O’Connor, Flannery: Dobrého člověka těžko najdeš

O’Connor, Flannery
Dobrého člověka těžko najdeš

recenze beletrie zahraniční

Nemá valný smysl pokoušet se recenzovat knihy, které za desetiletí, po která jsou čteny, už patří k literárnímu kánonu.

Zabedněnost plodí zlo
Flannery O’Connorová
: Dobrého člověka těžko najdeš, přeložili Marcel Arbeit a Tomáš Vrba s použitím starších překladů (F. V. Salaquarda, F. Vrba), Argo, 2010, 240 stran

Nemá valný smysl pokoušet se recenzovat knihy, které za desetiletí, po která jsou čteny, už patří k literárnímu kánonu. O povídkách Američanky Flannery O’Connorové to platí zcela nepochybně a na letošním českém vydání překvapí jen to, že přichází pětačtyřicet let od vydání originálu; předtím vyšel jen výbor v roce 1988.

Přitom O’Connorová byla už za života ctěnou autorkou, jakkoliv nezískala žádnou literární cenu. Příslušné instituce to patrně nestihly, protože spisovatelka se dožila pouhých devětatřiceti let (1925–1964). Na univerzitách však bylo její dílo velmi záhy předmětem mnoha debat a výkladů a nejpozději od šedesátých let je i kultovní autorkou v očích některých známých osobností popkultury. Nejčastěji o ní takto mluví Nick Cave a jednu píseň jí věnoval i Bruce Springsteen. Vzniklo i několik (nepovedených) filmových adaptací.

Jak v doslovu připomíná překladatel Marcel Arbeit, autorka příliš nestála o to, aby její knihy vycházely v zemích komunistického bloku, protože se bála ideologického výkladu svých sarkastických a bezútěšných próz. Ale nikdo si na ni v Česku nevzpomněl ani po roce 1989.

Sbírka Dobrého člověka těžko najdeš z roku 1955 (kromě toho autorka publikovala ještě dva romány a posmrtně vyšla její další povídková sbírka) si přitom může současného (českého) čtenáře snadno získat. Sardonický a černý humor, kruté pointy, balancování mezi moralitou, tragédií a groteskou, postavy všelijak narušené, naplněné archetypální nenávistí či naopak nepřekonatelně přízemní závistí a ziskuchtivostí – to vše jsou prvky, s nimiž od té doby v literatuře i v jiných druzích narativního umění pracují mnozí další, s úspěchem občas úměrným podbízivosti, s jakou se jich zmocnili. O’Connorové povídky jsou pevně zakotvené v prostředí a době, kdy byly psány, nelze je aktualizovat nebo vnímat jako metaforu. Ale přesto i dnes při jejich čtení mrazí.

Pantáta rasista
Jak teprve asi musel ten nesmírně jízlivý až zlobný pohled na americký venkov působit ve své době... V době, kdy vnímání venkova v literatuře stále podléhalo romantickému přikrašlování a deziluzivní prózy se soustředily spíše na „prohnilejší“ městské prostředí. Connorová se přitom „redneckům“ neposmívá, jak to od sedmdesátých let dělá málem celý popkulturní subžánr (od komedií přes komiksy až k filmovým hororům), naopak se do způsobu jejich uvažování dokáže neobyčejně působivě vcítit a dokonce ve čtenáři dlouhou dobu vzbuzovat pocit, že čte o docela inteligentních lidech - než O’Connorová odhalí, že jde o zabedněnce, jejichž nevzdělanost, závistivost a hloupost doplňuje typicky americké sebevědomí a pevné přesvědčení, že vědí všechno nejlíp.

Autorka obvykle vypráví z perspektivy některé z podobně zabedněných postav, a čtenář má tendenci se s ní identifikovat. A ve chvíli, kdy už svět povídky vidíme očima oné postavy, nechá ji O’Connorová provést nějakou hloupou zákeřnost nebo krutost. Dotyčný se tak ukáže v celé své slabosti (jako v případě dědečka, který ve strachu před davem zapře svého vnuka, z povídky Umělý negr), xenofobní či rasistické omezenosti (farmářka nepomůže svému nejlepšímu pracantovi, protože je to Polák a tedy přivandrovalec – v povídce Bezdomovec) či jakési pro normálního člověka nepochopitelné amorálně primitivní chtivosti (v povídce Možná zachráníš sám sebe se tulák nechá zaměstnat i oženit s retardovanou dívkou, jen aby mohl ukrást staré auto, v Řádných venkovanech zase podomní prodejce biblí obalamutí mladou ženu s protézou nohy). Jestliže od dob romantismu je prostý venkovan vnímán jako vzor nezkaženosti, O’Connorová nelítostně dokazuje, že prostota ducha s sebou obvykle nese také absenci morálních zábran, a to i v případě, že jde o lidi hluboce věřící; jen si v Bibli najdou, co se jim zrovna hodí. Autorka v tom částečně navazuje na naturalisty, jen se méně soustředí na vnější projevy zla a více na jeho zárodky v myslích postav.

Dopadne to špatně
Sbírce lze vyčítat snad jen to, že po přečtení prvních povídek začínáme tušit, jak dopadnou všechny ostatní: špatně. Přesto to od dalšího čtení neodradí. Zejména proto, že autorka mistrně pracuje s kompozicí a čtenář nikdy netuší, „odkud to přijde“. Počínaje titulní povídkou, jednou z nejslavnějších v historii americké literatury: dlouho sledujeme škorpení jedné průměrné středostavovské rodiny cestou autem na dovolenou, kterému vládne upovídaná babička, než je překvapí banda zločinců; pak už povídka brzy končí. Již zmíněná povídka Umělý negr zase dlouho operuje strachem dvou venkovských prosťáčků z městského prostředí a „negrů“, načež se nečekaně zlomí v totální (pra)rodičovské selhání. A když doufáme, že v poslední povídce Bezdomovec spisovatelka bude mít slitování s Polákem, který s rodinou utekl před nacisty, ale na farmě, kde sehnal zaměstnání i bydlení, ho pro jeho usilovnou pracovitost a šikovnost začnou ostatní nenávidět, přes několik dílčích zvratů příznivým směrem Polák svému tragickému osudu stejně neujde.

Možná, že povídky Flannery O‘Connorové by se neměly číst najednou, ale s odstupy, proložené nějakou útěšnější četbou. Doufejme, že Argo k vydání chystá i její ostatní díla. Založení „jižanské“ edice Jiný jih, které je kniha prvním svazkem, opravňuje k optimismu. 

OConnor O Connor

© Pavel Mandys
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 239 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 27.08.2010 00:34
O’Connor, Flannery: Dobrého člověka těžko najdeš
Pro pořádek, poněkud mě zarazilo to "s použitím": v tiráži jsou všichni čtyři překladatelé uvedeni rovnocenně (jako na webu nakladatele, kde je i odkaz na ... >pěknou recenzi Tomáše Weisse v LN); podle ediční poznámky přeložil 3 nově vydané povídky Arbeit a 2 Tomáš Vrba, zatímco 4 překlady Fr. Vrby z odeonského výboru a 1 Salaquardův ze Světové literatury 6/1959 byly nově zredigovány – není uvedeno, kým; odpovědným redaktorem knihy byl Martin Svoboda.
A osobně mi přišlo, že O'Connorové katolictví poznamenává povídky natolik (právě naopak k oné "metaforičnosti", respektive aspiraci na obecnou výpověď o hříšné lidské povaze, která je neměnná bez ohledu na sebepitoresknější "prostředí a dobu"), že úplně ho v recenzi obejít znamená nepostihnout důležitý aspekt.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

100%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 7257x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce