Stridsberg, Sara: Darling River

Stridsberg, Sara
Darling River

recenze beletrie zahraniční

Sara Stridsberg se mezi posledními dvěma knihami změnila i nezměnila. Zůstala jí mimořádná schopnost vymámit z břitkého, často přidrzlého dialogu realistickou krajinomalbu vyprahlé duše. Zůstal jí zájem o ženu jako živel a iracionalitu člověka nad propastí. Zůstala jí naturalisticky smyslová, ale nikterak prvoplánová záliba v rychlé jízdě, morbiditách, a jak by možná řekli starosvětští, v nechutnostech neboli anatomii, především té ženské.

„Melancholie je hezké slovo, ale v místnosti zapáchá“

Sara Stridsberg: Darling River, Albert Bonniers Förlag, Stockholm 2010

 

Nový román, či raději a jednodušeji próza Sary Stridsberg patří k těm pracím, které pro svou lyričnost a skladebnou hravost balancují na hranici, za níž již literaturu nelze spravedlivě převádět do jiného jazyka, ani o ní v jinojazyčném kontextu smysluplně hovořit. Protože však třísetstránková Darling River následuje bezprostředně po mezinárodně úspěšné a cenami ověnčené Fakultě snů a protože vykazuje přinejmenším podobnou míru řemeslné dokonalosti, vybízí ke zmínce.

Sara Stridsberg se mezi posledními dvěma knihami změnila i nezměnila. Zůstala jí mimořádná schopnost vymámit z břitkého, často přidrzlého dialogu realistickou krajinomalbu vyprahlé duše. Zůstal jí zájem o ženu jako živel a iracionalitu člověka nad propastí. Zůstala jí naturalisticky smyslová, ale nikterak prvoplánová záliba v rychlé jízdě, morbiditách, a jak by možná řekli starosvětští, v nechutnostech neboli anatomii, především té ženské. Zůstal jí tik, naturalistům vlastní, líčit postupný rozklad těla/ducha svých postav jako osudovou nutnost. Ta se pak v podobě symbolů a znamení hlásí na každém kroku, dialog výše zmiňovaných kvalit nevyjímajíc:

 

„Nevíš, co znamená predestinovaná?“

„Ne. To bude určitě něco náboženskýho.“

„Neva, já mám ale stejně pocit, jako by se mě to nějak týkalo. Bojím se, že už je o mně něco rozhodnutýho, a že to není zrovna to, že budu filmová hvězda.“

„Ty o sobě uvažuješ slovama, kterým nerozumíš?“

„Chci to do křížovky.“

„Jseš přinejmenším taková kočka jako nějaká filmová hvězda.“

„Děkuju, Richarde.“

„Nemáš za co, pudřenko.“

„Fajn, dám tam holku. Nebo dívku. Pět písmenek.“

(s. 215-216)

 

Liší se způsob, jímž autorka svým slohovým hříčkám dodává naléhavost, která z nich teprve činí soudržné, a navíc vynikající, dílo. Ve Fakultě snů spočíval v gradaci jediné tragédie jménem Valerie Solanas. Darling River je však vystavěna jinak, ústřední postava knize chybí. Vyprávějí se tu střídavě čtyři paralelní příběhy, a přestože se ve všech čtyřech neustále cestuje, pohybují se spíše v začarovaných kruzích, než aby gradovaly. V příběhu prvním uhání těhotná Dolores Haze, Lolita vymaněná z péče pana otčíma i Vladimira Nabokova, po severoamerických silnicích vstříc Aljašce a nešťastnému slehnutí. V příběhu druhém blouzní dívenka Lo, skrz naskrz nemocná, zneužívaná, rozmazlovaná bizarním otcem i postaršími milenci-znásilňovateli a opuštěná matkou, po níž se slehla zem. V příběhu třetím bloudí zběhlá bezejmenná matka, nikdo neví čí, světem a protlouká se jako promiskuitní servírka s přebarvenými vlasy, fotografka, aviatička. V příběhu čtvrtém si citově narušený pařížský přírodovědec buduje kariéru na tom, že rafinovaným násilím nutí mladou opičí samičku, aby se naučila kreslit. Příběhy se prolínají na úrovni více či méně drobného motivu, ale jejich světy se nedotknou než letmo. Tu a tam jsou kapitoly proloženy několika hesly z prapodivné encyklopedie:

 

Zrcadlo. Plocha se stříbřitou vrstvou, která odráží světlo. Světlo se o ni láme tak, že se zdá, jako by se ten, kdo se do zrcadla dívá, nacházel za zrcadlem. Savci na pomezí člověka, například šimpanzi a jiní primáti, svůj odraz v zrcadle vnímají, ale nechápou ho jako obraz sebe sama. Vidí v něm pouze ztraceného přítele, případně zjevení matky. (s. 243)

Dětství. Zrcadlo je také světově proslulý film o dětství, evakuaci, pobytu v nemocnici a imaginárním otci. Zrcadlo je jeden ze způsobů jak tvarovat čas a nakládat s časovými úseky, jež tvoří základ našeho chápání posloupnosti. Postáváme v zrcadlových síních a bludištích, očarováni a uchváceni zrcadélky ve svém nitru. Není úniku. (s. 245)

 

Co má pak čtenáře tentokrát přimět, aby autorčinu básnivou změť četl, užíval? V čem je její optika jednotná a mimořádná? S výjimkou matky dezertérky, která platí absolutní samotou, se všechny zúčastněné samice nechávají unášet v náruč bezútěšných konců na zadních sedadlech automobilů, které řídí muži: manželé, otcové, přírodovědci. Ti je przní, k prasknutí je krmí cukrkandlem, pokoutně jim provádějí gynekologické operace a pod drobnohledem studují jejich vulvy. Přesto se nedá v nejmenším říci, že vypravěčská perspektiva s dotyčnými hrdinkami na úkor jejich řidičů nějak jednostranně sympatizuje nebo že je zobrazuje coby nemohoucí oběti. Obnažuje je naopak v jejich poživačnosti, dětinskosti, apatii, a vytváří tak obdivuhodně plastické portréty, oproštěné ode vší feministické romantiky. Tmelí je nejenom mistrnou fragmentární formou, jak ji v současném Švédsku vedle autorky ovládá už jenom Lotta Lotass, ale i všudypřítomnými ohlasy autorkou čerstvě zažité a za všech okolností naléhavé zkušenosti mateřství. Zkušenosti, která vdechuje poezii i v knize hojně skloňovaným slovům jako výtok, blána, jizva, hráz.

 

© Anežka Kuzmičová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 127 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2501x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce