Hájek, Jonáš: Vlastivěda 1

Hájek, Jonáš
Vlastivěda 1

recenze beletrie česká

Jonáš Hájek byl po vydání nadějné prvotiny Suť (Fra, 2007) označován za pozoruhodný (i když – navzdory přání Petra Hrušky – zatím nehotový) talent mladé české poezie. Jenže, co se dalo tolerovat debutu, nedá se omlouvat do nekonečna.

Jonáš Hájek: Vlastivěda, Fra, Praha 2010, 70 stran

Jonáš Hájek byl po vydání nadějné prvotiny Suť (Fra, 2007) označován za pozoruhodný (i když – navzdory přání Petra Hrušky – zatím nehotový) talent mladé české poezie. Jenže, co se dalo tolerovat debutu, nedá se omlouvat do nekonečna. Hájkova nová sbírka Vlastivěda (Fra, 2010) obnažila snad všechny nectnosti skryté už v autorově prvotině a skutečně povedené texty aby v ní čtenáři pohledali.

Už v Suti se ukazovalo, že Hájek je silnější v kratších textech soustředěných ke konkrétnímu detailu. V delších básních se občas ztrácel a pozoruhodné nápady tak rozmělňoval a zatěžkával množstvím dekorací (b. Večer, Kam zmizel holub?). Právě mnohomluvnost a snaha vysvětlovat to, co by mělo být jasné a zřetelné samo o sobě, citelně poznamenává i Vlastivědu. Množství nadbytečných přívlastků („Jméno až příliš podstatné / pro tyto vyvrácené dveře, / pro hosta libovolného věku, / který sem přišel slídit“) je mnohdy skutečně ubíjející. Podobně je to se zálibou v popisnosti, z níž vznikají dlouhé pasáže textů vetknuté do básní, aniž by je přitom jakkoliv posouvaly nebo obohacovaly (např. celé sloky v textech Chalupa, Kréta, Nemocnice, Ruina nebo Sumec). Leckteré básně Vlastivědy se navíc zdají být jen kamufláží autorovy intelektuální exhibice. Pokud chce Hájek sdělit čtenářům, co všechno zná (dokonce i Červenkovy Dějiny!) a jaká slova dovede používat, prosím, ale neměl by to zaměňovat s poezií: „Hosté už odjeli. Vajíčka snědena. / Nevíš, co s veteší, co bez veteše. / Projdeš se u Rýna. Den vaří vřetena. / Dějiny českého volného verše.“ Také sklon k patetičnosti, který se projevil už v Hájkově prvotině (b. Bazén), nabývá ve Vlastivědě nepříjemné urputnosti, nezřídka jde ruku v ruce s přemoudřelostí a přehnaně sebevědomým zobecňováním: „Rozpaky v jistotu po letech se pomaloučku změní / že z prázdna předsudků na loučku jiný dech vypramení“ nebo „[…] jeho široce rozevřená koncová ústa / připomínající, že v tom erbu jsi uviděl / oprýskaný džbán s vodou zapomnění, / díru, co přežije tebe i sumce.“ či „Nikdy se nedodereme. / Ale kdo nevydá ten zvuk, / tomu zbývá brodit se rameny, / nebo líp, zpitý snem držet se u chrabré zdi.“

Leccos bych byla ochotná Vlastivědě prominout, byť třeba míra rytmického kulhání překvapuje, zvlášť u básníka, který staví především na formě a jazykové aktualizaci. Jako závažný nedostatek se mi však jeví významová plytkost a nepromyšlenost Hájkových textů. Zdaleka tu například není výjimkou, že pracně vydobytý rým je vykoupen sémantickou frázovitostí, prázdnotou nebo i vyloženou hloupostí: „Co chtěl ten piják, že mi volal? / Chtěl sjednat schůzku? A proč s rozpaky? / Mluvil jen vzdáleně a jako zdola / zatímco ve mně povoloval kryt.“ nebo „Stále stejná mlha. Prášky do zásoby. / Někomu blahopřát. Vnímat vlastní dech. / Třas vlastní, cizí ruky. / Zalévat svá hobby. / Trny se dát poznat konvi v záhonech.“ Sémantika je tu jednoznačně největší Hájkovou slabinou – z valné většiny textů Vlastivědy jako by se zcela vytratila ona „temperatura osobního vzrušení a prožívání“, kterou Petr Hruška oceňoval na Suti (ostatně už tam byla mnohde více přáním než skutečností, tak jako například v básni Příběh jezírka). Hájek přitom evidentně cítí potřebu prezentovat a obhajovat své texty coby autentické. Stylizuje je do podoby dialogů a osobních vzpomínek, snaží se je zakotvit do konkrétního prostředí, používá formy citací – jako by snad všechno na vlastní kůži prožité bylo zákonitě i tím nejlepším básnickým materiálem. Bohužel, výsledkem je stále jen dojem konstruovanosti, místy až křečovité. Nic proti ní, pokud ovšem není provázena povrchností, plochostí a samoúčelností: „Jedině hudba občas kamsi vzlíná! / křičeli neznělým hlasem mezi kameny. / A pouhá báseň stéká někam jinam - / pot nezrozených čel, zamlčely kroky.“ Máloco totiž otráví čtenáře tolik jako básně, které se ostentativně snaží být básněmi. A přestože Hájek zvládá hru na poezii s bravurou („Odjezd, jenž voní tu, káže, jak být se ctí / připraven k přetvářce. Připraven k čemukoli“), jazyk Vlastivědy je ve skutečnosti jen kódem, který ukazuje stále jen sám na sebe jako ono pověstné „nic nadívané ničím“, parafrázované v básni Nemocnice.

Tematicky by snad Vlastivěda skutečně mohla být pozoruhodná (Gertraude Zandová hovoří na zadní části přebalu o návratu na klidná místa, kde roli hrají „elementární skutečnosti jako příroda, samota a rituály“), pokud by Hájek nešťastně nebalancoval mezi banálními náměty (b. Čtvrť, Sušárna č. 3) a sklonem k plýtvání velkými, rádoby zásadními slovy (příkladně jsou nakupené v básni united kingdom: „ve třinácti jsem ublížil / dodnes se se mnou veze vina / v kočáru upleteném z žil / prostá klikatina“). Pokud se obě nastíněné tendence uplatní v jedné básni, vznikne stěží čitelný text, jenž působí především roztříštěně a bezradně (b. Mohuč). Řada básní drží pohromadě jen díky svému krkolomně a nevěrohodně vytvořenému epickému charakteru, který Hájkovi umožňuje angažovat blíže nedefinované „ty“ a nechávat ho prožívat nejrůznější životní eskapády: „Vystoupíš z tramvaje, kde se stal atentát, / zamíříš ke vchodu, jdeš za jinany […]; „Zbyl ti tu jeden den. Léto jej přivane, / až se zas bude vracet odkudkoli. / Dotékáš, dospáváš. V posteli, ve vaně. / Mohl bys znovu vstát. Odcházíš se oholit“ – a tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

O poznání kompaktnějším a soustředěnějším dojmem působí oproti chaosu Vlastivědy závěrečný oddíl Závěsný obraz (který je k nepoměrně rozsáhlejší části Vlastivěda volně přidružený). Hájek jako by si po všem tom horečnatém básnění oddechl, je tu stručnější a stylově vyrovnaný. Ani tento oddíl však nedělá z Vlastivědy čtivou a umělecky přesvědčivou sbírku. Za svou prvotinu získal Hájek Cenu Jiřího Ortena – a jeho jméno tedy zaručeně prodá i nějaký ten výtisk Vlastivědy. Avšak kdyby se Hájkovy texty měly posuzovat jen samy o sobě – bez vší té pompy nadějného talentu okolo – bylo by na místě říct, že mnohé z nich ke knižní publikaci zdaleka ještě nedozrály.

© Jana Sieberová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 248 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jaajy, 28.09.2010 23:24
Hájek, Jonáš: Vlastivěda 1
mně do básně k Rýnu a proviantu ten "červenkovský verš" dost sedí, ale to je jedno. názor. ovšem podsouvat Hájkovi na jeho základě snahu ohromit znalostmi a rozhledem - "co všechno zná(dokonce i Červenkovy Dějiny!)" - mi přijde spíš škodolibé než věcné.
Vložil: Mirda, 27.08.2010 12:55
Hájek, Jonáš: Vlastivěda 1
ad poslední věta. to samé se dá ale s klidem říci i o polovině mladé české literatury... jinak je zajímavé, jak lze také knížku číst, některé věci zmíněné v recenzi by mne opravdu nenapadly...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

40%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3605x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce