Awumey, Edem: Les Pieds sales

Awumey, Edem
Les Pieds sales

recenze beletrie zahraniční

Edem Awumey (1975) pochází z Toga, v současné době žije v Québeku. Jeho druhý román, Les Pieds sales se objevil v nominacích na Prix Goncourt 2009.

 

Špinavé nohy
Edem Awumey: Les Pieds sales (Špinavé nohy), Les Editions du Boréal/Les Editions du Seuil, 2009, 158 stran

Edem Awumey (1975) pochází z Toga, v současné době žije v Gatineau v kanadském Québeku. Jeho druhý román, Les Pieds sales, který vydal ve svých 34 letech a za nějž se postavil jeden z guru frakofonních, ale „nefrancouzských“ autorů, Tahar Ben Jelloun, se objevil v nominacích na Prix Goncourt 2009. Awumey už v roce 2005 získal Velkou literární cenu Černé Afriky (Grand Prix littéraire de l'Afrique noire) za svou prvotinu, román Port-Mélo.

Kniha Les pieds sales vypráví příběh černého taxikáře v Paříži. Černoch Askia tu žije načerno a své povolání provozuje bez povolení. Jeho život, a ani jeho vyhlídky do budoucnosti, jak se ukáže až ke konci knihy, nejsou o nic zářnější. Po městě jezdí především v noci, pokud netráví čas v taxíku, chodí přespávat – načerno – do tmavého, nuzného sklepa v centru.

Askia hledá svého otce, své kořeny a vlastně i sebe sama. Jeho cesta za těmito třemi tajemstvími je spletitá, zdá se být nahodilá a provázejí ji takřka zákonitě spíš nepříjemné okolnosti a nepěkná zjištění. Vyprávění přítomného děje je lineární, ale nijak celistvé, navíc nabízí nečekané kratičké odbočky do minulosti. Jde o svět čtenáři zcela neznámý, navíc představený útržkovitě, stále zahalený mnoha záhadami, které Askia buď nedokáže, anebo nechce rozkrýt. Vyhlídky do budoucnosti Askia jako by nehledal – čtenář sám nicméně musí konstatovat, že nejspíš vlastně žádné nemá.

První kapitola prozrazuje mnohé: jejích několik motivů se bude napříč knihou vracet, aniž by je autor úplně rozvedl a vysvětlil. Jasný, i když stále jen částečný klíč nám ostatně poskytne až úplně v závěru. A ačkoli jsme z kusých zmínek kruté vyústění mohli tušit, stejně nás překvapí.

Kniha se rozbíhá pomalu, text zpočátku nápadně evokuje africkou tradici orálního vyprávění příběhů, jež se sdělují rozvlekle, na pokračování, tak dlouho, dokud posluchači vydrží – zde však s paradoxem zamlčených souvislostí, jen letmých vstupů do minulosti, útržkovitých vzpomínek, na které se buď naváže někde mnohem dál, anebo vůbec.

Awumeyova kniha je přitom vlastně velmi stručná – krátké kapitoly odrážejí jednotvárný život Askii, jenž jako taxikář jezdí noční Paříží. Děj pokrývá v podstatě jen pár dní: Askia se setkává s rumunskou emigrantkou Oliou, fotografkou, jež má pocit, že kdysi fotila muže, který byl řidiči taxíku velmi podobný. Askiu její zmínka zaujme natolik, že touží fotky vidět. Odteď ho ještě intenzivněji pronásledují vzpomínky na dětství, na dávnou dobu, kdy byl ještě s otcem i matkou a kdy z neznámého důvodu putovali nekonečně dlouho Afrikou, dokud konečně nenašli místo, kde mohli zůstat – a všude po cestě jim lidé přezdívali Špinavé nohy, protože měli bosá chodidla zničená věčnou poutí.

Po značnou část textu tak plyne celkem poklidné vyprávění, kdy se téměř nic neděje, jen Askia jezdí městem, tu a tam někoho sveze. Těch pár zmíněných pasažéřů (vyjma Olii) s ním zapřádá podivné hovory, jichž on se ale neúčastní – jsou to dialogy bez reakce, jen jednostranné otázky, výpady, zdánlivě nesourodé výpovědi neznámých lidí: třeba stařena, která cosi drmolí o tom, že městem jezdí taxík a jeho řidič své klienty likviduje, nakonec z auta doslova utíká, protože je přesvědčena, že je Askia onomu vrahovi podobný.

awumeyTento idylický běh vyprávění, kdy máme pocit, že čteme knihu o tvrdém osudu černého přistěhovalce v Paříži, jenž si těžce vydělává na ubohé živobytí a jediným kořením jeho života jsou jen setkání s rázovitými postavičkami, se láme až za polovinou knihy v momentě, kdy se Askia dozví, že na starém místě v loftu se objevil „muž s turbanem“. Brzy na to Askia veze taxíkem dalšího pasažéra, který se ukáže být jeho dávným přítelem. Teprve teď se dozvídáme o Askiově minulosti a důvodech jeho tajnůstkářského žití...

Mezitím Awumey jen letmo zmíní další osudy nešťastných přistěhovalců v Paříži, z nichž nikdo tu nenašel domov, necítí se být u šťastného konce cesty: starý Rumun, kterého zmlátí skinheadi, a když ho Askia chce odvézt do nemocnice, odmítne, protože se bojí otázek policie; muž z východního Německa, jemuž kdysi kdosi řekl, že stačí dostat se přes Zeď a bude mít vyhráno; starý černoch, prodavač pečených kaštanů, který se utíká do vzpomínek na domov a touží se tam vrátit...

Po tajemném, ale jaksi neškodném začátku kniha nakonec přináší nečekané sdělení o tom, že exil má i jiné podoby než jen vystěhování do západní Evropy, že nenávist, předsudky, rasová a rodová nesnášenlivost panuje na všech místech světa – od Afriky přes Rumunsko po Paříž. Že člověk se může stát tím špatným, ani vlastně neví jak. Že bývá takřka nemožné vyhnout se svému údělu.

Ačkoli tedy kniha svým způsobem otvírá celkem známé a možná obehrané téma, je zajímavá, napínavá, zvláštně napsaná. Edem Awumey své téma traktuje nezvykle a jeho román nejen že nutí k zamyšlení, stává se z něj skoro noční můra...

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 214 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

54%čtenáři

zhlédnuto 2531x

Inzerce
Inzerce