Bernhard, Thomas: Korektura – Ztroskotanec – Mýcení

Bernhard, Thomas
Korektura – Ztroskotanec – Mýcení

ukázka beletrie zahraniční

V roce 2009 vydalo nakladatelství Prostor tři už dlouhou dobu rozebrané romány Thomase Bernharda v kazetovém vydání u příležitosti dvacátého výročí úmrtí autora.

Thomas Bernhard: Korektura – Ztroskotanec – Mýcení, Praha, Prostor 2009, 734 stran

V roce 2009 vydalo nakladatelství Prostor tři už dlouhou dobu rozebrané romány Thomase Bernharda v kazetovém vydání u příležitosti dvacátého výročí úmrtí autora. Ústředním motivem všech tří románů je posedlost tvořením, uměleckou tvorbou a zároveň její tragické selhávání, ztroskotávání a míjení se s uměleckou pravdou i realitou. Tyto momenty mají v určité míře společné i hlavní postavy: architekt Roithamer v Korektuře, klavíristé Wertheimer a Glenn Gould ve Ztroskotanci i hudební skladatel Auersberger v Mýcení.

Tragika je však v Bernhardových prózách bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo právě v případě románu Mýcení, v němž se někteří protagonisté vcelku oprávněně poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání.

Kazetové vydání románů doplňuje samostatný a jinak neprodejný sešit s titulem Zrod tří románů Thomase Bernharda, který líčí složité a někdy až dramatické okolnosti doprovázející autorovo psaní – od prvního nápadu přes vyjednávání s nakladatelstvím, neustálé odklady termínů a proměny uměleckého záměru až k vydání knihy. Text vybral a přeložil z editorských dodatků k jednotlivým svazkům německého kritického vydání Bernhardova Díla Radovan Charvát.

 

Ukázka z románu KOREKTURA
překlad Miroslav Petříček

Po zápalu plic, který sice začal nevinně, avšak následkem nedbalosti i tím, jak se vlekl, se náhle změnil v zápal těžký, jenž se zmocnil celého mého těla tak, že jsem celé tři měsíce byl nucen setrvat na takzvaném interním oddělení známé nemocnice ve Welsu (nalézající se blízko mého rodiště), jsem na pozvání vycpavače zvěře Höllera z Aurachtalu odjel nikoli až koncem října, jak mi doporučovali lékaři, nýbrž na takzvaný reverz už počátkem října, jak jsem si bezpodmínečně vyžádal, a hned, tedy aniž bych se stavil u svých rodičů ve Stocketu, jsem se odebral k Aurachu do Höllerova domu, do takzvaného Höllerova podkroví, abych roztřídil a pokud možno i uspořádal pozůstalost, jež mi po sebevraždě mého i Höllerova přítele Roithamera připadla podle ustanovení jeho poslední vůle a jež obsahovala tisíce lístků, popsaných Roithamerem, jakož i jeho obsáhlý rukopis nazvaný Altensam a vše, co s Altensamem souvisí, se zvláštním ohledem ke Kuželi. Na atmosféru v Höllerově domě stále ještě doléhala Roithamerova sebevražda a zejména její okolnosti, avšak, jak jsem si hned po svém příjezdu uvědomil, právě to mohlo prospět mému záměru pracovat s písemnostmi, jež po sobě Roithamer zanechal, přehlédnout a uspořádat tyto listiny právě v Höllerově domě, to jest v Höllerově podkroví, takže mne vzápětí napadlo, že se nebudu zabývat jen Roithamerovou pozůstalostí, nýbrž že o této své práci také napíši, což zde právě činím, a navíc celé věci nahrávala i okolnost, že jsem se hned, aniž proti tomu Höller cokoli namítal, mohl nastěhovat do Höllerova podkroví; třebaže se mi v Höllerově domě pro mé potřeby nabízely i jiné místnosti, zcela vědomě jsem se nastěhoval, na jak dlouho, je prý Höllerovi jedno, do tohoto podkroví, velikého přesně čtyři krát pět metrů, v němž Roithamer vždy velice rád bydlel a jež zejména v posledním období jeho života bylo pro jeho potřeby ideální, do toho podkroví v domě, který umíněný Höller proti všem zásadám rozumu i stavitelství postavil přímo v nejužším místě Aurachu a který navrhl a postavil jakoby kvůli Roithamerovi a v němž také v posledních letech Roithamer, s nímž jsem prožil šestnáct let v Anglii, pobýval téměř nepřetržitě, neboť po celou dobu stavby zmíněného Kužele nepřespával doma v Altensamu, nýbrž pouze v Höllerově podkroví, poněvadž tak to v posledních letech jeho života ve všech ohledech ideálně vyhovovalo jeho potřebám, neboť v oněch posledních letech se Roithamer nikdy nevracel z Anglie na Altensam, nýbrž pokaždé směřoval hned do Höllerova podkroví, aby v oné jednoduchosti (Höllerův dům) nabral sílu pro složitost (Kužel), také se z Anglie, kde jsme v posledních letech oba žili v Cambridgi a kde jsme se oba zabývali svou vědou, již nemohl vracet na Altensam, nýbrž hned do Höllerova podkroví, protože pokud toto pravidlo, jež se mu stalo nejmilejším zvykem, nedodržel, pak pro něj návštěva Altensamu od počátku představovala strašlivý zážitek, naprosto si nemohl dovolit, aby se z Anglie vracel přímo na Altensam, ke všemu, co s Altensamem souvisí, a když několikrát, protože na to nebyl čas, jak sám přiznával, tuto okliku přes Höllerův dům neučinil, pochybil, takže v posledních letech už neexperimentoval a na Altensam odcházel, jen když předtím navštívil Höllerův dům, Höllera a Höllerovy, když se předtím ubytoval v Höllerově podkroví, když se dva tři dny v Höllerově podkroví oddal nějaké četbě, jež mu neškodila, nýbrž která ho posilovala, protože v Höllerově podkroví mohl číst knihy a spisy, které nemohl číst ani v Anglii, ani v Altensamu, tady mohl psát a myslet to, co nemohl psát a myslet ani v Anglii, ani v Altensamu, tady jsem objevil Hegela, říkával pořád, tady jsem se poprvé skutečně zahloubal do Schopenhauera, tady jsem poprvé s jasnou hlavou a nerušeně mohl přečíst Sentimentální cestu a Spřízněni volbou, tady, v Höllerově podkroví, se mi náhle ukázala cesta k myšlenkám, jež mi byla celá desetiletí předtím, než jsem poznal toto podkroví, uzavřena, a byla to, jak píše, cesta k myšlenkám nejzásadnějším, pro mne nejdůležitějším, pro můj život dokonce zcela nezbytným; tady, v Höllerově podkroví, píše Roithamer, bylo možné to, co mimo ně bylo vždy nemožné, totiž věnovat se vlastním duchovním vlohám a rozvíjet tak vlastní duchovní schopnosti, tady jsem se vždy dokázal se svou prací hnout z místa, neboť jestliže mimo stěny tohoto podkroví mně vždy něco bránilo v rozvíjení mých duchovních schopností, zde jsem je mohl rozvíjet zcela soustavně, tady, v Höllerově podkroví, vycházelo mému myšlení všechno vstříc, v Höllerově podkroví jsem se vždy mohl volně oddávat veškerým možnostem svého ducha a moje hlava, moje myšlení i celá moje tělesná konstituce se v Höllerově podkroví pojednou uvolnily od tlaku vnějšího světa, to nejneuvěřitelnější tu pojednou nebylo k nevíře, to nejnemožnější (myšlení!) tu rázem nebylo nemožné. V Höllerově podkroví nacházel Roithamer podmínky, jež byly nezbytné pro jeho myšlení a jež mu zároveň velice přály, takže mechanismus jeho myšlení tu mohl pracovat zcela svobodně a bez překážek; ať byl kdekoli, stačilo, aby se do tohoto podkroví vrátil, a mechanismus jeho myšlení zase fungoval. Kdykoli jsem byl v Anglii, říkával Roithamer, stále a bez ohledu na své duševní rozpoložení jsem si říkal, kdybych tak teď mohl být v Höllerově podkroví, a kdykoli jsem se se svým myšlením či cítěním ocitl v úzkých, znovu jsem si říkal: kdybych teď tak byl v Höllerově podkroví; ale na druhé straně mu bylo jasné, že kdyby se zde usadil nadobro, neznamenalo by to, že by mohl stále svobodně a nerušeně myslet, neboť, jak sám říká, pokud by vůbec bylo takové nekonečné pobývání v Höllerově podkroví možné, nakonec by ho zcela zničilo; kdybych v Höllerově podkroví zůstal déle, než je nutné, pak bych, jak pravil, zakrátko zahynul, pak, jak dobře ví, by s ním byla veta, a právě proto se v Höllerově podkroví zdržoval vždy jen určitou dobu, jejíž délku sám nedovedl odhadnout, jež však byla přesně vyměřena; jak z jeho poznámek vyplývá, čtrnáct nebo patnáct dní byla ideální doba pro pobyt v Höllerově podkroví, vždy nejvýš čtrnáct nebo patnáct dní, čtrnáctého či patnáctého dne se Roithamer podle Höllera vždy bleskem sbalil a odjel do Altensamu; často se tam však dlouho nezdržel, spíše jen velice krátce, vůbec v Altensamu zůstával velmi krátkou, jen tu nejnutnější dobu, v Altensamu nevydržel déle než jen nakrátko, skutečně krátce, takže se i stalo, že se ubytoval u Höllera, odkud chtěl po čtrnácti nebo patnácti dnech odjet na Altensam, jenže namísto do Altensamu, kde byl již ohlášen a očekáván, se po čtrnácti nebo patnácti dnech z Höllerova domu v nejužším místě Aurachu odebral rovnou do Anglie, nejen protože mu pobyt v Höllerově domě mnoho dal, ale protože v Höllerově domě a jeho prostředí pokročil ve svém myšlení natolik, že okliku přes Altensam nepotřeboval, a tak se vrátil přímou cestou do Anglie, přesněji do Cambridge, kde stále studoval a přitom i učil, aniž by, jak stále opakoval, sám kdy přesně věděl, zdali právě studuje anebo učí, neboť jestliže učím, pak vlastně studuji, a jestliže studuji, pak vlastně učím. Rovněž i mně atmosféra v Höllerově domě vyhovovala ideálně, okamžitě jsem se ubytoval v podkroví, které patřívalo Roithamerovi a Roithamerovým i zůstane, a hned na počátku jsem si předsevzal, že zaznamenám vše, co se bude týkat mého zkoumání Roithamerových listin, jakož i všechno, co s tím bude souviset; záhy mi totiž bylo zřejmé, že Höllerovo podkroví bylo pro Roithamera ideální, pochopil jsem, jak se asi zabydlel v tomto podkroví, z něhož byl západním směrem, tedy ve směru soumraku, výhled na dravý Aurach a severním směrem, tedy opět ve směru soumraku, byly vidět jeho vody, bez ustání se halasně valící a bušící do skalní stěny, do mokrého a třpytivého kamení; toť můj výcvik pro Altensam v domě Höllerových, říkával Roithamer těmto pobytům u Höllera a v podkroví jeho domu, jež však byly v posledních letech a zvláště pak v posledních třech letech, kdy alespoň pětkrát či šestkrát přijel na čtyři pět měsíců z Anglie do Altensamu, v podstatě však jen do svého podkroví u Höllerů, čím dále tím překotnější; zjevně ho sem ovšem táhlo i Höllerovo zaměstnání, pečlivé preparování zvířat, a vůbec i zvláštní stav tohoto místa, který měl úzkou souvislost s vlastnostmi světla v údolí Aurachu, přitahovalo ho prosté plynutí dne v přírodě, která však právě zde dávala o sobě ustavičně vědět povětšinou bolestně, přitahovali ho lidé, kteří sem patřili, Höllerovi rodiče, rodiče jeho manželky a školou povinné děti Höllerových; bylo to místo, kde se všechno točilo kolem zastřelené a vyvržené zvěře, kolem zastřeleného a vyvrženého ptáka a kolem práce, jež s tím byla spojena, celý život zde byl v sepětí s přírodou; pochopil jsem, že právě zde, v tomto nejužším místě Aurachu, našel Roithamer ideální vzory pro práci na svém hlavním díle, pro stavbu Kužele, pro stavbu, jež měla být uměleckým dílem a kterou nejprve během tří let nepřetržité duševní práce navrhl pro svou sestru a během dalších tří let s vynaložením obrovské, dokonce, jak sám říkal, nadlidské energie postavil uprostřed Kobernaußerwaldu.

 

Ukázka z románu MÝCENÍ
překlad Marek Nekula

Docela jednoduše, odpověděl Auersberger herci Dvorního divadla, kdyby herci Dvorního divadla viděli, jak mizerně hrají, museli by přece všichni spáchat sebevraždu. S výjimkou vaší osoby, řekl Auersberger a vyprázdnil sklenici. No, víte, řekl na to herec Dvorního divadla, když máte na Dvorní divadlo takový názor, proč tam potom vůbec chodíte? Načež Auersberger řekl, že už na Dvorním divadle nebyl deset let. Auersbergerová svého muže okamžitě opravila a prohlásila, že ani ne před dvěma týdny s ním byla na Marnotratníkovi. Ach ano, na Marnotratníkovi, řekl na to Auersberger, v tak špatném provedení, že se mi zvedal žaludek a že jsem na to radši hned zase zapomněl. Herec Dvorního divadla hned nevěděl, jak má na Auersbergera reagovat. Dvorní divadlo mělo vždycky nepřátele, jako koneckonců všechno, co je nejlepší, řekl. Dvorní divadlo vždycky napadali především ti, kdo se do Dvorního divadla chtěli bezpodmínečně dostat, které však Dvorní divadlo odmítlo. Všichni herci bez angažmá na Dvorním divadle, řekl herec Dvorního divadla, nadávají na Dvorní divadlo do té doby, než je Dvorní divadlo angažuje. Tak to bylo vždycky. Mimořádné věci vždycky budí nepřátelství, řekl. Nenávist vůči Dvornímu divadlu je starý vídeňský rituál, řekl, stejně jako nenávist vůči Státní opeře. Dokonce i ředitelé divadel nenávidí Dvorní divadlo a vysmívají se mu tak dlouho, dokud se vytrvalým záludným jednáním beze všech skrupulí sami nevypracují na ředitele Dvorního divadla, řekl. Ne, ne, řekl herec Dvorního divadla potom, kde uvidíte takovou Divokou kachnu, kterou právě hrajeme v Akademickém divadle, nikde, můžete jít, kam chcete, taková Divoká kachna se nikde nehraje. Nikde, řekl na to Auersberger, i když jste přece předtím sám řekl, že Divoká kachna v Akademickém divadle se nepodařila, že se podařil jenom váš Ekdal, jak píšou kritiky, že váš Ekdal je grandiózní Ekdal, zatímco inscenace je naprosto bezcenná. To se takhle nedá říct, řekl na to herec Dvorního divadla, nedá se říct, že Divoká kachna nemá žádnou cenu, i když se nepovedla. Dokonce i tato nepovedená Divoká kachna je mnohem lepší, než všechny Divoké kachny, které jsem kdy viděl, a já jsem viděl všechny Divoké kachny, které byly v posledním desetiletí uvedeny na scénu. Svého času jsem viděl Divokou kachnu, první poválečnou Divokou kachnu, řekl herec Dvorního divadla, na berlínské Freie Volksbühne, ale také Divokou kachnu v Schillerově divadle. Samé nepodařené inscenace, řekl herec Dvorního divadla, také v Mnichově a ve Stuttgartu. Německé divadlo chválí pouze nekompetentní lidé, kteří sami nevědí, co je divadlo. Všechno je to jen módní žurnalismus nevyzrálých lidí, řekl herec Dvorního divadla. Ne, ne, tahle Divoká kachna v Akademickém divadle je nejlepší Divoká kachna, jakou jsem kdy viděl, a já nejsem zaujatý, řekl, třebaže v této Divoké kachně hraju Ekdala, je to s odstupem nejlepší Divoká kachna. Jednou jsem viděl Divokou kachnu ve Stockholmu, řekl herec Dvorního divadla, Divoká kachna se švédsky jmenuje Vildanden. Vůbec se mi nelíbila. Myslel jsem, že musím jet do Stockholmu, abych viděl nejlepší Divokou kachnu, která je k vidění, ale tato Divoká kachna byla jedno velké zklamání. Není to tak, že severská divadla hrají severské kusy nejlíp. Viděl jsem jednou Divokou kachnu v Augsburgu, a ta se mi líbila daleko víc. Samozřejmě že v Divoké kachně všechno záleží na Ekdalovi. Když je Ekdal špatný, je špatná celá hra, je špatná celá inscenace. Přece taky nevěříte, že v Salcburku nebo ve Vídni uslyšíte a uvidíte ideálního Mozarta. Tomuto omylu lidé naletí, když uvěří, že tam, odkud hry pocházejí, se také nejlíp inscenují, vůbec ne, zcela naopak. Jednou jsem v Hamburku viděl Molièra, jak by ho v Paříži nikdy nezahráli. A Shakespeara v Kolíně, který zdaleka zastínil všechny anglické inscenace Shakespeara. Dobrého Nestroye můžete samozřejmě vidět jedině tady ve Vídni, řekl herec Dvorního divadla, načež Auersberger řekl, ale ne na Dvorním divadle. Načež herec Dvorního divadla řekl, to máte možná pravdu. To vám musím dát za pravdu. Na Dvorním divadle se ještě Nestroy nikdy nepovedl. Ale kde už se taky podaří dobrý Nestroy, přece ne v Lidovém divadle, kam by patřil. V Lidovém divadle samozřejmě ne, řekl Auersberger. V Karlově divadle, řekl Auersberger, ale Karlovo divadlo je už téměř třicet let zbořené. Ano, řekl herec Dvorního divadla, škoda, že Karlovo divadlo zbořili. Tím že zbořili Karlovo divadlo, zbořili jistým způsobem také Nestroye, prohlásil herec Dvorního divadla nikoli bez vtipu a měl tím na mysli tupé radní na vídeňském magistrátu, kteří mají na svědomí všechna zbořená vídeňská divadla. Po válce byla zbořena více jak polovina vídeňských divadel, řekl Auersberger. Ano, a to z malicherných důvodů, prohlásil nato herec Dvorního divadla. Byla zbořena ta nejlepší divadla, řekl Auersberger. Bohužel, řekl herec Dvorního divadla, bohužel máte pravdu. Ve Vídni se vždycky zboří to nejlepší, řekl Auersberger, Vídeňáci vždycky zboří to nejlepší, nevšimnou si však toho, když boří to nejlepší, že boří to nejlepší, všimnou si toho, až když už je to nejlepší zbořeno. Vídeňáci jsou vůbec obrazoborci, řekl Auersberger, obrazoborci a ničitelé. To je ovšem pravda, řekl herec Dvorního divadla, a přestal jíst, nechal si však od Auersbergerové nalít další sklenici vína. Je-li ve Vídni nějaká budova obzvlášť pěkná, bude s jistotou v krátké době zbořena, řekl herec Dvorního divadla. A je jedno, jde-li o budovu nebo instituci, která je obzvlášť pěkná nebo obzvlášť vydařená, Vídeňáci si nedají pokoj, dokud taková budova nebo instituce není zbořena. A s lidmi to Vídeňáci dělají stejně, řekl herec Dvorního divadla, nesnesou, když je někdo dobrý, když je někdo významný, ze dne na den ho strhnou dolů, jako památník, o němž najednou nevědí, že ho kdysi sami postavili. Ekdala v jistém smyslu nazírám filozoficky, řekl herec Dvorního divadla. Čte-li však člověk spisy o Ibsenovi, není o nic chytřejší, naopak, člověku jen popletou hlavu. A s popletenou hlavou se člověk do tak obtížné role pustit nemůže, řekl herec Dvorního divadla. Mladý Werle, Gregers, řekl herec Dvorního divadla, to by pro mne před třiceti lety byla role, možná ještě i před dvaceti. Toho bych velice rád hrál, řekl herec Dvorního divadla, ale sotva jsem se připravil, stáhli Divokou kachnu z repertoáru. Gregers by mi samozřejmě odpovídal víc, řekl herec Dvorního divadla a podíval se kolem. Měl jsem dojem, že kromě Jeannie Billrothové, která ovšem přímo přiznala, že Divokou kachnu četla a viděla teprve před nedávnem, nikdo nevěděl, o čem herec Dvorního divadla vlastně mluví. V podstatě by mi byl bližší Gregers než Ekdal, řekl herec Dvorního divadla, a nikdo u stolu s určitostí nevěděl, co tím herec Dvorního divadla myslí, o čem mluví. Skutečně, Gregers byl můj sen. Měl jsem nabídku, abych Gregerse hrál v Düsseldorfu, ale já jsem tehdy odmítl, protože jsem nechtěl odejít z Vídně. Kdoví, jak by to dopadlo, kdybych byl býval šel do Düsseldorfu, abych tam hrál Gregerse, možná bych ztratil angažmá na Dvorním divadle. Musel jsem být rád, že jsem se stal hercem Dvorního divadla, řekl. Ale celý život mě trápilo, že jsem se Gregerse musel vzdát. Jen jednou mi nabídli Gregerse. Vždycky jsem si myslel, že jednoho dne budu hrát Gregerse, už k tomu ale nedošlo. Když takovou šanci jednou odmítneme, řekl herec Dvorního divadla, nikdy už znovu nepřijde. Psychologické divadlo, řekl pak herec Dvorního divadla a padl zpět do židle poté, co mu Auersbergerová nabídla doutník, který si sám zapálil, a víceméně příkře odmítl, aby mu někdo připálil, k čemuž se už Auersbergerová chystala. Chceme vždycky to nejvyšší, nedosáhneme toho však tím, že to chceme, řekl herec Dvorního divadla, a řekl tuto větu tak, jako by ani nebyla od něho, nýbrž jako by to byl nějaký citát, možná citát z nějaké hry. Zatímco teď s velkým úspěchem hraje Ekdala, připravuje se už na další roli, řekl. Anglická hra, řekl, do Vídně z Londýna přijede anglický režisér, zkoušky začnou už příští týden. Anglická konverzační hra, ale žádný Oscar Wilde, řekl, ne ne. Ani Shaw. Samozřejmě že ne. Současná hra, zvolal, současná hra! Komedie, ale hluboká! Je ostatně z divadelního prostředí. On hraje spisovatele, který se přižení mezi vysokou šlechtu. Není to bezpodmínečně první třída, ale je to zábavné a není to hloupé, vůbec to není hloupé, docela jednoduše anglický způsob: hodně se bavit, málo si lámat hlavu, řekl. Děsný překlad, řekl, ale já už si ten text nějak přeonačím. Kdybychom tak měli nějakého autora! zvolal herec Dvorního divadla najednou, ale my nikoho nemáme, v celém Německu nikoho nemáme, neřku-li v Rakousku, o Švýcarsku ani nemluvě. Tak na scénu přicházejí jen cizinci, Angličané, Francouzi, Poláci, řekl herec Dvorního divadla. Je to bída, lamentoval. Za dvacet let ani jedna jediná životaschopná hra, řekl. Dramatické talenty německého jazyka vymřely, řekl a padl zpět do židle a kouř z doutníku vyfoukl směrem k Auersbergerovi, který se vzápětí rozkašlal. Naše doba pravděpodobně není dobou pro dramatiky, řekl. Když se nějaký talent vynoří, v nejkratší době se ukáže, že to žádný talent není, řekl. A jaké svinstvo tisk chválí, řekl. Je neuvěřitelné, co je dnes možné označit za talent, a vůbec, co se dnes považuje za dramatické umění! To, co říkal, bylo odporné. Přitom ovšem netušíte, jaké to je, když musíte zkoušet s lidmi bez nadání, víte, a když se s nimi za jistých okolností musíte mořit celé týdny. Mladí lidé na divadle jsou dneska všichni zhýčkaní, řekl, noviny každou chvíli napíší, že jsou talentovaní, že jsou to géniové, i když jsou ve skutečnosti zcela bez nadání, i když ve skutečnosti nemají sebemenší talent a i když to nejvýraznější na nich je lenost. Jako je dnešní mládež vůbec po všech stránkách zhýčkaná, nejhloupějším způsobem rozmazlená, řekl herec Dvorního divadla. Právě během práce na Divoké kachně jsem viděl, kde má tahle mládež mezery. Nedisciplinovanost je očividně nejvyšším principem, řekl herec Dvorního divadla. Ale Gregers je přece naprosto vynikající, řekla teď Jeannie Billrothová, načež herec Dvorního divadla odpověděl, že všichni říkají, že tenhle Gregers je dobrý, já ale nechápu, co na něm lidi vidí, podle mne je to průměrný Gregers, v každém ohledu průměrný Gregers, řekl herec Dvorního divadla, přímo chybné obsazení. Protože Divokou kachnu v Akademickém divadle viděla pouze spisovatelka Jeannie Billrothová a ostatní ani nevěděli, co Divoká kachna vůbec je, a teprve postupem času pochopili, že jde o divadelní hru, byli odsouzeni k mlčení, tu a tam kývli hlavou, podívali se herci Dvorního divadla přímo do očí nebo okamžitě stranou na ubrus na stole, nebo bezvýchodně docela prostě na ty, co seděli naproti; neměli nejmenší šanci nějak se účastnit toho, co zde herec Dvorního divadla dával k lepšímu, a to tak bezohledně, protože mu v tom nikdo nebránil, naopak, Auersbergerová ho stále znovu vyzývala, aby vyprávěl, a protože právě přišel z Divoké kachny, mluvil přirozeně nepřetržitě o Divoké kachně v Akademickém divadle a o tom, co s ní souviselo. Je samozřejmě s podivem, že Divokou kachnu nasadili ve Vídni, vícekrát řekl, že nasadili Divokou kachnu, neboť nasadit Divokou kachnu ve Vídni je odvaha. Koneckonců je Divoká kachna moderní kus, řekl a nepřišlo mu hloupé říci tohle o hře, která byla stará právě sto let a která byla i po sto letech tak velkolepá jako v době svého vzniku, avšak označit ji za moderní, to je nesmysl. Předstoupit s Divokou kachnou před vídeňské publikum není jen velká odvaha, řekl herec Dvorního divadla, je to také značné riziko. Vídeňáci podle jeho vyjádření prostě nedrželi krok s modernou, nikdy prý nedrželi krok s modernou a nejraději dál chodili na klasické hry, a Divoká kachna není klasická hra, nýbrž hra moderní, ovšem, mínil, i když se může stát, že se Divoká kachna jednou stane klasickou hrou, jako Strindberg, řekl herec Dvorního divadla. Mnohdy má pocit, že Strindberg je větší dramatik, nikoli Ibsen, stejně jako má taky mnohdy pocit, že je tomu zrovna naopak, že Ibsen je něco víc než Strindberg, že Ibsen má větší vyhlídky, aby se jednou stal klasikem, než Strindberg. Jednou si myslím, že je to Slečna Julie, pak zase, že je to hra jako Divoká kachna. Když ale příliš vsázíme na Strindberga, řekl, proviňujeme se na Ibsenovi, jako se proviňujeme na Strindbergovi, sázíme-li příliš na Ibsena. On osobně, řekl, miluje severský způsob tvorby, divadelní tvorby. Také Edvarda Muncha vždycky miloval, odjakživa jsem miloval Křik, řekl, Křik, který přece všichni znáte, řekl, mimořádné dílo. Jel jsem zvlášť do Osla, abych si prohlédl Křik, řekl, v době, kdy byl Křik ještě v Oslu. To neznamená, že bych měl zálibu ve skandinávských zemích, řekl. Vždycky jsem tam cítil touhu po jihu, přinejmenším po Německu, řekl. Stockholm, jak pusté město, o Oslu ani nemluvě, enervující, řekl, ničící nervy. Kodaň, budiž. Mladí herci se tlačí na Dvorní divadlo, řekl, a jsou přijati, i když nemají talent, protože mají kontakty, protože některý z jejich strýčků je správním ředitelem Lidové opery nebo úředníkem Spolkové správy divadel, řekl. Tetička sedí na ministerstvu školství a synovce hned po absolvování Reinhardtova semináře angažují na Dvorním divadle, řekl herec Dvorního divadla, i když nemá sebemenší talent. Potom tihle dvacetiletí posedávají ve zkušebnách a stojí člověku všude v cestě a jsou jen pro zlost. V nejlepším případě poloviční nadání, řekl herec Dvorního divadla, které na naší první scéně postupem času jedině zakrní, a tak berou místo těm, kdo mají skutečné nadání. Skutečně nadanému mladému člověku mohu pouze radit, aby nikdy nenastoupil do Dvorního divadla, neboť se hned na počátku svého vývoje rovnou vydává totálnímu zničení, řekl herec Dvorního divadla, a vzal si moučník, takzvanou čokoládovou bombu, z níž jsem snědl jediné sousto a přitom jsem si pomyslel, že taková čokoládová bomba je pro tak pozdní večeři příliš těžká.

 

Ukázka z románu ZTROSKOTANEC
překlad Tomáš Dimter

Teď vím, jak se do toho spisu pustit, nikdy jsem to nevěděl, vždy jsem začínal příliš brzy, pomyslel jsem si, diletantsky. Celý život prcháme před diletantismem, a on nás stejně dožene, pomyslel jsem si, celý život si nepřejeme nic víc než uniknout diletantismu, který nás však stejně vždycky dožene. Glenn a bezohlednost, Glenn a osamocenost, Glenn a Bach, Glenn a Goldbergovské variace, pomyslel jsem si. Glenn a jeho studio v lese, jeho nenávist vůči lidem, jeho nenávist vůči hudbě, jeho nenávist vůči lidem od hudby, pomyslel jsem si. Glenn a jednoduchost, pomyslel jsem si prohlížeje si lokál. Už od samého začátku musíme vědět, co chceme, pomyslel jsem si, už v dětské hlavě musí být jasné, co člověk chce mít, musí mít, pomyslel jsem si. Čas, který jsem já proseděl v Desselbrunnu a Wertheimer v Traichu, pomyslel jsem si, byl ubíjející. Vzájemné vyhledávání a vzájemné shazování, pomyslel jsem si, to nás zničilo. Jezdil jsem za Wertheimerem do Traichu, jen abych ho zničil, vyrušil a zničil, ale ani Wertheimer za mnou nejezdil z jiných důvodů; jet do Traichu pro mne znamenalo vyklouznout ze svého strašlivého duševního utrpení a zničit Wertheimera, vyměňovat si vzpomínky z mládí, pomyslel jsem si, u šálku čaje, a jako hlavní bod Glenn Gould, ne Glenn, Glenn Gould, který zničil nás oba, pomyslel jsem si. Wertheimer jezdil do Desselbrunnu, aby zase vyrušil mne, aby v zárodku zadusil mou práci, už v okamžiku, kdy se ohlásil. Pokaždé říkal jenom kéž bychom Glenna nepotkali, ale také kdyby tak Glenn zemřel dřív, než se stal celosvětově uznávaným, pomyslel jsem si. Setkáme se s člověkem jako Glenn a jsme zničeni, pomyslel jsem si, anebo zachráněni, v daném případě nás Glenn zničil, pomyslel jsem si. Na křídle od Bösendorfera bych nikdy nehrál, říkával Glenn, pomyslel jsem si, s křídlem od Bösendorfera bych nikdy ničeho nedosáhl. Hráči s Bösendorferem proti hráčům se Steinwayem, pomyslel jsem si, steinwayoví entuziasté proti entuziastům bösendorferovským. Nejprve mu do místnosti postavili klavír od Bösendorfera, okamžitě jej nechal odnést a vyměnit za Steinwaye, pomyslel jsem si, já bych se nikdy neopovážil klást takové požadavky, pomyslel jsem si, k tomu došlo tenkrát v Salcburku, hned na začátku Horowitzova kurzu; Glenn si byl tehdy svou věcí už dokonale jist, klavír od Bösendorfera pro něj nepřicházel v úvahu, zničil by mu jeho jasnou představu. Bez odporu vyměnili klavír od Bösendorfera za Steinwaye, pomyslel jsem si, ačkoliv tenkrát Glenn ještě nebyl Glennem Gouldem. Ještě teď vidím dělníky, jak vynášejí klavír od Bösendorfera a přinášejí Steinwaye, pomyslel jsem si. Jenomže Salcburk není město vhodné pro klavíristův rozvoj, říkával Glenn často, podnebí je tam příliš vlhké, ničí nástroj a současně ničí klavíristy, záhy zničí jejich ruce i mozek. Ovšem chtěl jsem studovat u Horowitze, pravil Glenn, to bylo rozhodující. Wertheimer měl ve svém pokoji neustále zatažené závěsy a spuštěné rolety, Glenn hrál při roztažených závěsech a vytažených roletách, já dokonce s otevřenými okny. Naštěstí kolem nebyly žádné domy, a tudíž ani žádní lidé, kteří by se na nás mohli zlobit, neboť ti by jinak naši práci zničili. Na dobu Horowitzova kurzu jsme si pronajali dům nacistického sochaře, mistra, jak mu v okolí říkali, který rok předtím zemřel, i s výtvory, jež zaplňovaly pět až šest metrů vysoké místnosti. Kvůli ideální výšce místností jsme si ten dům pronajali okamžitě, a plastiky, které tam zůstaly, nám vůbec nevadily, prospívaly akustice, ony ke stěnám odsunuté nejapnosti světově známého umělce tesajícího do mramoru, jak nám bylo řečeno, který celé desetiletí pracoval pro Hitlera. Tyto obrovské mramorové výstřelky kvůli nám majitelé skutečně odsunuli ke stěnám, ideálně akusticky, pomyslel jsem si. Zprvu nás pohled na plastiky šokoval, zvláště jejich tupý mramorový a žulový monumentalismus, především Wertheimer před nimi couval, ale Glenn okamžitě prohlásil, že místnosti jsou ideální a díky těm monumentům pro náš účel ještě mnohem ideálnější. Plastiky byly tak těžké, že když jsme se pokusili posunout nejmenší z nich, ani jsme s ní nepohnuli, naše síly nestačily, přitom jsme nebyli žádní slaboši, klavírní virtuosové jsou, navzdory obecnému mínění, silní lidé s ohromnou odolností. Glenn, o kterém si dodnes všichni myslí, že to byl rachitik, byl naopak atletický typ. Shrbený za Steinwayem vypadal jako mrzák, tak ho zná celý hudební svět, ovšem hudební svět podlehl totálnímu klamu, pomyslel jsem si. O Glennovi všude psali jako o mrzákovi a slabochovi, jako veskrze produchovnělém člověku, kterému pouze zmrzačení a se zmrzačením spojované příznaky umožňují hypersenzitivitu, ale ve skutečnosti to byl atletický typ, měl mnohem větší sílu než Wertheimer a já dohromady, to jsme okamžitě poznali, jakmile se rozhodl, jak sám říkal, pokácet jasan před oknem, který mu prý bránil ve hře na klavír, a to vlastní rukou. Pokácel jasan, který měl v průměru dobrého půl metru, úplně sám, vůbec nám nedovolil, abychom mu pomohli, hned ho také rozřezal a polena vyrovnal podél domovní zdi, typický Američan, pomyslel jsem si tenkrát, pomyslel jsem si. Sotva Glenn pokácel jasan, který mu údajně bránil v hraní, napadlo ho, že v místnosti úplně zatáhne závěsy a stáhne rolety. To kácení jsem si mohl ušetřit, pravil, pomyslel jsem si. Často pokácíme jasan, spoustu takových oduševnělých jasanů, pravil, a přitom bychom si to všechno mohli ušetřit jediným směšným trikem, pravil Glenn, pomyslel jsem si. Už když se poprvé posadil v Leopoldskronu ke Steinwayi, rušil ho jasan před oknem. Aniž se dohodl s majiteli, šel do kůlny, vzal sekeru a pilu a jasan pokácel. Kdybych se dlouho vyptával, pravil Glenn, jenom bych ztrácel čas a energii, porazím jasan hned, pravil, a porazil jej, pomyslel jsem si. Sotva se jasan skácel k zemi, napadlo ho, že potřebuje jenom zatáhnout závěsy a spustit rolety. Pokácený jasan rozřezal bez naší pomoci, pomyslel jsem si, a jak mu bylo vlastní, místo, na němž stál jasan, dokonale uklidil. Jestliže nám něco brání, musíme to odstranit, říkával Glenn, i kdyby to měl být jenom jasan. A nesmíme se nejdříve vyptávat, smíme-li jasan pokácet, tím se jenom vysilujeme. Pokud začneme s vyptáváním, vysílí nás to tak, že je to škodlivé, snad dokonce zničující, pravil Glenn, pomyslel jsem si. žádného z jeho posluchačů, jeho ctitelů, pomyslel jsem si okamžitě, by nikdy nenapadlo, že Glenn Gould, kterého celý svět zná a oslavuje takříkajíc jako prototyp slabého umělce, může sám a tak rychle pokácet silný, zdravý, půl metru tlustý jasan a rozštípané kusy pokáceného jasanu vyrovnat podél domovní zdi, a navíc za děsivých klimatických podmínek, pomyslel jsem si. Ctitelé uctívají přelud, pomyslel jsem si, uctívají takového Glenna Goulda, který nikdy neexistoval. Můj Glenn Gould je mohutný, hodný většího uctívání, pomyslel jsem si, než ten jejich. Když nám řekli, že jsme se ubytovali v domě známého nacistického sochaře, propukl Glenn v hlasitý smích. Wertheimer se k němu přidal, pomyslel jsem si, oba se smáli, až nemohli popadnout dech, a pak si ze sklepa přinesli lahev šampaňského. Glenn se zátkou trefil přesně do obličeje šest metrů vysokého anděla z carrarského mramoru a vystříkal téměř celý obsah lahve na obličeje kolemstojících příšer, zbytek jsme vypili z lahve. Nakonec Glenn s takovou zuřivostí hodil lahev na imperátorovu hlavu v rohu, že jsme se museli schovat. Žádný z Glennových ctitelů by nevěřil, že se Glenn Gould dokáže tak smát, jak se pokaždé smál s námi, pomyslel jsem si. Náš Glenn Gould propukal v neopakovatelně nespoutaný smích, pomyslel jsem si, a přitom to byl člověk, kterého bylo třeba brát vážně. Kdo se nedokáže smát, nemůže být brán vážně, pomyslel jsem si, a kdo se nedokáže smát jako Glenn, nemůže být brán vážně jako Glenn. Ke třetí hodině ranní klesl zcela vyčerpán na imperátorovy nohy, Glenn Gould se svými Goldbergovskými variacemi, pomyslel jsem si. Stále týž obraz: Glenn civí do země, přitisknutý k imperátorovým lýtkům. Nikdo na něj nesměl promluvit. Zrána byl znovuzrozený, říkal. Každý den si nasazuji novou hlavu, pravil, zatímco si všichni myslí, že jde o hlavu starou, pravil. Wertheimer chodíval každý druhý den kolem páté hodiny ranní k Untersbergu, naštěstí objevil asfaltovou silnici, která vedla k Untersbergu, a pak běžel zpátky, já z domu před snídaní vycházel dřív, než jsem se umyl, a ne zcela oblečen jenom proto, abych obešel dům, zato však za každého počasí. Glenn vycházel z domu, jenom aby šel k Horowitzovi a zase zpět. V zásadě nesnáším přírodu, opakoval stále dokola. Tuto větu jsem si přisvojil a říkám ji ještě dnes, a jak věřím, budu ji říkat stále, pomyslel jsem si. Příroda je proti mně, říkával Glenn ve stejném smyslu, v němž používám tuto větu i já, pomyslel jsem si. Naše existence spočívá v ustavičné opozici vůči přírodě a v jejím potírání, pravil Glenn, musíme potlačovat přírodu tak dlouho, dokud nepadneme, protože příroda je silnější než my, kteří jsme ze sebe ze zpupnosti učinili umělecký výtvor. Nejsme přece lidé, jsme umělecké výtvory, klavírista je umělecký výtvor, odporný umělecký výtvor, pravil nakonec Glenn. Jsme ti, kteří chtějí neustále unikat přírodě, ale nepodaří se nám to, pochopitelně, pomyslel jsem si, zůstaneme na cestě. V podstatě chceme být klavírem, pravil, nechceme být lidmi, nýbrž klavírem, celý život chceme být klavírem, a ne lidmi, prcháme před lidmi, jimiž jsme, abychom se cele stali klavírem, to se nemůže podařit, ačkoli si to nepřiznáme, pravil. Ideálním klavíristou (nikdy neřekl pianistou!) je ten, kdo chce být klavírem, a každý den, když se probudím, si říkám: Chci být Steinwayem, ne člověkem, který na Steinway hraje, chci být Steinwayem samotným. Někdy se tomu ideálu přiblížíme, pravil Glenn, téměř na dosah, tehdy, když si už myslíme, že brzy zešílíme, tedy jakoby na cestě do šílenství, kterého se bojíme jako ničeho jiného. Glenn chtěl být celý život Steinwayem, nesnášel představu, že je pouze zprostředkovatelem hudby mezi Bachem a Steinwayem a jednoho dne bude mezi Bachem a Steinwayem rozdrcen, jednoho dne, pravil Glenn, budu rozdrcen, mezi Bachem na jedné straně a Steinwayem na straně druhé, pravil, pomyslel jsem si. Celý život jsem měl strach, že budu mezi Bachem a Steinwayem rozdrcen, a stojí mě to veliké úsilí, abych unikl tomuhle děsu, pravil. Ideální by bylo, kdybych byl Steinwayem, pak bych Glenna Goulda neměl zapotřebí, pravil, kdybych byl Steinwayem, mohl bych Glenna Goulda učinit přebytečným. Žádnému klavíristovi se ale také nepodařilo učinit sebe samého zbytečným tím, že se stane Steinwayem, pravil Glenn. Jednoho dne se probudit a být Steinwayem a Glennem v jednom, pravil, pomyslel jsem si, Glenn Steinway, Steinway Glenn pouze pro Bacha.

 

Překlad © Marek Nekula, Tomáš Dimter, Miroslav Petříček
ukázky jsou z knihy Korektura – Ztroskotanec – Mýcení
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Prostor

Diskuse

Vložil: Óm, 22.07.2010 15:44
Bernhard, Thomas: Korektura – Ztroskotanec – Mýcení
ten triplepack vypadá v knihkupcetví lákavě:-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3693x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce