Ameriko Ameriko
Canin, Ethan: Ameriko Ameriko

Ameriko Ameriko

Americký prozaik Ethan Canin (1960) kromě angličtiny vystudoval také medicínu, které se pak souběžně s psaním sedm let věnoval, ale nakonec cele přesedlal na literární činnost.

Americký prozaik Ethan Canin (1960) kromě angličtiny vystudoval také medicínu, které se pak souběžně s psaním sedm let věnoval, ale nakonec cele přesedlal na literární činnost. Absolvoval i program tvůrčího psaní v „Iowa Writer´s Workshop“ na Univerzitě v Iowě, kde nyní sám učí. Jeho román Blue River a pět povídek posloužily jako předlohy několika filmům. Canin je původem ze San Franciska, ale nyní žije částečně v Iowě a částečně v Severním Michiganu, kde se též odehrává jeho zatím nejnovější román Ameriko Ameriko.

Vypráví o tom, jak jistý Corey Sifter z městečka Saline ke štěstí přišel, a o zákulisí jedné (fiktivní) prezidentské kampaně. Je to ale také román o moci, její pomíjivosti, omamnosti a problémech, které přináší. Těm, co se za ní pachtí, jiným, co ji bez vlastního přičinění zdědili, i takovým, kteří na ni nikdy nedosáhnou.

Román se odehrává ve dvou časových rovinách. První z nich představuje počátek sedmdesátých let, kdy je Coreymu Sifterovi šestnáct, americké jednotky jsou stále ve Vietnamu, salineský senátor Henry Bonwiller kandiduje na prezidenta a boháč Liam Metarey, který Coreyho zaměstná na svém panství a dopomůže mu ke vzdělání, se podílí na vedení Bonwillerovy kampaně. Do příběhu však čtenář vstupuje v roce 2006, a to Bonwillerovým pohřbem. Coreyho Siftera, který celý příběh vypráví a z něhož se mezitím stal vydavatel salineských novin, pohřeb přiměje ke vzpomínkám na doby, kdy nejenom sekal trávník a myl auta u Metareyových, ale měl i možnost nahlédnout do nejvyšších pater americké politiky.

Většinu knihy tedy tvoří vzpomínky: Corey hodnotí minulé události a přemýšlí, neměl-li něco udělat jinak, což jsou mimochodem ojedinělé pasáže, kdy čtenářský zážitek slábne: „Domnívám se, že to ode mě bylo prudérní. Při zpětném pohledu je tento můj dojem ještě silnější.“ (306)

Příběh Coreyho Siftera Canin dovedně propojil s výpovědí o moderní Americe. Jeden z jejích kořenů sahá do druhé poloviny devatenáctého století, kdy se Spojené státy dočkaly rychlé industrializace. Tu dokázalo neuvěřitelným způsobem využít několik dravých, ambiciózních individualit, jimž se brzy dostaly do vlastnictví obrovské majetky a jejichž jména, jako Astor, Carnegie či Rockefeller, jsou dodnes synonymem bohatství. V Caninově knize tento fenomén zastupuje Eoghan Metarey, který se sice v knize přímo nevyskytuje, ale coby představitel časů rapidního průmyslového rozvoje má pro ni nesporný význam. Eoghan je otcem Liama a synem skotského přistěhovalce, který se do Ameriky dostal na dluh. Metarey starší tak musel už od šesti let manuálně pracovat, nicméně než dovršil třicítku, nacházel se společensky jen o stupínek níž než zmínění magnáti.

Podobní šéfové koncernů či majitelé dolů se se zaměstnanci zrovna nemazlili. Eoghan Metarey například při jednání s odbory ve dvacátých letech neváhal využít horníků momentálně zaživa pohřbených v jeho dole. Podobné praktiky v Liamově případě samozřejmě nepřicházejí v úvahu. Kromě odlišných dobových okolností je klíčové, že Metarey mladší se do bohatství narodil. Jeho cílem tudíž nikdy nebylo majetek za každou cenu udržet a pokud možno rozmnožit, ale naopak citlivě a smysluplně obhospodařovat. Liam Metarey je v knize vykreslen takřka jako hodný strýček všech lidí v kraji, jimž dává práci a jejichž dětem pomáhá výš. Ovládá všechny činnosti spojené s chodem svého panství a záleží mu na každém dubu, který k němu patří. Většinu území, jež mu náleží, se dokonce rozhodne, dle vlastních slov, „vrátit.“

Přechody mezi dvěma hlavními časovými rovinami, popisy různých změn ve společnosti, politické kultuře a hlavně v krajině, románu propůjčují lehce melancholický a bilancující nádech. Vypravěč si tu a tam povzdechne nad rozpínavostí developerů, ale většinu změn nehodnotí jednoznačně pozitivně nebo negativně. Černobílý není ani portrét vzorového magnáta starých časů Eoghana. Stejně jako Corey nebo Coreyův otec salineský boháč například dobře věděl, co to znamená být opravdu chudý, a podle toho se i choval.

Co se týče dalších změn, které román zachycuje, je třeba zmínit srovnání Metareye otce (kterého poznáme pouze z vyprávění) a syna, z něhož přirozeně vyplývá nutnost vzdát se nejdravější formy kapitalismu. Anebo přestavbu Metareyova velkolepého sídla v nákupní centrum, která zase cosi vypovídá o dnešní době. Bilancující ladění románu posiluje jeho začátek, kdy se zdá, že k sepsání svých vzpomínek se Corey dokázal odhodlat teprve po Bonwillerově smrti, i konec, kdy shrnuje, co důležitého se v životě naučil: „Většinou se jedná o staré pravdy (...).“ (423)

Autor ale zároveň dává jasně najevo, že spousta věcí se téměř nemění a nepřestává spoluvytvářet tvář Ameriky: například pojem „self-made mana“, představa, že se člověk může vlastní pílí a šikovností vypracovat z ničeho na vrchol. Pomáhá-li mu při tom štěstí nebo nějaký pan Metaray, není to nijak na závadu. Vztah mezi Metarayem a Coreym se, jak autor až příliš zdůrazňuje, později odráží ve vztahu Coreyho-vydavatele a novinářské elévky Trieste, která s rodiči bydlí v karavanu, klade Sifterovi všetečné otázky o minulosti, neuznává autority, šije si vlastní pláštěnky a krade stříbrné lžičky na slavnostních recepcích. Fakt, že Sifter pomáhá „self-made woman“ (Trieste se díky stipendiu od Coreyova deníku dostane na Harvard) je přirozeně dalším z dokladů, jak se časy mění.

Liam Metarey, stejně jako Eoghan a jemu podobní, cítí potřebu zasahovat do politiky. Jeho motivace je sice převážně idealistická a vytouženým osobním cílem stažení amerických jednotek z Vietnamu, ale přesto se kvůli angažmá v Bonwillerově kampani poněkud „ušpiní“. Coreyův raný vhled mezi špičku americké politiky zase přinejmenším poznamená ochota zaujmout „objektivní“ odstup. Henryho Bonwillera například neváhá obhajovat tvrzením, že „pochybné jednání přece existuje, co svět světem stojí“. (309)

Solidní celek románu ozvláštňuje několik stylových zajímavostí. Fascinující postava bývalého horníka, který pracoval ještě pro Eoghana Metaraye, se kvůli hlasové indispozici vyjadřuje pouze pomocí kusých vět, které gramaticky chybně zaznamenává na lístky papíru. Těžko hledat působivější a vhodnější vyjadřovací prostředek pro zkušenost příslušníka pracující třídy z dob, kdy ještě neexistovala mnohá pozdější sociální opatření, natožpak centrální standardy bezpečnosti práce (od r. 1950). Ambici příběhu na svědectví o obecných změnách v americké společnosti pak zdůrazňuje užití jmen, která autor propůjčuje několika hlavním postavám. Coreyovo příjmení Sifter znamená „prosévač,“ což čtenáři může asociovat třeba pracovníka ve zlatém dole. Bonwiller sice pije, podvádí svou ženu a touží po moci, ale také aktivně vystupuje proti válce ve Vietnamu a zastává se nemajetných – je to zkrátka člověk s „dobrou vůlí“ („bon“ – fr. „dobrý“, „will“ - angl. „vůle“), kterou ale není vždycky schopen proměnit v odpovídající činy. A konečně, Liam Metarey je zase o něco víc, než jen vládce rodinného impéria („rey“ je španělsky král).

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Michaela Ponocná, Vyšehrad, 2009, 432 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Oto Horák,

Nakladatelství Vyšehrad vydává - kromě detektivek - jen málo beletrie. Vedle knih Annie Proulxové je nejšťastnějším počinem jmenovaného nakladatelského domu v oblasti prózy představení Ethana Canina v češtině (ve zdařilém překladu Michaely Ponocné). Vyšly dva romány: Ameriko Ameriko (orig. 2008, př. 2009) a Ani králové, ani hvězdy (orig. 1998, př. 2011). Canin nepatří sice mezi nejznámější a cenami nejvíce vyznamenávané současné americké prozaiky, jde však o autora prvotřídního. Přiznává to ostatně i autor jedné z mála českých recenzí (na webu Radia Wave), ačkoli současně naznačuje, že dosažení nejvyšších met spisovateli brání jeho nemoderní tradicionalismus (chybí prý “snaha o narušení pravidla”). Nu, na to mám jiný názor. Myslím si - spolu s Péguym, Balthusem a dalšími - že právě tradice a navazování na ni je revoluční a moderní. Zůstává ovšem pravdou, že Canin je tvůrčím vyznáním realistou. Nic mu není v próze vzdálenější než všelijaké "postmoderní" triky a tiky, metafikční konstrukce, záměrné znevěrohodňování vypravěče či oslabování jeho identity, aluze na jiné knihy, míšení žánrů, včetně “pokleslých” (a la Michael Chabon nebo Fred Chappel), extravagantní stylistické prostředky, fantastické a "magické" prvky, krkolomné dějové zvraty, relativizace hodnot (a vlastně všeho) a vůbec (sebe)okouzlené pohrávání si se čtenáři. Canin prostě vypráví příběh, ať už v er formě a lineárně (Ani králové, ani hvězdy) či v ich formě a dvou časových rovinách (Ameriko Ameriko).  S mimořádným smyslem pro dobře odpozorovaný detail, vizuálním talentem (prostředí a krajinu Caninových próz úplně před sebou "vidíte") popisuje děj, přičemž nápadné je velmi časté zkonkrétňování pomocí uvádění názvů, značek a parametrů jednotlivých předmětů (např. traktoru či novin). (Canina bychom mohli volně přiřadit k literárnímu směru, který se někdy nazývá K-Mart - podle názvu řetězce amerických obchodních domů - a jehož představiteli jsou např. Bret Easton Ellis nebo - do češtiny bohužel dosud nepřeložená - Bobbie Ann Masonová.) Canin se ve svých románech nevyhýbá - věrohodně působícímu - psychologickému prokreslení svých hrdinů, aniž ovšem upadá do nadměrného a explicitního psychologizování. Jeho próza se vědomě odklání od (nejen) v USA převládajích modelů v dalších – to jest tematických a syžetových - oblastech. Spisovatel odmítá např. tragické vyústění (román Ameriko Ameriko končí smírně a smířeně, Ani králové, ani hvězdy dokonce nadějně), omezuje roli zločinu a vůbec násilí (jinak v americké - i tzv. seriózní - próze leckdy nadužívané) na minimální míru, výjimku. (Dvě tragické nehody v románu Ameriko Ameriko jsou využity funkčně.) Taktéž módní témata feminismu, genderu a homosexuality najdeme u Canina jen sporadicky. Od dnešní literární tendence se nápadně liší i spisovatelův postoj k sexu. Canin (mimochodem původní profesí lékař) jej chápe jako organickou součást vztahu, nepopírá jeho důležitost, ale nijak jej "skandálně" nevypichuje, samoúčelně nepopisuje a/či nedémonizuje (jako jmenovaný Ellis, Diane Di Prima a spousta jiných). Naopak zdůrazňuje lidskou potřebu a také schopnost lásky a přátelství. Zejména Caninův román Ani králové, ani hvězdy je velkou - v dnešní literatuře vzácnou - oslavou přátelství (vztah Orno Tarchera a Marshalla Emersona) a partnerského souznění (vztah Orna a Simone). Ameriko Ameriko je zase nevšední poctou rodičům (vlastně ale celé jejich generaci), jejich starosti o potomky, potýkání se s životem a vyjádřením soucitu nad jejich stárnutím a nevyhnutelným odchodem... Caninovi hrdinové chtějí být šťastní, něco dokázat, ale především mít rodinu, která bude fungovat, dá jim jistotu a smysl života. Autor netvrdí, že se to snadno zdaří, neupadá (až na jednu či dvě výjmky) do kýčovité idylizace lidských vztahů, nicméně nesugeruje čtenáři, že takové úsilí je marné. Canin nevytváří antihrdiny (tak časté v současné literatuře), nýbrž postavy, které chybují, občas selhávají, ale dovedou rozlišit dobro a zlo, snaží se neubližovat druhým a nežít na jejich úkor, někdy i vážit si jich. Jsou to lidé, které si Canin nevytvořil a la these, nýbrž ti, které ve svém životě zřejmě potkával. A zřejmě to nebyli charakteroví "kominíci". Zejména román Ameriko Ameriko (jak už napovídá název) je sumárním a mimořádně přesvědčivým obrazem určité doby, počátku sedmdesátých let (a v menší míře i doby o třicet let novější). Na rozdíl od jiných autorů nezdůrazňuje Canin tolik válku ve Vietnamu a protesty proti ní, (doznívající) hnutí hippies, rockovou hudbu a sexuální revoluci. Je totiž - alespoň v této knize - autorem venkovským (podobně jako Proulxová), a v tomto prostředí měli lidé převážně jiné starosti. Canin ukazuje typ velkého podnikatele (postava Liama Metareye), ovládajícího ekonomicky celý okres, který však nemyslí jen na svůj zisk, nýbrž i na prosperitu ostatních, svou dobrou pověst a je filantropem z přesvědčení (financuje vzdělání hlavního hrdiny Coreye Siftera). Neznamená to, že si spisovatel neuvědomuje negativní jevy ve společnosti, rub prosperity: obrazy devastace krajiny v důsledku stavebního boomu, včetně kácení majestátních dubů, se v románu opakují. Jedním z témat díla je navíc politika, zosobněná senátorem Henry Bonwillerem, kandidujícím - neúspěšně - dokonce na prezidenta. Canin nevytváří přemrštěný satirický obraz (jako např. Joseph Heller v románech Gold za všechny peníze či - v chatrném biblickém aranžmá - v Bůh ví), neboť politika v jeho pojetí je "řemeslem", které není samo o sobě "špinavé", ale ani "čisté". Spisovatel líčí svého ambiciózního senátora jako ostatní románové postavy, s dobrými úmysly a schopnostmi, ale i slabostmi (pití), sobeckými pohnutkami a manipulativními sklony. Rozporuplné hodnocení se projeví i na politikově pohřbu (kterým se román otvírá), kromě jiného i proto, že lidé často nerozlišují fámy a pravděpodobnou realitu. Oba do češtiny přeložené romány Ethana Canina (ale zejména Ameriko Ameriko) jsou dosti vzácným čtenářským zážitkem, a to jak z hlediska uměřené, proporční, křečovitému “originálničení” velice vzdálené  struktuře a syžetu díla, tak i z hlediska poznání Ameriky, zejména jejich vnitřních souřadnic - a zaznamenání často opomíjených, nikoli jen černočerných, depresivně působících, nýbrž i řady povzbudivých rysů.