Dagerman, Stig: Popálené dítě; Naše potřeba útěchy je neukojitelná

Dagerman, Stig
Popálené dítě; Naše potřeba útěchy je neukojitelná

recenze komiks

Nakladatelství Mot, jinak zaměřené na komiksy, se v letošním roce vydalo překvapivým směrem, když se rozhodlo nabídnout českým čtenářům dvě díla významného švédského spisovatele Stiga Dagermana (1923-1954).

Rovnováha je úzké prkno
Stig Dagerman
: Popálené dítě, předmluva Per Olov Enquist, překlad Zbyněk Černík, Mot 2010, 240 s.
Stig Dagerman: Naše potřeba útěchy je neukojitelná, překlad a doslov Zbyněk Černík, Mot 2010, 24 s.

Nakladatelství Mot, jinak zaměřené na komiksy, se v letošním roce vydalo překvapivým směrem, když se rozhodlo nabídnout českým čtenářům dvě díla významného švédského spisovatele Stiga Dagermana (1923-1954). Po eseji Naše potřeba útěchy je neukojitelná a románu Popálené dítě by navíc v příštích letech mělo následovat i vydání ostatních Dagermanových spisů.

Recenzované tituly úzce souvisejí s autorovým životem, proto na úvod několik biografických údajů. Stig Harvard Andersson, později známý jako Stig Dagerman (dager = denní světlo), vyrůstal na statku u prarodičů poblíž Uppsaly; matka ho nedlouho po narození opustila. V roce 1940 byl zavražděn jeho dědeček, nedlouho poté zemřela i babička a Dagerman se odstěhoval za otcem do Stockholmu. Zde navázal kontakty s anarchistickými a syndikalistickými kruhy a začal přispívat do jejich časopisů. Oženil se s dcerou uprchlíků z nacistického Německa.

Už jako dvaadvacetiletý vydal velice úspěšný román s existenciálním námětem strachu a úzkosti Ormen (Had), o rok později neméně uznávaný De dömdas ö (Ostrov odsouzených). Byl vyslán do válkou zničeného Německa, aby zde pořídil reportáž, která později vyšla pod názvem Tysk Höst (Německý podzim) a získala mu značnou popularitu; zkušenosti z rozvrácené země ho osobně velmi ovlivnily. S podobným cílem se posléze vypravil také do Francie, zde strávený rok mu však místo další reportáže přinesl pouze dluhy. Spisovatel se ocitl v tvůrčí, finanční i osobní krizi. V této době prožil krátký vztah s nevlastní matkou a během šesti týdnů vznikl tuto situaci odrážející román Bränt barn (Popálené dítě). Z další Dagermanovy tvorby zmíním ještě drama Den dödsdömde (Odsouzený k smrti) a poslední román z roku 1949 Bröllopsbesvär (Starosti se svatbou), obě díla u nás vyšla v 60. letech v překladu Josefa Vohryzka. Po Starostech se svatbou následovala pětiletá odmlka, během níž autor bojoval se stále se prohlubujícími depresemi, nebyl schopen dokončit žádný z načatých projektů, rozešel se s rodinou, podruhé se oženil a několikrát se pokusil o sebevraždu. V této době vznikla esej Vårt behov av tröst (Naše potřeba útěchy je neukojitelná), dokumentující jeho psychické rozpoložení. V roce 1954 Stig Dagerman v jednatřiceti letech svůj život ukončil.

Popálené dítě (Myslíte si, že je váš citový život komplikovaný?)
Hlavním hrdinou románu Popálené dítě (ten u nás vychází už podruhé, a to v revidovaném překladu) je dvacetiletý student Bengt, jehož v úvodu zastihneme spolu s otcem a příbuznými na pohřbu matky. Už detailní popis pochmurné ceremonie, který se nevyhýbá ani nemístným myšlenkám či trapným momentům, nasvědčuje tomu, že máme před sebou dílo nemilosrdně bystré, v němž autor své postavy nijak nešetří. Úsečné věty zachycují nelíčené Bengtovo zoufalství stejně jako bezradnost smutečních hostů, z nichž většina nebožku vlastně neměla zvlášť ráda, vždyť byla ošklivá, nemocná a v poslední době i celkem nepříjemná...

Právě v den pohřbu se Bengt dozví o otcově milence Gun. Zachvátí ho spravedlivé rozhořčení, které stále roste, navíc se ukáže, že si otec Gun chce co nejdříve vzít. Že matku v pozdějších letech nemiloval, a dokonce jí rafinovaně ubližoval. Matka Alma pro Bengta znamená čistotu a pravdu, zatímco otec je zavrženíhodný zrádce a Gun v Bengtových představách ztělesňuje nejhorší lidské vlastnosti. Dokud se do ní proti své vůli nezamiluje.

Bengt píše dopisy sám sobě. Ty jsou zároveň propracovanými psychologickými studiemi. Poznáme ho z nich jako citlivého, mírně hysterického mladíka, který klame ostatní i sebe – někdy až komicky: například (jak jinak než jen z legrace) si sám zapsal do indexu dobrou známku ze zkoušky, a když pak uviděl, jakou má otec radost, nechtěl mu přece ublížit, a proto mu z ohleduplnosti nepřiznal, že ke zkoušce ve skutečnosti nešel. Ne, Bengt nelže, jen modifikuje pravdu. „Ve jménu čistoty“ by však, zdá se, byl schopen téměř čehokoli.

Ukazuje se, že budoucí macecha Bengta chtě nechtě stále více fascinuje. Gun je vlastně „nejnormálnější“ z hrdinů, obyčejná žena, schopná radovat se ze života a vlastnící něco jako zdravý rozum, laskavou moudrost a cit. Navíc je hezčí a přívětivější než matka a energičtější než hrdinova snoubenka. Bengt se proto chová čím dál podrážděněji, což se projevuje rostoucím pocitem odcizenosti a krutostí vůči milé.

Dagerman je nedostižný v zachycování nuancí v chování lidí, pozorujeme postupné proměny vztahu Bengta k otci, snoubence i Gun. Vše se vyhrotí, když se všichni čtyři společně vydají strávit několik dnů u moře. Zde si Bengt konečně uvědomí, že nenávist ke Gun vlastně jen skrývala potlačovanou žárlivost. Později se ukáže, že i Gun se do nevlastního syna zamilovala. Jejich láska prochází nejrůznějšími podobami a navzájem si toho o sobě mnoho vyjasní, rozhodují se však žít s dosavadními partnery a setkávat se jen příležitostně. Zpočátku pro čistotu horující a zásadový Bengt dokáže nevěru hravě obhájit. („Ti, kdo milují jako my, jsou čistí.“ - s. 179) Společné soužití však nakonec neunese...

Těžiště románu představuje především psychologie postav, kterou v Dagermanově podání doprovází suchý humor a paradoxy („Navzájem se ujistili, jak jim chutnalo, ale ani jednomu z nich nechutnalo. Proto to ještě zopakovali.“ - s. 56). Jeho postřehy často vyvolávají úsměv, třebaže jsou vlastně tragické („Proti nenáviděnému člověku, který s námi sedí u stolu a popíjí čaj, toho totiž zmůžeme pramálo. Dokonce i Jidáš by s námi mohl sedět u stolu. A my bychom se ho neptali na Krista. Bavili bychom se s ním o počasí.“ - s. 113). V díle se často objevuje téma trpkosti z míjení a vzájemného neporozumění („Do jednoho a téhož člověka se nesmí vejít příliš mnoho. Jinak ztratíme jistotu a ty, jimiž si nejsme jistí, nemáme rádi.“ - s. 115) a čtenář cítí, že každá z postav je nevyhnutelně vždy osamělá, ať udělá cokoli.

Uvědomíme-li si, v jaké autorově životní situaci dílo vzniklo a nakolik se do něj promítly jeho vlastní zážitky, nepřekvapuje, jak autenticky myšlení a chování postav působí. Časté aforismy a cit pro absurditu přitom román odlehčují, což je dobře. Dagerman totiž pojmenovává pocity a motivy, které si běžně nechceme připouštět, a z jeho postřehů leckdy mrazí.

Naše potřeba útěchy Naše potřeba útěchy je neukojitelná (Něco jako dopis na rozloučenou)
„Různí lidé mají různé pány. Mě například můj talent zotročuje do té míry, že se ho neodvažuji využívat ze strachu, že jsem o něj přišel. Dále se ze mě stává takový otrok mého jména, že se z obav, že je poškodím, stěží odvážím napsat jediný řádek.“ (s. 13) Stručnost, věcnost a otevřenost charakterizují esej, o jejímž obsahu si lze z názvu udělat docela přesnou představu. Text rozsahem krátký, ale natolik zásadní, že jej nakladatelství Mot zaslouženě vydalo samostatně jako maličkou knížku. Pro pochopení je důležité jej vnímat v kontextu autorova života, čemuž napomáhá stručný doslov Zbyňka Černíka.

Stig Dagerman v eseji zachycuje své myšlenky nedlouho před úspěšným pokusem o sebevraždu. S tímto vědomím má čtenář pocit, že drží v ruce jakýsi soupis pro a proti, překvapivě s lehce pozitivním vyzněním. Bez zbytečných oklik autor jedno po druhém věcně rozebírá témata, která ho – a vlastně nás všechny, záleží jen na tom, nakolik si je právě uvědomujeme – tíží: co pro člověka znamená svoboda, pokud vůbec existuje? Není jediným jejím možným projevem dobrovolná smrt? Lze překonat samotu? Má život smysl? Jak žít a jak se vyrovnat se smrtí? A také o něco osobněji: Jak má mladý autor dostát obrovským očekáváním, která vyvolal prvními úspěšnými díly?

„Sám útěchu pronásleduji, jako lovec pronásleduje štvanou zvěř. […] Co pak držím v náručí? Jelikož jsem sám: milovanou ženu nebo nešťastného spolupoutníka. Jelikož jsem básník: luk ze slov, jejichž napětí mě naplňuje radostí a hrůzou. Jelikož jsem vězeň: náhlý výhled na svobodu. Jelikož mi hrozí smrt: teplé živé zvíře, posměšně tlukoucí srdce. Jelikož mě ohrožuje moře: ostrůvek odolné žuly.“ (s. 8) Dagerman opravdu je básník, jemuž se „slova zažehávají v mozku“ (s. 11), a to i tehdy, nebo právě tehdy, když se zaobírá nejzávažnějšími tématy. Ukazuje se, že číst o depresi může být požitek. Vytržené citace jen naznačují ducha této ucelené výpovědi, která se čte, a možná také byla napsána, „jedním dechem“.

Útěcha, kterou autor ve svých úvahách nachází, je vždy jen chvilková. Z posledních řádků se zdá, že možným řešením je život pro život. To by se dalo chápat jako poselství čtenáři, nebýt tragického Dagermanova konce. Nakolik měl ostatně při psaní na paměti své okolí, a nakolik se obracel jen sám k sobě?

Esej je zajímavá především jako dokument. Mimořádné není její téma, vždyť se jedná o otázky, kterými se lidstvo zabývá od svého počátku. Fascinuje však autorovo pojetí: výše zmiňovaná otevřenost, analytický přístup, hloubka vyznání a zároveň estetický účinek, se kterým zoufalý básník svou zpověď zformuloval.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 154 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 5145x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce