Tinková, Daniela: Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě

Tinková, Daniela
Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě

ukázka literární věda

Medikalizace porodnictví v 18. století přinesla nové otázky a problémy týkající se především ženského těla. Jednak samotné vymanění se fenoménu narození ze sféry každodennosti a jeho přesun do lékařského „pole“ představuje výrazný průlom do tisícileté tradice

Daniela Tinková: Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě, Argo 2010, 672 s.

Medikalizace porodnictví v 18. století přinesla nové otázky a problémy týkající se především ženského těla. Jednak samotné vymanění se fenoménu narození ze sféry každodennosti a jeho přesun do lékařského „pole“ představuje výrazný průlom do tisícileté tradice posvěcené rituálními praktikami, které od nynějška částečně platí za „pověrečné“: změna, již někteří autoři, resp. autorky, považují de facto za likvidaci určité panevropské (ženské) subkultury neoddělitelné od každodenní praxe. Vždyť v každé společnosti a po větší dějinný úsek byly rodičky svěřovány péči žen (odtud například anglická mid-wife/spolu- žena) a mužský pohled na ženu byl tabuizován.

Zavedení medikalizace a profesionalizace do oblasti porodnictví a gynekologie v jistém smyslu představoval sociální a symbolický konflikt mezi kulturou učenou, majoritně mužskou, a tradiční, majoritně ženskou subkulturou „matron“. Narození bylo postupně vyloučeno z prostoru, který mu tradiční společnost vymezovala v rodinném životě i životě celé komunity, v magických rituálech, v mytické ženské solidaritě, kde tvořilo běžný jev a součást každodennosti. Bylo přesunuto do diskurzu i rituálů prostoru lékařského, kde se svým způsobem zařadilo mezi patologické stavy. Ve chvíli, kdy byla utvrzena mužská kontrola a autorita, se tak omezila i autonomie tohoto ženského světa. Je jisté, že si profesionalizace porodnictví vynutila genderové rozdělení vědění i kompetencí. Bába a porodník nejsou totožné profese. Genderová asymetrie je zde zcela zjevná. Podívejme se nejprve na tuto „novou“ bábu. Novinku představovala již skutečnost, že na univerzitě, která dosud formovala především mladé muže, kteří absolvovali elementární školní docházku, gymnázium i léta „filozofická“, se objevil nový element: bába – tedy většinou žena středního věku (jakkoli je patrné, že věk posluchaček babictví se s postupem času snižoval), navíc žena většinou neuvyklá elementární školní kázni a mající sotva základy čtení a psaní. Místo školní disciplíny a předběžného vzdělání ale s sebou přináší jinou zkušenost „z praxe“ – empiricky zakoušené vlastní mateřství. Jakým způsobem fungovala komunikace mezi ženskými a mužskými adepty a adeptkami porodnictví, se můžeme jen dohadovat. Víme, že v některých zemích, například ve Francii a v některých italských státech, byly tyto kurzy zcela odděleny obsahově i formálně. Jinde, například v Toskánsku, se konaly paralelně, ale přece jen separátně. Příklad společné výuky pro chirurgy a báby, který známe z Prahy, je spíše výjimkou.

Pokusy o reformu babické výchovy narazily ve většině zemí na analogické obtíže: jak se dá předpokládat, zvýšené nároky se neuváděly do praxe snadno. První problém představovaly rozdíly mezi městem a venkovem, a tím i rozdíly v dostupnosti výuky. Ukazovalo se, že babickou školu většinou navštěvují výhradně ženy z hlavního města a nejbližšího okolí. Pro ženy ze vzdálenějších míst, tedy právě tam, kde nejvíce bují příslovečné „nevědomost“ a „pověra“, je obtížné přesouvat se do hlavního města, opouštět svou obec, práci a rodinu. Proto bylo stanoveno, že venkovanky mají být zkoušeny na radnici své obce, a to pouze dvěma lékaři a chirurgy, kteří budou k tomuto účelu určeni lékařským kolegiem. Tím se ustálila praxe „dvojího standardu“, s níž se v 18. století běžně setkáváme téměř ve všech zemích.

Další problém představovala u těchto žen sama elementární scholarizace a disciplína. Řada adeptek byla analfabetní a i pro ty, které uměly číst a psát, bylo často obtížné učit se zpaměti těžké definice. Důraz na učebnice sepsané v „lidovém jazyce“ jsou odrazem této snahy o maximální srozumitelnost. I proto byly příručky pro ně většinou koncipovány formou „katechismu“ v podobě otázek a odpovědí.

Ukazovalo se však, že vymýtit (nezkoušené) báby bude větší a dlouhodobější problém, než se zprvu zdálo. A i když tolerance vůči nezkoušeným asistentkám s postupem času slábla, ještě v první polovině 19. století nebyl počet nezkoušených bab v Evropě zanedbatelný. Magistráty, krajští úředníci i krajští lékaři si byli pochopitelně vědomi mezí své autority i pravidel, která měli uvádět do života. K reálnému odnětí praxe nezkoušených bab docházelo především v případech, kdy se kvůli své nekompetenci dopustily nějakého činu ohrožujícího zdraví a život rodičky či jejího dítěte. Napětí mezi „zkoušenými“ a „nezkoušenými“ bábami bylo poměrně velké: zkoušená bába často stála mezi prostým lidem a učenci, resp. státem. Za své uznání ze strany státní a univerzitní autority začasté platila diskreditací, resp. odmítnutím, ze strany své komunity, z níž vzešla a která ji odmítala přijmout.

Přechod „od babictví k porodnictví“ nelze považovat ani za jednorázový, ani za lineární proces. Jakkoli můžeme za stěžejní periodu považovat právě druhou polovinu 18. století, kdy došlo ke zřízení, resp. inovaci celé řady institucí, pak řada modalit „tradiční“ báby přetrvávala v některých regionech – zejména na venkově – až do 20. století. „Nová bába“ však vykazovala ve srovnání s tradiční „matronou“ velké rozdíly. Cílem více či méně systematických porodnických kurzů pro ženské adeptky bylo na jedné straně zlepšení a systematizace jejich znalostí, na straně druhé byly patrné snahy jejich kompetence jasně vymezit, redukovat a podřídit kontrole dalších instancí – především mužskému odborníkovi. Umění porodních bab začíná ztrácet na autonomii i někdejším zvláštním společenském statusu. Rozdíly byly i ve finančním hodnocení. Porodní bába si tedy z osvícenské epochy odnesla jen málo nezastupitelných úkolů: tím prvním byl bezesporu křest, tím druhým byl slábnoucí monopol na výkon „přirozených“, fyziologických porodů. S ohledem na stud i společenské konvence byl bábě tento monopol prozatím víceméně ponechán. Přesto se ve vyšších vrstvách stále více šířila móda přivolat i k nekomplikovanému porodu spíše porodníka-muže.

Kampaň proti bábám, vedená často s velkou agresivitou osvícenskými lékaři, chirurgy a porodníky, byla možná spíše deklarativní než faktická. Dá se dokonce předpokládat, že tyto útoky usilující o diskreditaci bab měly spíše napomoci k legitimizaci role mužského porodníka v očích jeho kolegů. Jejich cílem byla spíše snaha zdůvodnit svou nezastupitelnou roli.

Porodník skutečně představuje oproti bábě poměrně velké novum– jistě větší než „nová“ bába. Muži, kteří se v 17., resp. hlavně v 18. století vydali na porodnickou dráhu, neměli lehké postavení. První generace měly za sebou většinou chirurgické vzdělání a hlavní náplní jejich práce byla především chirurgie. Začátky výuky „mužského“ porodnictví probíhaly buď formou soukromých hodin (asi převážně teoretických) u akušérů, nebo formou návštěv v různých formách protoporodnice, kam měli ale ve většině evropských měst muži velmi těžký a omezený přístup. Pro jejich praktickou zkušenost měly tedy nadále hlavní formativní význam porody komplikované, ke kterým byli přivoláni, když selhala babická péče. Vyčlenění „nenormálních“, „nepřirozených“ porodů jasně delimitovalo terén a patřilo k hlavním ideologickým základům „mužské“ praxe.

Ve Francii, kde došlo k „maskulinizaci“ dříve než v jiných částech Evropy, byly fyziologické procesy včetně narození konceptualizovány užitím metafory člověka jako stroje. Každá část byla do jisté míry strojem samotným a současně komponentou většího mechanismu. Lékařovou záležitostí bylo udržovat jej v chodu a dopomoci mu k lepšímu fungování. I takový „racionální“ přístup podlomil symbolický základ tradiční babické praxe. Tato nová koncepce zbavila narození jeho tradiční magické a emocionální výbavy, která je doprovázela v klasické předindustriální epoše a dovolovala citelnější zásahy do tohoto specifického procesu.

V rámci Evropy lze vypozorovat kontrast mezi touto „školou“ francouzskou, kde se „pokrok“ prosazoval porodnictvím intervenčním, agresivnějším, a školou anglickou, která více respektovala tradici a prosazovala méně násilnou, „vyčkávací“ taktiku při porodním lůžku, bližší praxi porodních bab. Podobný kontrast se projevil i na německé či středoevropské půdě: na jedné straně stál již zmíněný konzervativnější Lukas Boër, císařský osobní lékař působící ve Vídni, a na straně druhé Friedrich Benjamin Osiander v Göttingen, absolvent studia na univerzitě ve Štrasburku: vždyť štrasburská klinika (první toho druhu v germanofonní Evropě) měla velký vliv po německých zemích i Francii proto, že formovala vlastní žáky porodnické praxe, na rozdíl od Paříže, kde fungovaly pouze školy pro porodní báby, a jejich praktická výuka tak prý stála podle některých historiků daleko za výukou ve Vídni či v Praze. Zrození akušéra samozřejmě provázely rozporuplné reakce a emoce. Dlouhodobá asociace porodníka-muže s představou komplikovaného porodu a s násilným zásahem do těla nadále budila strach a vedla k tomu, že porodník býval volán až na poslední chvíli. Obavy z mužských pohledů a doteků na ženském těle vnesly do soukromého života ženy i jejího manžela novou formu emocionálního neklidu. Mnohé ženy (a s nimi i jejich rodiny) tak nadále dávaly přednost známým zkušeným starším ženám, matroně, která byla posvěcená místní tradicí, jako výraz ženské solidarity, těšící se důvěře a úctě, a raději na sebe braly riziko a nebezpečí, než by rodily rukou neznámého muže. Vždyť „tradiční“ bába plnila polyfunkční roli podpory psychického rázu a asistovala matce po celou dobu porodu, kdežto porodník nastupoval většinou takřka jako „technik“ často jen v konkrétní komplikované situaci.

„Mužské“ porodnictví, které se objevilo v 18. století, nebylo pouze babictvím povýšeným na univerzitní obor. Na rozdíl od babictví jako „umění přivádět na svět děti“ šlo již o ucelený korpus vědění o anatomii a fyziologii ženy. Byl to již „nový“ typ vědění založeného na dlouholetém studiu, na vedení učených debat, na sbírání klinické zkušenosti, na pitvách, tedy na formách osvojování znalostí, z nichž byly ženy prozatím a na relativně dlouhou dobu vyloučeny. Je to také poznání založené na distanci mezi poznávacím subjektem a objektem poznání, na rozdíl od babické praxe, kde naopak podpírala babickou autoritu a legitimitu právě vlastní zkušenost, spojující subjekt s objektem. Zatímco klasické babictví bylo založeno na empirii a imitaci, nové porodnictví opíralo svou autoritu o tradici psanou, univerzitní. Proti „doteku“ také postavilo lékařský „pohled“, pozorování. Právě na akušérství lze sledovat postupnou valorizaci vidění, názorného zobrazování a empirického poznání, ale také kritického myšlení, které vedlo k rostoucí skepsi vůči „zázračným“ těhotenstvím a porodům i nejrůznějších údajných plodů mateřské imaginace, jimiž se doslova hemží raně novověké příručky. Na druhé straně si akušéři osvojili empiricko-řemeslnou praxi, zděděnou částečně z jejich původní profese (chirurgie), částečně z babického umění. Tento jev byl příznačný i pro utváření moderního porodnictví.

Nejvýraznější institucionální inovací na poli osvícenského porodnictví ale bezpochyby byla porodnice jako místo kombinující zdravotní péči se sociální kontrolou (prevence potratů a infanticidia) a s výukou. V podstatě v celé Evropě šlo o jednu z nejstarších institucí tohoto typu: porodnické kliniky vznikaly s několikaletýmpředstihempřed nemocnicemi. Jejich podoba přesto nebyla jednotná: zatímco někde dlouho přetrvávaly spíše klasické útulky pro svobodné matky a medici-muži do nich měli jen omezený přístup (katolické regiony Velké Británie, některé italské státy), jinde vznikala vyčleněná klinická oddělení, resp. samostatné „kliniky“ napojené na univerzitu (severoněmecké státy, Vídeň, Praha). Byly však i takové oblasti, kde pokusy o zřízení porodnice selhaly kvůli minimálnímu zájmu (Neapol).

Porodnice však samozřejmě nebyla samospásná: protože byla situována v hlavních městech regionů, byla těžko dostupná pro venkovské ženy z odlehlejších končin, a je tedy otázkou, do jaké míry skutečně napomohla k eliminaci infanticidia. Samozřejmě se můžeme také ptát, do jaké míry bylo pro prosté ženy 18. století, přicházející do všeobecných porodnic ve Vídni, Praze či jinde, samozřejmé a snesitelné, že jsou vystaveny pohledům a dotekům porodníků a jejich žáků? V dobovém diskurzu se často zdůrazňovalo, že veřejné porodnice jsou určeny především padlým ženám, pro něž stud nehraje roli, ale to je opět názor mužů. V každém případě se z porodnice stalo místo, které se netěšilo nejlepší pověsti a kam žádná vdaná žena nevstoupila. Také šíření epidemií v porodnicích se stalo postrachem, který z této instituce nadále činil především útočiště v nouzi.

Vdané ženy tedy byly většinou nadále odkázány na pomoc porodních bab a jen výjimečně se staly předmětem studia – natož pro mediky. K takovým vzácným výjimkám patří dva modely ambulantní péče, kterými jsme se zde věnovali podrobněji: florentský a pražský. Spočívaly na péči a zodpovědnosti „obvodního“ zdravotnického personálu. Kromě péče poskytnuté vdaným ženám se tento ambulantní model podílel také na praktické výuce: zatímco ve Florencii šlo pouze o výuku nových adeptek babictví, v Praze se pod vedením Johanna Melitsche mohli v chudých domácnostech vzdělávat i medici mužského pohlaví.

Dnes snad můžeme považovat za přehnané tvrzení některých historiček, že „s vítězstvím mužského porodnictví žena ztrácí význam jako osoba i jako lidská bytost“, jejíž sociální identita se definuje výhradně mateřstvím, a že současně dochází k „oslabení ženské solidarity“ nebo že se porodní báby staly obětí „ideologické kampaně“ či „objektem kolonizace“. Na druhé straně nelze popřít skutečnost, že s marginalizací porodních bab a s nástupem mužského „experta“ se do jisté míry vytrácí i jeden z tradičních zdrojů kontroly porodnosti, tedy i vědomostí o antikoncepci či umělém přerušení těhotenství. Navíc skutečnost, že báby nebyly vedeny k hlubšímu poznání ženské fyziologie či embryologie a že ženy obecně byly vyloučeny z možnosti vzdělávat se v medicíně důkladněji, než jak jim to nabízely krátké babické kurzy, a vybojovat si tak vyšší medicínské tituly, do jisté míry vedla k určité formě „uzurpace znalosti ženského těla mužskými experty“. S jistou nadsázkou se dá říci, že osvícenská epocha, která za pomoci vědy nastolila nový genderový řád, měla za následek určité „ideologické vyvlastnění“ ženského těla a jeho „nomotetické ovládnutí“ muži. Ženy tak na dlouhou dobu svým způsobem „ztratily kontrolu nad vlastním tělem, o kterém navíc nevěděly o nic víc než dříve“.

 

© Daniela Tinková
ukázka je z knihy Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské Evropě
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Argo

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.