Urban, Miloš

Urban, Miloš

rozhovor beletrie česká

Já už jako překladatel dost dlouho nepracuju, protože na to nemám čas. Je to náročná činnost a s psaním ji nelze skloubit tak dobře jako redaktořinu. Kdybych náhodou měl writers´ block, kdyby mi psaní opravdu nešlo, tak bych se asi k překládání vrátil.

Už jsem otřískanej
Rozhovor Olgy StehlíkovéMilošem Urbanem

OS: Není složité skloubit práci kmenového autora, redaktora a překladatele pro jedno a totéž nakladatelství? 
MU: Složité to až tak není. Já už jako překladatel dost dlouho nepracuju, protože na to nemám čas. Je to náročná činnost a s psaním ji nelze skloubit tak dobře jako redaktořinu. Kdybych náhodou měl writers´ block, kdyby mi psaní opravdu nešlo, tak bych se asi k překládání vrátil. Psaní ho ale vytlačilo ven z mého života. V kontaktu s překlady a překladateli zůstávám, ale jako redaktor, a tam může být kámen úrazu při výběru textů pro nakladatelství, a to jak překladových, tak původní české prózy. Bylo mi párkrát předhazováno, že si tam sedím jako žába na prameni, na svém místečku a nechci pouštět jiné texty než svoje. To je nesmysl. Ale je pravda, že jsem hodně náročný a jako nakladatel bych se neuživil, protože jsem k autorům přísný. Můj hlas je ale víceméně poradní. Když máme v merku nějakého zajímavého autora nebo někoho, kdo se přihlásí s rukopisem, tak to většinou čtou ještě moji kolegové, nerozhoduji to sám.

- Kterého z autorů, jež redigujete, máte v oblibě a proč?
- Teď rediguju Davida Nichollse, který tady ještě nevyšel. Je to jeho román One Day, román o dvou lidech, kteří se celý život k sobě přitahují, ale zároveň jim něco brání, aby žili spolu a byli možná šťastní, což samozřejmě zjistí až na konci knihy, jak už to tak bývá. V té knize jsou překrásné dialogy, vzniká podle ní film. Takové psaní u nás chybí: velice chytré, v originálním prostředí, ale zároveň s určitou nepodbízivostí a s vynikajícím přehledem o tom, čím společnost žije a co je pro ni typické. To si užívám, je to radost takovouhle knížku redigovat. Navíc jde o překlad Dominiky Křesťanové, takže jenom dolaďuju – a ona mě nechá – věci, které bych třeba vyřešil jinak. Taková práce je pro mě koníčkem. Je to soužití s textem, který není váš, ale je vám blízký.

- Takže nebudou další singerové nebo potokové?
- Singerové ještě budou. Ale už mě Singer trošku unavuje, je ho moc, byl dost plodný autor. Potok mě baví víc, ale na rozdíl od Singera se hůř prodává, takže ze strany nakladatele není takový zájem.

- Mít v knihovně všechny Vaše knihy mimo jiné znamená vlastnit přehlídku krásných váchalovských obálek, které rezonují s textem. Podílel jste se na jejich vznikání, nebo je Pavel Růt natolik empatický, že to ani nebylo potřeba?
- Pavel Růt je velice empatický, ale zároveň velice nedůtklivý. Takže je nebezpečné mít nějaké výtky k jeho návrhům. To se potom může stát, že s vámi přestane komunikovat i na několik týdnů. Ale to je jeho povaha a zároveň určitá daň za to, že je tak talentovaný výtvarník. Na vlastní volnou tvorbu mu ovšem nezbývá téměř žádný čas.
On si přečte text, a ač říká, že na to nechce spěchat, většinou do druhého dne přijde s návrhem, který pak nechce měnit. Ale mně se stalo, že jsem byl víceméně spoluautorem návrhu na formu zvláštní knížečky, která už potom nikdy nevyšla, Pamětí poslance parlamentu. Tenkrát jsem chtěl, protože je to taková pyromanská politická záležitost, aby to byla knížka s okénkem, v němž by byly sirky. Ale Pavel přišel s tím, že z celé knížky udělal krabičku, v níž je sirka, která může škrtnout o hřbet. Ta kniha už se nedá udělat znovu, protože výroba byla nesmírně drahá a komplikovaná. Takže je to dneska sběratelská záležitost.

- Co jsou podle Vás morbidita, dekadence a černý humor? A co rizika, která s sebou nesou pro autora, který se je odváží pašovat do mírně statické české literatury?
- Černého humoru není nikdy dost, když se dělá dobře. Já sám humor moc neumím, ale když už se mi někdy něco povede, tak je to spíš dočerna. Morbidita a dekadence jsou nebezpečné v tom, že už tady jednou byly, a kritika vás tak může označit za autora, který není vůbec avantgardní a nepracuje se současností, s tvarováním jazyka a textu, ale vrací se k autorům nebo modelovým textům z minulosti. To mně tolik nevadí, protože po literární avantgardě 20. století se musí psát dál, a já nevím, jak psát tak, abych byl neotřelý, nový a neokoukaný. To se radši uchyluji k velkým autorům, které mám rád, namátkou Edgar Allan Poe nebo Bulgakov a další. Já jsem si nikdy nedělal nároky na to být avantgardní umělec.

- Když už jsme u toho vytýkání: sem tam Vám někdo vytkne násilné konstruování děje i postav. Děj je překombinovaným věšákem na šaty jednou ušité z historie architektury, podruhé z lidových a mytologických nebo hororových inspirací. Postavy jsou loutkovité, jejich motivace krkolomné, charakteristiky monolitní, prostředí kulisovitě barvotiskové, dialogy strnulé. Vyznění je průhledně nechutné a symbolické plus hystericky hororové, všechno je jakoby znásilněné a zesměšněné – podobně jako čtenář, s nímž je hrána nekorektní hra.  
- Kdo to napsal?

- Já jsem to jen přeformulovala a zkombinovala, to je moje licence.
- No jo.

- Je to recenzentské nepochopení žánru, jehož jste u nás asi jediným představitelem, přehlédnutí mnohovrstevné mystifikace, složitě šifrované výstavby a rafinované práce s čtenářským očekáváním, nebo je to částečně pravda?
- Neříkám, že to částečně není pravda. Určitě jsou některé mé zápletky krkolomné. Ale právě na té krkolomnosti je vidět, jak těžko vznikají a že kniha je výsledkem nějakého tvůrčího zápasu, ne? Snažím se psát zábavně, ale i komplikovaně, tak, aby to odráželo moje vnitřní já. Možná, že já sám jsem takový věšák na šaty a věším na sebe různé role, které promítám do promluv vypravěče a dalších postav. Někdy si připadám jako herec, když píšu. Beru si na sebe různé masky. To je i tím, jakého vypravěče volím. Většinou je to komplikovaná, nehrdinská, spíš pasivní osoba.
Asi bych se nad tou kritikou rozčilil, kdybych ji četl tak, jak jste mi ji přečetla vy, ale dlouho by mi to nevydrželo. Ta slova spíš vypovídají o skutečnosti, že mě posuzují lidi, kteří nemají pochopení pro můj styl psaní. Prý hraju se čtenářem nekorektní hru. Ale já ho chci prostě jen svést, aby knihu dočetl do konce. Možná je to nekorektní, já nevím, ale sám jako čtenář chci být přesně v téhle pozici. Herec přece taky nechce, aby mu publikum odešlo, a zkouší různé fígle, aby ho udržel v sále. Nemá smysl, aby recenze psali lidi, kteří chtějí knihu jen smáznout. Já přece neříkám: tohle je umění. Tak proč musí někteří jedinci za každou cenu znova a znova text demaskovat a vítězně prohlásit: tohle skutečně není umění? Já se potom nechám vyhecovat a trapně se zaštiťuju řečmi, že mám tisíce čtenářů, kterým se moje psaní líbí a kteří čekají na každý další román. Na druhou stranu chápu, že tento přístup je strašně ošidný a vede k nějaké spokojenosti se sebou samým. To se mě ale netýká, já o sobě stále pochybuju a pořád chci svoje psaní vylepšovat - ale dneska už mě kritika zdaleka netrápí jako dřív. Už jsem otřískanej.

- Řekněme, že současná česká próza nemá méně věrohodného či více nespolehlivého vypravěče, než je ten Váš. Nabízí nicméně každému druhu čtenáře něco: milovníkům hororů bez dalšího ty mrtvolky, milovníkům historie napínavý příběh ve výmluvných kulisách, milovníkům nadsázky dávku ironie, trošku toho masíčka pro ty krve a sexumilovný, že jo…
- …Ale to není jenom pro ně. Mně se to taky líbí. Já to taky chci číst u jiných. Jenže v jiných knihách takové věci nejsou, nebo je jich málo, nebo jsou příliš primitivní, a tak si to píšu já a po svém.

- Ale když to vezmu v úhrnu - jakého čtenáře byste si pro svého vypravěče doopravdy přál?
- Byl by to vysokoškolsky vzdělaný člověk, muž nebo žena, to je jedno. A musí mít vášnivý vztah k četbě a musí se chtít tou knížkou především bavit. A pak to také musí být čtenář, který chce náročnější zábavu, a ne Stephena Kinga. Smekám před Stephenem Kingem a jeho celosvětovým čtenářstvem, ale mně se to nelíbí, je to primitivní, nezajímavé. Mě mnohem víc baví historky z anglické literatury 19. století, které jsou jemnější a zdaleka tak netlačí na pilu, netečou v nich potoky krve, ale mají nádhernou atmosféru a krásně přibližují tehdejší duševní svět čtenářstva i autorů, kteří mu vycházeli vstříc. To je mi mnohem bližší a mohou to být žánry lehčí, nemusí to být nutně díla, na nichž stojí světová literatura, která se vyučuje na univerzitách. Akademický přístup k literatuře mám dávno za sebou. Akademici nečtou praktiky, autory beletrie, ale čtou jiné akademiky, literární teoretiky a podobnou pseudovědeckou pakáž.

- Vy čtenářům napovídáte už jen podtituly, jimiž své romány ošetřujete: „Božská krimikomedie“, „Gotický román z Prahy“, „Nová literatura faktu“, „Mýtus o kněžně a sedlákovi“. Proč to děláte - nevěříte jejich důvtipu? Nebo vás to prostě baví, mít tu možnost říct něco jiného kromě titulu?
- U některých podtitulů je to výraz nějaké ironie nebo sebeironie. Podtitul je vlastně nespolehlivý. Nabádám čtenáře, aby knihu četli třeba jinak, než…

- Než podtitul říká?
- Třeba. Nebo než naznačuje titul, nebo než jak ta knížka vypadá. Většina těch mých má podobu gotických románů, které vycházely v Odeonu v 70.-80. letech. Začalo to Sedmikostelím, kdy Pavel Růt přišel s formou, kterou naplňuje a variuje. Podtituly naznačují, že ty knížky nejsou tak jednoduché, jak by se mohlo zdát třeba z recenzí. O postmoderně se říkalo, že nabízí různočtení a různovidění ve filmu. Protože jsem v ovzduší postmoderny vyrůstal, vzal jsem si její východiska za svá. Přesto, že můj ideální čtenář je ten, který chytne spoustu literárních a obecně kulturních odkazů, mé knihy může číst i čtenář naprosto nedotčený, který prostě jen rád čte a těší se, jak kniha dopadne. A to mě taky vždycky zajímalo jako první, proto jsem začínal detektivkami a horory - jako čtenář. Chtěl bych umět oslovit čtenáře různého typu, nejen toho vysokoškoláka, co se chce nad knížkou bavit na nějaké úrovni.

- Vaši hrdinové – a nejen oni – jsou si napříč Vašimi romány nápadně podobní, přecházejí z jednoho do druhého, ocitnou se i ve Vašich povídkách nebo minimálně jedné. Jste nakonec autorem jedné knihy plynoucí časem?
- Neřekl bych, že jsem autorem jedné knihy. Ale hlavní hrdina, který přechází z jedné knížky do druhé, je idealizovaná a zahraná projekce mě samého, v níž jsem si dřív spoustu věcí řešil, což už dnes nedělám, a ke které jsem si spoustu věcí přimyslel, což dělám pořád, a říkám si, jak bych se choval v takových situacích sám. Vzhledem k tomu, že ti hrdinové nejsou žádní hrdinové, tak si myslím, že se nijak zvlášť narůžovo nebarvím. Spíš jsou to role, které mě baví, a ty zápornější nebo aspoň morálně ambivalentnější mě pochopitelně baví víc – asi jako každého herce.

- Proč se Lord Mord neobešel bez postavy Masíčka, kterou jste do románu dosazoval zpětně?
- Ve mně se to pralo, jak už to tak bývá. Chtěl jsem psát o staré Praze, o asanaci, a věděl jsem, že když tam budou ty zabité prostitutky a s tím související záhada, tak je to přesně vehikl, který žene děj kupředu. Ale pak jsem si řekl, že nechci, aby to byl český Jack Rozparovač, že tam musí být ještě nějaký další prvek. A Masíčko mělo být původně zcela iracionální zlo, nemělo být jasné, co je to zač, tenhle fantom…

- Jestli to je reálná bytost…
- Jestli to není duch staré Prahy, třeba. Měla to být alternativa Golema. Ale při psaní se mi to pod očima začalo spojovat, takže jsem ho do příběhu organicky zabudoval, a dokonce jsem mu vymyslel důvod, proč existuje, i identitu - kdo to je, proč dělá ty mordy - a to mi tam tak začalo hrát, že jsem to už nemohl…

- Pustit.
- Ano. 

- Vy to tak mísíte: „hoch“ literatura s žánry pokleslými, horor s detektivkou, středověk se současností, romantika s racionalitou i absurditou, vtip s vážností, odstup s angažmá, třeba sociálním. Cítíte se ale kvůli tomu postmodernistou? Nebo to je jen takový label, který Vám byl přišit, a Vy se v něm cítíte třeba neutrálně?
- Je to samozřejmě label, a proto bych se moc nechtěl pouštět do termínu postmoderna. Pro mě je důležité, že tato nálepka umožňuje různočtení a různovidění věcí a problémů, a potom také, že umí mísit zábavnost s angažovaností, která vychází z nějakého vnitřního pnutí, z potřeby se vyjádřit k něčemu, s čím jsem nespokojený. Já sám v sobě nemám odhodlání publicisty zabývat se dopodrobna nějakým problémem a v tisku ho nějak rozpitvávat a řešit. Asi naivně si myslím, že je stejně dobré řešit skutečné problémy ve fiktivních světech - i když to možná nemá ten dopad.

- A není to už kontakt se současností, o níž jste říkal, že Vás nezajímá?
- On ten zájem někdy zvítězí nad mou slonovinovou věží. Když jsem psal Hastrmana, tak mě věci ohledně ničení životního prostředí hrozně draly. A já jsem se s tím potřeboval vyrovnat, abych mohl žít nějak normálně, aniž by se ze mě stal zelený aktivista, protože to mi vždycky přišlo jako omezené, zúžené vidění světa. A tak jsem to vyřešil románem, který sám nikoho a nic nezměnil, ale možná něčemu přispěl – třeba aby se někteří vnímaví čtenáři dokázali podívat na kus krajiny jinýma očima. 

- Vaše romány jsou tedy společensko-kritické a navíc je ve Vás kus pedagoga. Máte v tomto nějaké evropské inspirace, třeba britské?
- Myslím si, že ne, to vychází ze mě a z mého pocitu, že některé věci vidím nějakým speciálním způsobem a chci se o ně podělit s lidmi. Jde o speciální komunikaci. Jsem člověk plachý a nikdy bych si nemohl stoupnout před třídu plnou žáků a tlačit jim něco do hlavy. Já to dělám přes knížky. Sdělení z nich ovšem nesmí trčet. Třeba informaci o Santinim jsem čtenářům dát chtěl. Byl to úžasný architekt s obrovským přesahem. Tu touhu je obohatit o nějaké své vidění světa, tu mám.

- Ono to je obohacování i o konkrétní fakta encyklopedického rázu. Vadí Vám škatulka, do níž jste byl zařazen, nebo jste o to usiloval – zdá se, že ano, protože Vaše knihy jsou až na výjimky žánrově obdobné. Kudy potom dál?
- Jaká to je škatulka? 

- No, jak jsem říkala, mnohovrstevné romány, kombinující protipóly v mnoha směrech. Neumím to označit jedním slovem. Dejme tomu postmoderna? Nic lepšího mě nenapadá. Jestli se necítíte být někam zařazován, klidně mi to vymluvte.
- Já se necítím být v žádné přihrádce s nějakým českým autorem.

- Třeba jste tam sám.
- Byl tady v minulosti jeden autor, a tím je Ladislav Fuks, který je mi vlastně nejbližší svým způsobem psaní. 

- Asi bych Vás takhle vedle něj nepoložila.
- Já bych se vedle něj taky nepokládal. On spával v rakvi, jestli se nemýlím.

- Tak dejme tomu, že jste v přihrádce s nápisem Urban sám, ale chtěl jste být takto viděn?
- Já jsem chtěl získat svůj charakteristický rukopis, aby ho každý poznal. To bylo pro mě vždycky důležité, na tom jsem pracoval, ale nakonec ne až tak usilovně. Můj způsob psaní zcela vychází z mé povahy a osobnosti.

- Tak to se Vám jistě povedlo.
- Aha, takže jsem vlastně ustrnul ve stojatých vodách, co se už nemění. Je to možné, ale pořád si říkám, že pokud napíšu ještě deset takovýchhle knížek, je to pořád lepší, než kdybych nenapsal už žádnou. A ať si kritici myslí, co chtějí. Já vlastně ani nevím, co jiného bych dělal – nic jiného neumím, snad kromě překládání. Něco takového – že nic jiného neumí -- myslím kdysi řekl o svém poslancování poslanec Vlček, původem traktorista. K traktoru se prostě vrátit nechtěl. Já bych mohl zas překládat, ale zatím to není na pořadu dne. Až přestanu psát, budu překládat.

- Takže tato Vaše cesta je pro Vás jediná možná?
- Zkoušel jsem divadlo a scenáristiku, ale cítil jsem, že to není tak dobré jako próza, i odezva ze strany publika byla vlažnější. Nemám potřebu se takhle rozptylovat. A do šuplíku se mi psát nechce.

- Máte rád Eca, Kafku, Fukse, ale i detektivky Agathy Christie a horory. Nějaký zvlášť oblíbený hororový autor?
- Já bych se asi vrátil k Poeovi, ten pro mě byl naprosto zásadní, první. A potom pochopitelně Stoker. Bohužel, to, co s ním dělá literatura a film, Stmívání a další voloviny pro emo-holčičky, je něco otřesnýho a pokleslýho. Je zajímavé, jak i pokleslý žánr může klesnout ještě o několik metrů pod zem. Je to prostě blbost, takhle zneužívat Draculu a jeho partu. Jenomže to evidentně sype.

- Řekl byste, že Poe je autor hororů?
- Ano, pro mě to tak vždycky bylo. A strašně jsem se bál u jeho próz, když jsem byl impregnovatelný, v tom telecím věku okolo dvanácti třinácti, kdy na vás všechno působí, a vy se před tím třesete jako ratlík. V noci jsem pak nemohl spát z představ, že jsem pohřbený zaživa nebo že do ložnice co nevidět vejde hubená babice s dlouhým nožem. 

- Jak se připravujete na své exkurze do historie a dobového jazyka, jakým způsobem látku studujete?
- Já nevím, co se o tom dá říct. Snažím se najít si tu správnou literaturu.

- Jak ji hledáte – poradíte se s nějakým historikem, nebo spoléháte sám na sebe?
- Většinou spoléhám sám na sebe. Na tom opravdu není nic zajímavého. 

- Mě to zajímá.
- Vybírám knihu, která je podle mého přesvědčení nejlepší. Protože to ale nekonzultuju s historiky, stane se mi pak někdy, že mi kolegové v práci řeknou: „Ale to sis měl přečíst tohleto, tam je to mnohem líp ukázaný. Ten zdroj, z kteréhos čerpal, je dávno překonanej.“ Ale historie, její fakticita, pro mě není zas až tak důležitá, pro mě je důležitější příběh. Historická fakta jsou jen něco, co potřebuju, aby ten příběh byl hodnověrnější.

- Jen zdroj reálií.
- Zdroj reálií a kontext pro postavy. U Lorda Morda je to jasné – asanace. Když jsem sehnal Bestia triumphans od Mrštíka, tak to už stačilo. Podívat se na obrázky od Jana Minaříka, jak vypadala Praha v té době, a říkat si, to je nádhera! Já tam chci žít! A už ten příběh máte. 

- A co ten jazyk? Ten v encyklopediích nenajdete.
- Je vždycky potřeba psát současným jazykem a vsadit nějaký obrat, který se používal třeba dřív, musí to být hodnověrné. Čerpám třeba ze Zaorálka, kde jsou přísloví, úsloví, slovní obraty, metafory, které se dříve používaly. „Směje se jako svatoborská vopice“, třeba. Dneska už takovému přirovnání nerozumíme, ani já už nevím, co znamená, ale strašně se mi líbilo, tak jsem ho dal do úst Kláry ve Stínu katedrály, což je vlastně divné, protože ona je nepříliš vzdělaná holka.

- Někde jsem četla, že se Klára vyjadřuje lépe, než odpovídá jejímu IQ nebo něco takového.
- Pro mě to byla jedna z nejtěžších postav, měl jsem pak radost, že jsem dokázal vytvořit hrdinku vypravěčku a zašil se jí pod kůži. Ale třeba to není úplně věrohodné a na osudu té knížky to je možná vidět. 

- Myslíte, že je to kvůli ženské vypravěčce?
- Myslím si, že už tenkrát po mně čtenáři chtěli mého typického rozkolísaného vyprávěcího hrdinu, ale tady se střídá Rops s Klárou, bylo to na ně asi moc, neustále oscilovat mezi dvěma vypravěči. Ale já jsem se do té holky upřímně položil, má v sobě kus mé osobnosti, což pochopitelně čtenář neví a ani ho to nezajímá.

- Budete ještě používat vypravěčku?
- Já bych rád, ale bojím se toho. Musel bych najít stejně silný typ, jako byla Klára, pro mě natolik atraktivní, abych se chtěl vžívat do jejího mentálního a tělesného světa. Jinak bych si na to dával spíš pozor. Takový transgenderový výlet bych asi podnikl spíš v povídce než v románu. 

- Hodláte psát ještě povídky?
- Pro mě jsou povídky těžší. Musí mít spád a pointu, takový ten efekt, co čtenářem zatřepe. Ale nápadů na povídky mám maličko, i ty předchozí občas pocházely z vnějšího popudu, že po mně povídku prostě někde chtěli.

- Literární topografie, zejména pražská, vzbuzování zájmu o původ a historii pozoruhodných míst nebo osobností jejich obalením do čtivého proudu událostí. Cítíte, že Prahu už jste prohnětl důkladně, nebo je ještě hodně co dodávat?
- Myslím si, že Praha se nedá vyčerpat, ať si Topol říká, co chce, je to místo magické. 

- Jste rád, že televizní adaptaci Santiniho jazyka natočil zrovna Jiří Strach? Je 20 natáčecích dnů moc, anebo málo?
- Je to málo. Podmínky jsou neskutečně kruté. Neříkám, že je to málo na vtipnou televizní konverzačku, které nikdy psát nebudu. Ale na adaptaci románu to nestačí. Když už s tím televize přijde a odsouhlasí to, proč tomu nedá trošku víc než takto finančně i časově omezený rozpočet? Na druhou stranu, viděl jsem už čistý sestřih bez zvuku a bez hudby a to, co se Jirkovi Strachovi povedlo, mi vyrazilo dech. Z minima se mu podařilo vykřesat maximum, i když to zní jako floskule. A hlavně tam bylo strašně moc ze mě. Je to režisér, který nesmírně ctí autora, s tím se dneska nesetkáte. Mé texty, které jsem psal pro divadlo, mě například nutili přepisovat, protože takhle se to prý rozhodně dělat nedá. Kdežto on knihu převedl do filmového světa, ale přitom jí zůstal věrný, a já jsem zvědav na reakce.

- Vaše texty jsou obrazové, čtenáři umožňují každou scénu si téměř filmově vizualizovat. Jak se Vám pracovalo na scénáři podle vlastní literární předlohy?
- Film je můj koníček. Jsem náročný divák, jen tak se mi něco nelíbí. A to nehledě na žánr. Může to být akční film nebo film o Kafkovi. A proto, že mám víc sklon k vizualitě než k filosofování či esejistickému stylu psaní, se mi první fáze scénářů píší dobře. Scénosledy, co musí mít smysl a nějaký efekt – film je především vizuální záležitost, tak ať je na co koukat, ne? Všechno ostatní je tam taky důležité, ale už jaksi druhotné.

- Chtěl byste psát scénáře i nadále, ať už podle literární předlohy nebo bez ní? Baví Vás to?
- Je to víceméně psaní do šuplíku. Nejste si jisti, zda bude scénář přijat a je s ním strašně moc práce. Ale láká mě to a doufám, že nějaké filmování ještě bude.

- Tuhle otázku asi neuslyšíte rád, ale už jste dokončil svou knížku pro děti?
- Začal jsem ji, ale byla divná, nebavila mě, pak začala být pro čím dál větší děti, pak pro dospělé, takže tenhle projekt odkládám. Zatím to neumím napsat. 

- A nakonec - v čem jsou mrtvý holky lepší než živý holky?
- V tom, že se dají líp ovládat.

© Olga Stehlíková
 

Diskuse

Vložil: Matouš K., 05.11.2011 22:47
Urban, Miloš
Pěkný rozhovor! M.Urbana čtu rád, mám za sebou prvních pár knih, teď zrovna čtu Hastrmana. Jsem zvědavý na televizní adaptaci Santiniho jazyka (byť ten mě teprve čeká)...
Vložil: Otomar Dvořák, 14.02.2011 22:24
Urban, Miloš
Velmi dobře vedený rozhovor, z něhož vyplyne pro čtenáře nejen poučení, inspirace, ale i celkem plastický obraz zpovídaného autora. Mimoto je Miloš Urban můj nejoblíbenější český spisovatel.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3730x

Inzerce
Inzerce