Harry Mulisch (plným jménem Harry Kurt Victor) se narodil 29. 7. 1927 v Haarlemu. Otec Kurt pocházel z německé rodiny z Jablonce nad Nisou a koncem první světové války se dostal jako důstojník rakouské armády do Antverp, kde se seznámil se svou budoucí, téměř o dvacet let mladší ženou Alicí Schwarz. Patřila k tamní německy mluvící židovské honoraci. Kurt Mulisch se necítil spřízněný s nově vzniklým československým státem, a tak přesídlil v roce 1920 do Nizozemska, kde se mezitím usadil i jeho budoucí tchán s rodinou. V Československu zůstala jedna z jeho dvou sester, druhá žila v Polsku.

Harry Mulisch vyrůstal v dvojjazyčném prostředí – rodiče mezi sebou mluvili německy, ale s ním nizozemsky. V roce 1936 se rodiče rozvedli, matka se odstěhovala do Amsterodamu (a v roce 1951 pak emigrovala do USA), Harry zůstal u otce v péči německé hospodyně Friedy Falkové (původem z Poznaně). Za německé okupace Nizozemska otec pracoval jako šéf personálního oddělení banky Lippmann-Rosenthal & Co., která neslavně proslula tím, že shromažďovala peníze, akcie atd. deportovaných Židů. Kurt Mulisch za to byl po válce zatčen a po téměř třech letech bez soudu propuštěn. Díky kontaktům s okupanty se mu podařilo uchránit bývalou manželku a syna před transportem. Babička a prababička Harryho Mulische z matčiny strany však zahynuly v koncentračním táboře. Mulisch to shrnuje větou: „Nedá se ani tak říct, že bych druhou světovou válku ,zažil‘, já JSEM druhá světová válka“.

Školní docházku Harry Mulisch uzavřel na podzim 1944 v kvartě haarlemského Křesťanského lycea, když se nedostavil k reparátu. Jako středoškolák se živě zajímal o chemii (nebo spíš alchymii) a začal psát příručku Moderne atoomtheorie voor iedereen (Moderní atomová teorie pro každého). Je v tom umíněnost diletanta přijít věcem na kloub vlastní cestou (tak se Mulisch později dobral hegeliánské filosofie bez předchozí znalosti Hegela), vnést do svého světa určitý systém, kde vše souvisí se vším. Proklamativní styl vyzařující přesvědčení, že autor teď ví, jak se věci mají, a svou vizi čtenáři s bohorovnou jistotou vyloží, se projevuje zejména v publicistické větvi jeho tvorby.

Ve druhé polovině čtyřicátých let přibyl zájem o okultismus, spiritismus a divadlo, které Mulisch v Haarlemu ochotnicky hrál. Jak sám říká, jeho psaní nevzniklo „z literatury“. Číst začal teprve souběžně s prvními vlastními literárními pokusy (E.A. Poe, Thomas Mann, F. M. Dostojevskij). Svůj omezený zájem o tvorbu kolegů vyjadřuje s mírnou nadsázkou slovy: „Jsem spisovatel, ne čtenář.“

Tomuto sebevědomému postoji odpovídá i životní styl kavárenského dandyho se zálibou ve sportovních vozech. Mulisch je zejména v 60. letech výraznou postavou amsterodamských uměleckých kruhů pohybujících se kolem Leidenského náměstí a trávících léto v umělecké kolonii na ostrově Ibiza. Ne nadarmo byl v roce 1965 vyhlášen nejlépe oblečeným spisovatelem (a kolega Remco Campert to pak satiricky přetvořil na titul „nejlépe učesaný spisovatel“). Současně se však v té době jednoznačně řadí mezi „pokrokové“ a „angažované“ umělce.

Mulischovo rozsáhlé a různorodé dílo lze zhruba rozdělit po dekádách. Za rukopis románového debutu archibald strohalm dostal v roce 1951 Cenu Reiny Prinsen-Geerlingsové a následovalo knižní vydání v nakladatelství De Bezige Bij (1952). Protože se hrdina románu ze svého jména vymanil, píše se titul malými písmeny. Podobně používá Mulisch ve svém díle alternativní pravopis pro označení příslušníků národa a píše je navzdory pravidlům malým písmenem. Z fantaskně laděné povídkové sbírky De versierde mens (1957, Ozdobený člověk) vyšla česky povídka Co se stalo se seržantem Massurem (Wat gebeurde er met sergeant Massuro). Období mytických a magických textů uzavírá v roce 1959 román Het stenen bruidsbed (Kamenné svatební lože, v roce 1968 vyšlo slovensky jako Kamenné svadobné lôžko), kde se prolínají homérské zpěvy o spojeneckém bombardování Drážďan v únoru 1945 s dojmy bývalého vojenského pilota Normana Corintha, který do zničeného města přijíždí v roce 1956 na stomatologický kongres. Podobnost románu Kurta Vonneguta Jatka č. 5 z roku 1969 s tímto dílem vedla k obvinění z plagiátu (Vonnegut ovšem prohlásil, že Mulischův román nezná).

Následuje dekáda věnovaná dokumentárním a pamfletickým textům. Mulisch to zdůvodňuje tím, že v době války (myslí tím válku ve Vietnamu, hrozbu atomové války i všeobecný společenský neklid v 60. letech) není na fikci čas. Přesto v té době pravidelně zmiňuje práci na románu De ontdekking van Moskou (Objevení Moskvy). Zlomek nikdy nedokončeného textu později zahrne do románu Atentát (De aanslag 1982, č. 1986). Osobní historii zpracovává v knize Voer voor psychologen (1961, Potrava pro psychology), do této kategorie spadá i pozdější fotoalbum Mijn getijdenboek (1975, Můj breviář). Problematika druhé světové války, osobní odpovědnosti i definice válečného zločince se vrací v reportáži o procesu s Albertem Eichmannem De zaak 40/61 (1962, Případ 40/61). Společenské nepokoje 60. let v podobě hnutí „provo“, které se zrodilo v Amsterodamu doslova Mulischovi před očima a vyústilo v pouliční bouře během svatebních oslav tehdejší korunní princezny Beatrix s Němcem princem Clausem, dokumentuje v knize Bericht aan de rattenkoning (1966, Zpráva krysímu králi). Fascinaci Fidelem Castrem a vývojem na Kubě, kterou v té době několikrát navštívil, vyjadřuje v reportáži Het woord bij daad (1968, Slovo k činu). Sem spadá i spolupráce s Hugo Clausem na libretu revoluční opery Reconstructie (1969, Rekonstrukce) věnované Che Guevarovi.

K románu se vrací v 70. letech, v té době také píše poezii a věnuje se dramatu. Román Dvě ženy (Twee vrouwen 1975, č. 1993), s lesbickou tematikou a založený na mýtu o Orfeovi, byl zfilmován v anglické verzi (1979, režie George Sluizer, Twice a woman).

Už zmíněný román Atentát otvírá v roce 1982 pro Mulische období širokého ohlasu a uznání doma i v zahraničí. Kniha byla přeložena do šestadvaceti jazyků a prodalo se kolem milionu výtisků (z toho polovina v Nizozemsku). Filmová podoba (režie Fons Rademakers, 1986) získala v roce 1987 Oscara i Zlatý globus, uvedení dramatizace se chystá v roce 2011 v Haarlemském městském divadle. Přímočarý styl, přehledná konstrukce a napínavý příběh vedou k oblibě tohoto románu u středoškoláků. Také Mulischovy následující význačné romány jsou přeložené do češtiny. K Dantemu a Goethovi bývá přirovnáváno Mulischovo vrcholné dílo Objevení nebe (De ontdekking van de hemel 1992, č. 2010). I u nás se promítala filmová verze z roku 2001 The discovery of heaven (režie Jeroen Krabbé). V roce 2007 byl tento román v nizozemské internetové anketě vyhlášen za nejlepší nizozemsky psanou knihu všech dob. Je přeložen zhruba do dvaceti jazyků a počet prodaných výtisků se jen v Nizozemsku blíží milionu. Již dříve vyšla česky Procedura (De procedure 1998, č. 2001) a – prozatím poslední román – Siegfried (2001, č. 2003). Když Amsterodamská univerzita udělila Mulischovi v roce 2007 čestný doktorát, komentoval to jako vrcholné ocenění svého díla, „tedy než dostanu Nobelovu cenu“.

Harry Mulisch zemřel 30. 10. 2010 v Amsterodamu.

Ceny (průřez):
1951 Reina Prinsen-Geerlingsprijs (za román archibald strohalm)
1977 Contantijn Huygensprijs, P. C. Hooftprijs (obě za celé dílo)
1995 Prijs der Nederlandse Letteren (Cena nizozemského písemnictví, za celé dílo)
1999 Libris Literatuurprijs (za román Procedura)
2003 Inktaap (cena nizozemských středoškoláků pro dílo nominované na cenu Libris, za román Siegfried)
2007 Prix européen des jeunes lecteurs (cena evropských středoškoláků, za román Siegfried)

Bibliografie (průřez):
Poezie
Woorden, woorden, woorden, 1973
De wijn is drinkbaar dank zij het glas, 1976
Opus Gran, 1982
De gedichten 1974-1983, 1987

Romány
archibald strohalm, 1952
Het zwarte licht, 1956
Het stenen bruidsbed, 1959
De verteller, 1970
Twee vrouwen (Dvě ženy), 1975, č. 1993
De Aanslag (Atentát), 1982, č. 1986
De ontdekking van de hemel (Objevení nebe), 1992, č. 2010
De Procedure (Procedura), 1998, č. 2001
Siegfried, 2001, č. 2003

Povídky
De kamer, 1947
Tussen hamer en aambeeld, 1952
De versierde mens, 1957
De grens (Hranice), 1976, č. 1985
De verhalen 1947-1977, 1977
Het theater, de brief en de waarheid, 2000 (prémie k Týdnu knihy)

Drama
Tanchelijn, 1960
De knop, 1960
Reconstructie, 1969 (s Hugo Clausem a dalšími)
Oidipous, Oidipous, 1972
Theater 1960-1977, 1988

Studie, soudobá historie, autobiografie atd.
Voer voor psychologen, 1961
De zaak 40/61, 1962
Bericht aan de rattenkoning, 1966
Het woord bij de daad, 1968
De toekomst van gisteren, 1972
Het seksuele bolwerk, 1973
Mijn getijdenboek, 1975
De compositie van de wereld, 1980

Úplná bibliografie 

Česky:
Harry Mulisch: Atentát, přel. Olga Krijtová, Svoboda, Praha 1986, 180 s.
Harry Mulisch: Co se stalo se seržantem Massurem?, přel. Marta Nouzová a Jitka Hronová, úvod Olga Krijtová, in Světová literatura, roč. 30, 1985, č. 3, s. 144-156
Harry Mulisch: Hranice, přel. Marta Nouzová a Jitka Hronová, úvod Olga Krijtová, in Světová literatura, roč. 30, 1985, č. 3, s. 156-167
Harry Mulisch: Dvě ženy, přel. Olga Krijtová, Železný, Praha 1993, 138 s.
Harry Mulisch: Procedura, přel. Veronika Havlíková, doslov Olga Krijtová, Mladá fronta, Praha 2001, 247 s.
Harry Mulisch: Siegfried, přel. Veronika Havlíková, Mladá fronta, Praha 2003, 168 s.
Harry Mulisch: Objevení nebe, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, doslov Ondřej Kavalír, Euromedia Odeon, Praha 2010, 760 s.

Slovensky:
Harry Mulisch: Kamenné svadobné lôžko, přel. Júlia Májeková, Tatran, Bratislava 1968, 198 s.
Harry Mulisch: Dve ženy, přel. Adam Bžoch, Danubiapress, Bratislava 1993
Harry Mulisch: Objavenie neba, přel. Adam Bžoch, Slovart, Bratislava 2006, 848 s.

Internetové odkazy:
v nizozemštině (proklik na jednotlivá díla a na anglickou verzi): http://nl.wikipedia.org/wiki/Harry_Mulisch
bi(bli)ografie v nizozemštině
Digitale bibliotheek voor de Nederlandse letteren (přehled primárních i sekundárních textů)