žil s Alenou. Alena měla od prvního polibku tři vážné vztahy, jedním z nich byl Jirka, pětkrát se s někým líbala a jednou riskla mužského na jednu noc, byl lepší, než čekala. Teď byla vdaná za německého architekta, který byl o dvanáct let starší, neměla děti a často myslela na Jirku. Když přijela na jaře v roce 2002 poprvé zase do Prahy, byla velice vzrušená. Doufala, že ho tam náhodou potká.

Potkala ho ve městě – před Májem. Oba čekali na dvaadvacítku a prvních pár minut neřekla Alena ani slovo. Jen se usmívala a odhrnovala si vlasy z obličeje. Potom tramvaj přijela a společně do ní nastoupili. Tramvaj se prudce rozjela, pak zabrzdila a se všemi to smýklo dozadu. Alena se rozhodla, že tuhle šanci využije. Padla Jirkovi do náruče, on ji zachytil a jen pozvolna ji zase pustil.

Na náměstí Míru oba vystoupili a šli do parku svého dětství.

Jirka a Alena se vídali každý den. Volali si ráno a domluvili si něco na odpoledne a někdy spolu byli až do večera. Alena taky bydlela v Chopinově ulici, v domě, kde vyrostla, u sousedů, kteří tam žili už čtyřicet let. Bydlela v čísle čtyři a Jirka v čísle dvanáct a setkávali se vždy před domem číslo osm, aby to bylo spravedlivé.

Po několika dnech začal Jirka telefon po ránu vypínat. Často Aleně zavolal až odpoledne a říkal, že měl moc práce a teď je bohužel unavený, než aby někam šel. Jednou se neviděli tři dny po sobě a Jirka doufal, že mu už Alena nezavolá.

Nezavolala, ale přišla. Stála před ním ve dveřích a v bílé blůze a krátké modré sukni vypadala stejně, jako dřív vypadala její i jeho máma. Vypadala tak, jak vypadaly v šedesátých letech skoro všechny Češky: přísně, sexy a starší než ve skutečnosti.

„Zítra odjíždím,“ řekla Alena a najednou bylo všechno jako tenkrát v parku, když s kamarádkami skákala panáka a on si myslel, že už ji nikdy neuvidí.

„Pojď přece dál,“ řekl.

„Ne.“

„Prosím.“

Vešla a zastavila se v předsíni. Zeptal se jí, jestli si dá něco k pití. Vestoje vypila sklenici vody.

„Máš někoho?“ zeptala se.

„Ne,“ odpověděl.

„No jo, taky to není nijak důležitý.“

„To není,“ řekl.

„Už do Prahy nikdy nepřijedu.“

„To chápu,“ řekl.

Rozplakala se, otočila a šla pryč. Stál ve dveřích a díval se, jak sbíhá po schodech, potom šel na balkón a hleděl za ní. Šla pomalu Chopinovou ulicí a každých pár kroků se zastavila a plakala, a pak šla zase dál.

 

Překlad © Jana Zoubková
Povídka je z knihy Maxima Billera Obyčejné lásky
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Labyrint

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3659x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce