Jižák - země mystická a zaslíbená (in LtN)

Jižák - země mystická a zaslíbená (in LtN)

přehled sociologie

„Tady bude stát náš domek!“ pronesl nad místem, které si byl právě zvolil a nad nímž se „začal rozplývat jako praotec Čech na posvátném Řípu“, otec Miloslava Švandrlíka, když společně se svojí ženou došel pěšky ze Spořilova až kamsi za Chodovskou tvrz...

Jižák - země mystická a zaslíbená
Robert Krumphanzl: Minutové vzdálenosti, Společnost pro Revolver Revue, Praha 2005

Oľga Feldeková, Ľubomír Feldek: Svet je aj inde, Cyrano, Praha 1998
Eva Hauserová: Zítřek v Agónii, in Skandál v Divadle snů. Antologie nových českých vědeckofantastických povídek, sestavil Vojtěch Kantor, Mladá fronta, Praha 1988
Jan Hlavička: Panelfixn, vybral a sest. Zdeněk Rampas, Nová vlna,Winston Smith, Praha 1990
Jindřiška Kubáčová: Pět chlebů a dvě ryby, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1989
Miroslav Pavlík: Sen o Chodovské tvrzi, Petrklíč 2001
Miloslav Švandrlík: Černý baron od Botiče, aneb Miloslav Švandrlík o sobě, Camis 2000

„Tady bude stát náš domek!“ pronesl nad místem, které si byl právě zvolil a nad nímž se „začal rozplývat jako praotec Čech na posvátném Řípu“, otec Miloslava Švandrlíka, když společně se svou ženou došel pěšky ze Spořilova až kamsi za Chodovskou tvrz, v níž byly tehdy ustájeny krávy. Švandrlík junior tedy díky tomu vyrůstal na starém Chodově, jehož atmosféru vykresluje ve svých vzpomínkách Černý baron od Botiče. Panelové Jižní Město, které pak v oné oblasti později vyrostlo a jemuž musela ustoupit i část původní zástavby, mu ale k srdci nepřirostlo: „Chudák tatínek! Kdyby se dožil chvíle, kdy byly v Chodově zbořeny desítky rodinných domků a ty, které zůstaly, se změnily v obytný ostrůvek uprostřed ohavného Jižního Města, asi by hořce zaplakal.“

Méně pejorativně, i když s podobným vyzněním psal o Jižním Městě další spisovatel zde žijící, Ľubomír Feldek, který ve svých dopisech z Jižního Města smutně konstatoval, že žije na předměstí Prahy, zatímco v centru, kde jedině se podle něj něco děje, už dlouho nebyl, a že jeho zprávy jsou stále více „zprávami z několika čtverečních metrů našeho bytu - nebo spíše ještě z menšího prostoru, který ve vesmíru zabírá můj mozek a v něm uložené vzpomínky“.

Švandrlíkův i Feldekův text zapadají do obecného kontextu stereotypů, vážících se k panelovým sídlištím. Roku 1985 sociolog Jiří Musil o tom ve své průkopnické knize Lidé a sídliště poznamenal, že „sídliště a vše, co s nimi souvisí, se stala kořistí hromadných sdělovacích prostředků, literatury, divadla a filmu…, a tyto pohledy vedly ke vzniku mnoha subjektivních obrazů a nepřesných klišé, které jsou obsaženy v takových pojmech jako ,sídlištní člověk‘ či ,anonymita sídlišť“. Připomeňme zde Menzlův film Vesničko má, středisková (1985), který se přímo natáčel na Jižním Městě, v němž záběry závozníka Otíka, kráčejícího uprostřed anonymního davu po lávce vedoucí od zmiňované stanice metra Háje a marně se potýkajícího s nefunkčním vybavením panelového bytu, do kterého nechtěl, jsou skutečně stísňující. A ještě depresivnějším dojmem působí film Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) od V. Chytilové, zachycující Jižní Město bez chodníků a nájezdových ramp pro kočárky, jehož jednotliví už nastěhovaní obyvatelé jsou naprosto nevšímaví a lhostejní ke svému okolí.  

Veskrze negativně, i když odlišným způsobem, líčila sídliště některá díla české sci-fi. Součástí povídky Panelfixn od Jana Hlavičky je podivná vize mladíka „s vlasy na ramena a s vousy málem až na prsa“, který se v autorově pohledu mění v jakéhosi „panelákového“ Krista, od něhož se „pozitivní vlna“ dobrých skutků začne šířit celým sídlištěm i dál, takže „jednoho dne pak zahájila provoz pivnice, a o něco později otevřeli i samoobsluhu“. Navzdory tomu však autor o životě na sídlišti na závěr píše: „Žijeme tu v domech a bytech podobných si jako vejce vejci, vsazených do krajiny zpustošené jejich zrodem. Sídliště by nám mělo být domovem, ale nenávidí nás. A my mu to oplácíme“. V povídce Zítřek v Agónii, údajně přímo inspirované Jižním Městem, charakterizovala Eva Hauserová budoucí sídliště jako krajinu, která se v civilizačním vývoji vrátila o mnoho staletí zpět do jakéhosi klanového matriarchálního stádia - v protikladu s individualistickým Městem, tedy historickým „městem“ v pravém slova smyslu. Sci-fi prvky nalezneme i v knize Miroslava Pavlíka Sen o Chodovské tvrzi, v níž jako dänikenovští zakladatelé této tvrze vystupují ufoni.

Od doby natočení Panelstory se přitom právě na Jižním Městě mnohé změnilo: vznikly nové restaurace, hřiště, obchody, kina, kostel, kulturní a obchodní centra. I zmíněný M. Pavlík se v předmluvě ke své knize vyznává:„Jižní Město je můj domov, kam zapouštím kořeny stále hlouběji a odkud se již nechci stěhovat. Je v něm slunce, vítr a zeleň, je v něm méně smogu a rámusu než v centru Prahy.“ Tato změna už byla také několikrát popsána v článcích jako Panelstory končí. Jižní Město ožívá (Jan Ziegler) nebo Na pražském Jižním Městě začínají žít sousedé (K. Ulík) o probouzejícím se kulturním životě v této lokalitě a zvláště o činnosti Kulturního centra Zahrada, jež se podle jeho mluvčího Jiřího Sulženka snaží „postavit lidem do cesty nějaký artefakt nebo akci, abychom změnili vnímání sídlištního prostředí“. Toto prostředí je přitom podle Sulženka samo o sobě velmi podnětné, a četní umělci se jím dnes ve své tvorbě hojně inspirují. Samotné stereotypy o Jižním Městě se však nemění: mnozí stále píší, že „lidé vytržení z kořenů k sídlištím už cestu nenašli, lidé, kteří se zde narodili, ji ani nehledali. Důsledky tohoto jevu - vandalství podepisující se na rozbitých zastávkách a rozkopaných popelnicích - jsou jasné. Těžko vyčíslíme škody, které masová kultura napáchala na lidských duších a osobnostech - i v tomto kontextu je třeba vidět socialistická sídliště“ (M. Lehmann).

Zmiňované popelnice hrají důležitou roli v nedávné knize Minutové vzdálenosti od Roberta Krumphanzla. Děj se odehrává v Petrovicích a Horní Měcholupech, na hranicích Jižního Města. Jednotlivé postavy jsou „v bezútěšném horizontu panelového sídliště napořád zkoušeny starostmi, bolestmi a chudobou“ (M. Vajchr) a líčeny jsou jako bytosti osamělé, bez schopnosti dorozumění a vytváření trvalých mezilidských vztahů. O to více jsou v ní zdůrazněny tajemné mystické souvislosti mezi lidmi, věcmi i zvířaty, které jako by ono vakuum mezilidských vazeb měly kompenzovat. Jeden z hrdinů kupříkladu „ví o spojitosti dějů přes čas a za čas, vycházejí mu tedy nečekaná vysvětlení událostí. Sebevraždu pana T.M. spojil se záhadným cizím autem, jež stojí již týden na sídlišti (na značce má MT a čísla 16-19), s dopisem, jejž dostal od firmy nabízející milionovou výhru (na konci názvu má TM), a s neobvyklým seskupením popelnic u trafiky po odjezdu popelářů“. V knize často vystupují křesťanské motivy, ovšem místní katolický kněz je vykreslen jako dogmatický omezenec a spiritualita, podle níž jsou „věci a lidé ve vesmíru propojení skrze jména“, má blíže k archaické předkřesťanské magii. Zato zcela křesťansky „pravověrná“ je próza Výtah od Jindřišky Kubáčové, v níž je ovšem potenciální osamění a bezmocnost staré ženy přestěhované na sídliště přemožena silou křesťanské lásky.

Kubáčová je jednou z oceněných v literární soutěži Prahy 11 O zlatý klíč (v současné době je předsedou poroty zmiňovaný Miroslav Pavlík). Jednotliví autoři, z nichž se někteří scházejí v rámci Klubu autorů Jižního Města KAJMAN na půdě Komunitního centra Matky Terezy, soutěží s texty na témata jako Večerní Jižní Město, Přátelé sousedé aneb Panelákové vztahy, Jižní Město je domovem nejen lidí nebo Tajemství, kouzlo a sny Jižního Města. O literární kvalitě textů v soutěži se nechci vyjadřovat, ale nesporná je jejich vypovídací hodnota jako sociologických dokumentů, už první ročník byl roku 2001 věnován tématu „Jižní Město - můj domov“. Jednotliví tvůrci se ve svých textech ve verších i prózou vyznávají z toho, že zde žijí nejen dobrovolně, ale vcelku i rádi. A že pro ně i toto vykřičené panelové sídliště, největší v Čechách a podle odpůrců sídlišť soustřeďující v sobě všechny zápory panelových měst, může skutečně být onou „zemí zaslíbenou“. Jedna z autorek dokonce svému bydlišti adresovala dopis, ve kterém píše: „Chci Ti říct, že všem mým přátelům se u Tebe líbí. Závidí mi, že bydlím v zeleni, klidu a vlastně tak trochu na vsi. Taky mají rádi místní genius loci. To nenásilné spojení původních domků s novostavbami a paneláky vytváří pocit příjemné symbiózy. A dává obyvatelům možnost výběru“. Skeptik ovšem dodá, že soutěž vyhlašuje radnice Prahy 11, texty tedy vznikají na její objednávku a jejich účel je propagandistický - to poslední ovšem platí o Kosmově líčení příchodu našeho Praotce zrovna tak.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 26.7.2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce LtN

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.