Murakami, Haruki: O čem mluvím, když mluvím o běhání

Murakami, Haruki
O čem mluvím, když mluvím o běhání

ukázka beletrie zahraniční

Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota.

 

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání, přel. Tomáš Jurkovič, Euromedia-Odeon, Praha 2010

Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné myšlenky (či ideje), které se mi při běhu vkrádají do duše, ale nejsou nakonec nic jiného, než pouhé odvozeniny prázdnoty. Nemají obsah, jsou to jen úvahy, které se všechny točí kolem prázdna uprostřed.

Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházejí a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ní a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je, a porovnali se s ním.

V tuhle chvíli mi už táhne na šedesát. V mládí bych si jaktěživ nepomyslel, že někdy skutečně nastane nějaké jednadvacáté století a ze mně bez všech humorů bude nefalšovaný padesátník. Samozřejmě, že teoreticky vzato bylo evidentní, že jednadvacáté století jednou přijde, a ze mně (pokud půjde všechno dobře) ten čerstvý padesátník opravdu bude, představovat si ale sebe sama v padesáti letech byl pro mě v mládí úkol stejně náročný, jako by po mě chtěli, ať si koukám do detailu představit život na onom světě. Mick Jagger se v mládí naparoval, že „jestli by měl v pětačtyřiceti ještě zpívat Satisfaction, to že radši umře“. Teď už je mu ale přes šedesát, a Satisfaction zpívá dál. Najdou se lidi, co se tomu smějí. Já mezi ně ale nepatřím. Mick Jagger si totiž v mládí nedovedl představit sebe samotného v pětačtyřiceti letech. Ani já to neuměl, když jsem býval mladý. Můžu se proto Micku Jaggerovi smát? Nemůžu. Já neměl to štěstí nebo smůlu být v mladých letech slavným rockovým zpěvákem. Nikdo si už nepamatuje, co jsem snad kde napovídal za hlouposti, a proto mě taky nikde necitují. A to je myslím jediný rozdíl.

A teď tedy najednou žiju uprostřed toho světa, který jsem si dřív nedokázal ani představit. Když na to pomyslím, zdá se mi to skoro směšné. Ani sám nevím, jestli jsem v tom světě šťastný, nebo nešťastný, ale myslím, že si s tím nemusím dělat až tak velké starosti. Stárnout je pro mě – stejně, jako asi pro každého – úplně nová zkušenost, a stejně tak jsou úplně nové i pocity, které při tom zakouším. Kdybych to už předtím v životě aspoň jednou zažil, dokázal bych si asi leccos analyzovat o něco jasněji, ale nic naplat, děje se to poprvé, a proto to není tak jednoduché. A tak mi v tuhle chvíli nezbývá, než nechat případné detailní soudy na později, brát věci, jak přicházejí, a nějak s nimi žít dál. Brát je zrovna tak, jako tu oblohu, mraky a řeky. Nehledě na to, že je v tom všem nepochybně i jakýsi humor, což, když to uvážíme, není vůbec k zahození.

 

Jak už jsem prve psal, není opravdu mým životním cílem, abych, ať už na poli každodenního života, nebo v práci, soupeřil s ostatními, kdo je lepší nebo horší, a zápasil s nimi o vítězství. Asi teď budu znít trochu lacině, ale náš svět stojí na tom, že ho obývají různí lidé. A ti lidé mají své vlastní názory a s těmi jsou pak spjaté jejich životy. Podobné rozdíly pak vnášejí do každodenního života drobné neshody, a když se takových neshod nakupí víc, vznikne z toho občas i velké nedorozumění. V důsledku čehož občas sklidíme nějakou tu nezaslouženou kritiku. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že není vůbec nic příjemného, když dojde k nedorozumění, nebo když vás někdo kritizuje. Občas to člověka i velice raní. A to bolí.

Jak ale člověku přibývají léta, začne si postupně uvědomovat, že podobné nepříjemnosti a rány jsou pro lidský život do určité míry nezbytné. Když se nad tím zamyslíme, ať už se od jiných liší sebevíc, už jen právě tím pak může člověk ustanovit sebe sama a udržet se pak jako nezávislá bytost. Což v mém případě znamená, že můžu dál psát knihy. Už jen proto, že si v jedné a té samé krajině všimnu něčeho jiného než ostatní, že něco jiného cítím, že si dovedu vybrat jiná slova než ostatní, totiž můžu dál psát své vlastní osobité příběhy. A tím se dozajista rodí i ten vzácný stav, že pak nemálo lidí bere ty příběhy do rukou vytištěné a čte si je. To, že jsem zrovna sám sebou a ne někým jiným, je pro mne velice důležitý vklad. A živé rány na duši jsou jen úplně samozřejmá cena, kterou musíme zaplatit světu za podobnou lidskou samostatnost.

Tak si to v zásadě myslím, a v sepětí s těmihle úvahami jsem prožil svůj život. A možná, že jsem, byť opravdu jen jako důsledek okolností, v jistých etapách sám od sebe vyhledával osamělost. Zvlášť pro někoho, kdo má povolání jako já, je to v té či oné míře nevyhnutelné. A stejně takovéhle pocity samoty občas dokážou člověku rozežírat a rozpouštět duši stejně nelítostně jako kyselina vylitá z láhve. Jsou jako ostrý dvojsečný meč. Sice člověku chrání nitro, zároveň ho taky ale zevnitř pořád trochu zraňuje. Já si tohohle nebezpečí asi byl svým způsobem vědomý (řekl bych, že díky zkušenostem). A právě proto jsem musel ten pocit vnitřní samoty hojit a relativizovat ustavičnou fyzickou aktivitou, v některých případech hnanou až do extrémů. Spíš instinktivně, než vědomě.

Budu trochu konkrétnější.

Kdykoliv mě někdo bezdůvodně kritizoval (nebo mi to tak aspoň připadalo), kdykoliv jsem čekal, že mě někdo pochopí, a on mě pak nepochopil, uběhnul jsem vždycky o něco delší vzdálenost než obvykle. Když běžím na delší vzdálenost než jindy, o to víc se tělesně vyčerpám. A znovu si uvědomím, že jsem jen slabá lidská bytost s omezenými schopnostmi. Pocítím to fyzicky, někde hluboko na samém dně. A vzdálenost, kterou jsem takhle uběhl navíc, mě pak v konečném důsledku třebas nepatrně, ale posílí. Když mám vztek, proč bych si z jeho energie trochu nedopřál? Když je mi něčeho líto, proč bych na sobě tím víc nezapracoval? Takovým způsobejm jsem uvažoval a žil. Co se dalo mlčky překousnout, to jsem rovnou spolknul, a pak se to snažil (v co možná pozměněné podobě) ventilovat do literárního kontejneru jakožto součást příběhu.

Nemyslím, že by vám taková povaha mohla nadělat nějaké příznivce. Možná by se našlo pár lidí (nejspíš ale jen docela málo), kterým bude imponovat. Sotva vás za to ale budou mít rádi. Kdo by taky mohl chovat sympatie (nebo něco na ten způsob) k někomu, komu podobným způsobem schází vlohy pro spolupráci s ostatními, k někomu, kdo se pro každou maličkost zavře do skříně? Tak mě ale napadá, může vůbec takový spisovatel z povolání být už z principu kdovíjak oblíbený? Nevím. Možná, že je na světě místo, kde je něco takového možné. Nemůžeme to zas tolik zevšeobecňovat, řekl bych. Aspoň pro mě je ale skoro nepředstavitelné, že bych si jako spisovatel mohl během dlouhého období, po které píšu, snad získat něčí sympatie. Připadalo by mi málem přirozenější, že mě nebudou mít rádi, že mě budou nenávidět, že budou vůči mě zaujatí. Neříkám, že bych se cítil líp, kdyby to tak bylo. Ani mě by totiž netěšilo vědomí, že mě nikdo nemá rád.

 

Tak nebo tak, vrátil jsem se nakonec ještě jednou k životu běžce. Začal jsem poměrně vážně běhat, a v tuhle chvíli už běhám dokonce opravdu poctivě. Sám ještě dobře nevím, co to pro mě jako pro někoho, komu táhne na šedesát, vlastně znamená. Něco to nejspíš znamenat musí. Možná, že nic tak světaborného, možná vlastně jen docela málo, ale nějaký význam to v sobě dozajista má. V tuhle chvíli ale prostě jen usilovně běhám, děj se co děj. Nad nějakým smyslem můžu hloubat i potom (promýšlet věci ještě jednou později je moje specialita, kterou během let uvádím do dokonalosti). Obuju si běžecké boty, namažu obličej a krk pořádnou vrstvou opalovacího krému, nastavím hodinky a vyrazím na stezku. A pak se dám do běhu. Nechám si do obličeje vanout pasát, zadívám se vzhůru na volavky, poletující napříč oblohou s nohama způsobně složenýma u sebe, a zaposlouchám se do nostalgické hudby Lovin‘ Spoonful.

Časy se mi sice prodlužují, ale to se prostě nedá nic dělat, napadá mě při běhu. Jednou mi už je, kolik mi je, a čas si vybírá svůj díl. Není to ničí vina. Taková jsou pravidla hry. Je to stejné, jako když řeka proudí směrem do volného moře. Nezbývá než brát sebe sama takového, jaký jsem, jako takříkajíc přirozenou součást okolní scenérie. Možná to není zrovna radostné. Možná, že nás to, co uvidíme, nebude zrovna těšit. Jenže, co s tím můžeme dělat, napadá mě. Dosavadní život jsem si užil, svým vlastním způsobem – i když nemůžu říct, že vždycky na sto procent.

Neposloužím si tím sice nijak ke cti (koho by taky podobná věc ctila?), ale musím říct, že nejsem opravdu kdovíjak chytrý člověk. Dokážu jasně pochopit jen to, co zažiju na vlastní kůži a na co si můžu vlastníma rukama sáhnout. Cokoliv dělám, začnu doopravdy chápat teprve tehdy, když ta věc nabude okem viditelnou podobu. Spíš než inteligent jsem fyzicky založený člověk. Samozřejmě, že aspoň trochu inteligence mít musím. Myslím, že ano. Kdybych neměl, tak nejspíš jaktěživ nic nenapíšu. Na to, abych si v hlavě spřádal nějaké čisté teorie a argumenty, mě ale neužije. Ani mě nepohání vpřed žádné spekulace. Jsem spíš člověk, jehož míra chápavosti se zvyšuje spolu s fyzickou zátěží, kterou na sebe nakládá, až mu pod ní svaly začnou sténat (a v některých případech i řvát), a on pak nakonec „prohlédne“. Nemusím zdůrazňovat, že projít všechna tahle stadia a dopracovat se k závěru stojí člověka spoustu času. I úsilí. Stává se, že když konečně prohlédnu a pochopím, je už pozdě. Ale nedá se nic dělat. Už jsem prostě takový. Rád bych myslel na řeky. Nebo na oblaka. Pravda je ale taková, že nemyslím na nic. Běžím pořád dál útulným prázdnem domácí výroby, běžím nostalgickým tichem. A to je opravdová nádhera. Ať už si o tom říká kdo chce co chce.

 

překlad © Tomáš Jurkovič
ukázka z knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4000x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce