Winock, Michel: Victor Hugo v politické aréně

Winock, Michel
Victor Hugo v politické aréně

ukázka historie

Na jedné straně Cromwell a převrat v dramatu a na druhé straně óda na sloup; to je další krok vstříc liberální opozici, jejíž hlavou byl Benjamin Constant, jak připomíná Vigny.

Michel Winock: Victor Hugo v politické aréně, přeložila Pavla Doležalová, Centrum pro studium demokracie a kultury 2010, 100 s.

Na jedné straně Cromwell a převrat v dramatu a na druhé straně óda na sloup; to je další krok vstříc liberální opozici, jejíž hlavou byl Benjamin Constant, jak připomíná Vigny. Byla to doba, kdy vláda za Villkonem o cenzuře, kterému se žertem říkalo zákon „o spravedlnosti a lásce“, Karel X. při přehlídce své národní gardy mohl slyšet z davu „Pryč s jezuity!“ a „Ať žije svoboda tisku!“; tehdy, v roce 1827, vyvolal obrovskou manifestaci na hřbitově Pává politickou proměnu.

Prvořadou událostí byl Cromwell, který vyšel knižně 5. prosince 1827. Mezníkem v literárních dějinách se nestala ani tak hra sama, protože byla nehratelná, ale předmluva k ní, která je manifestem nového dramatu. V protikladu ke klasické tragédii svázané pravidly Hugo prosazuje svobodu v umění, kterou dokáže vyjádřit pouze drama, schopné vylíčit člověka v celku, v jeho vznešenosti i grotesknosti. „Poezií naší doby je tedy drama; drama se vyznačuje skutečností; skutečnost je výsledkem zcela přirozené kombinace dvou typů, vznešeného a groteskního, které se v dramatu kříží stejně jako v životě a v tvorbě.“

Novou divadelní poetiku obšírně komentoval tisk. Bitva mezi klasiky a romantiky vzplanula s dvojnásobnou silou. Sainte-Beuve, kritik listu Le Globe, se postavil na Hugovu stranu. Oba muži se spřátelili. Nicméně bylo zapotřebí teorii převést do praxe – když je Cromwell nehratelný, především kvůli velkému počtu postav, Hugo napíše Marion de Lorme. Nebylo to nic platné, hra nezískala povolení cenzury. Mezitím má úspěch Jindřich III. od Alexandra Dumase. Už je jasné, že romantické divadlo se dostalo na jeviště. Únor 1830 zažil jeho triumf, když vypukla lítá bitva o Hernaniho.

Hugo beztak měl vždycky rozpracováno více věcí najednou. Byl plodný, pokud jde o děti – na světě byli Léopoldine, Charles a François-Victor, o básně – brzy vydá Les Orientales, i o dramata, pokouší se o povídku. Jeho asi nejvýraznějším politickým gestem v době restaurace se stal Poslední den odsouzence.

Jak napovídá již název, je to příběh jednoho člověka, který byl zatčen, souzen a odsouzen a v cele čeká na smrt. Co udělal, o tom se čtenář nedozví zhola nic. Vydavatel Gosselin nad rukopisem kroutil hlavou, že veřejnost nebude zajímat nějaká neosobní postava. Hugo jej povýšeně usadil: „Dopis, který jste mi ráčil napsat, je první tohoto druhu na mou adresu. Doposud – a jsem nerad, že to musím připomínat – knihkupci ani nečetli, co jsem napsal, a brali to.“ Gosselin je poražen. Hugo dobře věděl, proč svého odsouzence blíže neurčil – použil jej ke zpochybnění trestu smrti; poukázal na všechny, kdo mají být popraveni, ať už provedli cokoli, a na jejich příšerné čekání na hrdelní trest. V předmluvě k vydání z roku 1832 vysvětluje:

„Autor dnes může prozradit společensko-politickou ideu, kterou chtěl rozšířit na veřejnost v nevinné a upřímné literární formě. Prohlašuje tu, nebo spíše nahlas přiznává, že Poslední den odsouzence není nic jiného než obhajoba, přímá nebo nepřímá, jak kdo chce, zrušení trestu smrti. […] A aby obhajovací řeč byla stejně obecná jako ta kauza, bylo zapotřebí – a proto je Poslední den odsouzence tak vystavěn – oprostit téma od všeho náhodného, zvláštního, relativního, proměnného, od hlavního i epizodního příběhu, neuvést vlastní jméno a omezit se (pokud to tu je omezení) na obhajobu kteréhokoli odsouzence, ať byl popraven kdykoli a za jakýkoli zločin.“

Co jej vedlo k tomu, že zahájil takovou kampaň? Byla nakonec dlouhá, protože Victor Hugo se vyjadřoval proti trestu smrti při každé vhodné příležitosti, a to až do konce života. V roce 1862, kdy Ženeva začala s úpravami ústavy a zabývala se trestem smrti, vysvětlil příčinu v dopise jistému Ženevanovi:

„Roku 1818 nebo 1819 jsem jednoho letního dne kolem poledne šel po náměstí, které leží před pařížským Justičním palácem. Kolem jakéhosi sloupu byl dav lidí. Šel jsem blíž. K tomu sloupu byla za krk přivázána lidská bytost, mladá žena nebo dívka, s cedulkou na hlavě. Na zemi před ní byla nádoba plná řeřavých uhlíků, v nich se žhavilo železo s dřevěnou rukojetí, dav vypadal spokojeně. Ta žena se provinila tím, čemu soudní praxe říká domácí krádež a lidová metafora nákup za pět prstů. Najednou, jak zvonilo poledne, k ženě na popraviště zezadu vystoupil muž, kterého nemohla vidět; všiml jsem si, že ženina hrubá kazajka měla na zádech šněrování; muž rychle povolil tkanice, rozhrnul kazajku, odhalil jí záda až do pasu, z uhlíků vzal železo a silně je přitiskl na nahé rameno. Železo i katova pěst zmizely v bílém dýmu. Po více než čtyřiceti letech mi stále zní v uších a navždy bude znít v duši příšerný výkřik mučené ženy. Podle mě to byla zlodějka a stala se mučednicí. Odešel jsem odtamtud s pevným odhodláním – bylo mi šestnáct – že budu až do konce bojovat proti špatnostem, které páchá zákon.“

Později, v roce 1823, byl svědkem další, ještě pochmurnější podívané. Na popraviště vystupoval Jean Martin, který zavraždil rodiče. V knize Victor Hugo ve vyprávění životního svědka (Victor Hugo raconté par un témoin de sa vie) dcera Adéla píše:

„U mostu Pont-au-change byl dav tak hustý, že se skoro nedalo projít. Pánové Victor Hugo a Jules Lefèvre se přesto dostali až na náměstí [de Grève]. Domy byly obalené lidmi. Nájemníci pozvali přátele na slavnost; bylo vidět stoly plné ovoce a vína; okna se pořádně draho pronajímala; mladé ženy se opíraly o okenní parapety, v ruce skleničku, na rtech široký úsměv, nebo dělaly roztomilé obličeje na mladé pány. Ale koketování brzy vystřídal opravdový požitek – blížila se popravčí kára.

Odsouzenec, zády otočený ke koni, ke katovi i jeho pomocníkům, přes hlavu černou látku zavázanou na krku, jehož veškeré oblečení tvořily kalhoty z šedého plátna a bílá košile, se třásl v houstnoucím dešti. Vězeňský kněz abbé Montès k němu mluvil a dal mu přes látku políbit kříž.

Pan Victor Hugo viděl gilotinu z boku, z jeho pohledu to byl jen rudý kůl. Kolem popraviště byl vyhrazený široký prostor hlídaný vojenskou jednotkou; tam kára vjela. Vystoupil Jean Martin podpíraný pacholky, pak stále s jejich podporou vystoupal po žebříku. Vystoupili k němu i kněz a kancelista, který nahlas přečetl rozsudek. Pak mu kat sundal černou látku, odhalil obličej k smrti vyděšeného mladíka, vzal odsouzencovu pravici, řetězem ji přivázal ke sloupu, uchopil ostří, zdvihl je do vzduchu; ale pan Hugo se již dále nemohl dívat, odvrátil hlavu a znova začal vnímat, až když podle davového Á! poznal, že ubožák dotrpěl.“

Knihu Victora Huga Poslední den odsouzence kritika ztrhala, prý z literárních důvodů – co s odsouzencem, o němž nic nevíme? Nodier v listu Le Journal des débats napsal: „Ten zločinec byl bez minulosti; objevil se bez čehokoli předtím, bez vzpomínek – člověk by řekl, že nežil, dokud se nestal zločincem.“ Ale především Hugovi nemohli prominout, že se tak otevřeně zastával zrušení trestu smrti. Balzac bránil tradiční pořádky a ve svém Venkovském faráři píše o „Posledním dnu odsouzence, pochmurné elegii, marné obraně proti trestu smrti, který je velkou oporou společností…“

V tom je jádro problému – Hugo stejně jako všichni pozdější zastánci zrušení trestu smrti tvrdí, že není ani v nejmenším společensky užitečný. Proč by se anonymní, abstraktní, slepá společnost měla chovat stejně zločinně jako oni zločinci? Copak pro ni neplatí přikázání „Nezabiješ!“? Boj za zrušení trestu smrti považuje za vrcholně civilizující věc. Poprava nemá žádný odstrašující účinek, naopak posiluje v člověku jeho násilné sklony. „Popíráme, že by podívaná na popravu měla předpokládaný účinek. Lidé se napros­to nepoučí, naopak jsou demoralizováni a je v nich ubíjena veškerá citlivost, ba i ctnost.“ Veřejná poprava víc fascinuje než děsí; nutí obdivovat odvahu těch, kteří jdou na smrt statečně; upevňuje zákon odplaty, který platil u prvotních společností – oko za oko, zub za zub, hlavu za hlavu; ubírá na vážnosti autoritě, která jí nemá dost na to, aby zabránila nejhoršímu, zločinu a primitivnímu barbarství. Na druhé straně poprava ve skrytu, potajmu, mimo dohled davu, za zdmi věznice, vrhá špatné světlo na stát a státní justici, že si vyřizují účty potajmu. Co je nejhorší, poprava je v každém případě důkaz ztráty naděje, že by se člověk zkažený zločinem mohl ještě napravit.

„Jsou dva případy, a oba skončí stejně:

Buď ten člověk, kterého ztrestáte, nemá rodinu, příbuzné, ani žádnou spřízněnou duši na světě. V tom případě nedostal žádnou výchovu, vzdělání, o jeho srdce se nikdo nestaral – jakým právem pak zabíjíte chudáka sirotka? Trestáte jej za to, že v dětství vyrůstal při zemi a nikdo jej nenapřimoval, nepodpíral a neučil! Přičítáte mu na vrub tu izolaci, ve které jste jej nechali! Z jeho neštěstí děláte jeho zločin! Nikdo jej nenaučil chápat vlastní skutky. Ten člověk neví. Vinen je jeho osud, ne on. Trestáte nevinného.

Nebo ten člověk má rodinu – a myslíte si opravdu, že ta rána, jíž mu useknete hlavu, dopadne jen na něj? Že nebude krvácet i jeho otec, matka, děti? Ne ne, když ho zabijete, popravíte celou jeho rodinu. I tady postihnete nevinné.“

V jeho příběhu odsouzenec píše: „Ach, kdyby ji aspoň ti porotci viděli, tu moji hezkou Mařenku, tak by pochopili, že se nemá zabíjet otec tříletého dítěte.

A až vyroste, jestli jí to bude dopřáno, co z ní bude? Pařížané si budou pamatovat na jejího otce. Bude rudnout, když uslyší moje jméno, kvůli mně bude opovrhovaná, odstrkovaná a na společenském dně, i když já ji miluji z celého svého srdce. Ach moje milovaná Mařenko! Je to vůbec pravda, že se za mě budeš stydět a děsit se mě?“

Až do poslední chvíle doufá v milost, což je další utrpení:

„Ach, ta milost pro mě! Snad mi dají milost! Král se na mě nezlobí. Ať jde někdo pro mého advokáta! Rychle advokáta! Klidně půjdu na galeje. Na pět let na galeje, říkám, nebo na dvacet nebo na doživotí s vypáleným znamením. Ale milost, život!

Galejník, ten ještě chodí, ten se ještě hýbe, ještě vidí slunko.“

Jak jsme již uvedli, Hugo dál bojoval za zrušení trestu smrti. V roce 1848 jej republika vyhlásila, jako politickou záležitost, ale za celý život se Hugovi nepodařilo přesvědčit politiky ani veřejné mínění. Za III. republiky, v roce 1908, se v široké debatě ukázalo, jak celá věc pokročila; Clemenceau, Briand, Jaurnců zákazu, i když ještě stále byli v menšině. Při diskusích bylo opakovaně zmiňováno jméno Victora Huga. Zatím ještě naprázdno, ale ne bez naděje do budoucna zněla jeho slova: „Už ne popraviště! Smrt smrti!“

 

překlad © Pavla Doležalová
ukázka je z knihy Victor Hugo v politické aréně
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2961x

Koupit knihu

Inzerce