Intelektuálská pohádka o Desateru
Mulisch, Harry: Objevení nebe (in Respekt)

Intelektuálská pohádka o Desateru

Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe...

Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe, jejíž váha se blíží pár kilogramům a čítá téměř 800 stran. V takovém případě už je na místě ptát se, jestli má cenu se do četby románu vůbec pouštět, poněvadž s ním člověk prožije třeba i několik týdnů a na konci ho může opouštět s pocitem promarněného času. O to přísnější pak nad ním vynáší soud.

Harry Mulisch o Objevení nebe mluví jako o svém opus magni – rozpětí časové osy se pohybuje od druhé světové války po současnost, cestuje se po celé Evropě a malá odbočka zavede hlavní hrdiny – astronoma Maxe a jazykovědce Onna – i na Kubu v době revoluce; tematicky se tu míchá gnóze, astronomie, lingvistika, křesťanství, judaismus i politika. Symbolickým bodem omega, ke kterému příběh spěje, je pak návrat Desatera, které Bůh svěřil v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj, zpátky na Nebesa. Lidstvo totiž díky vědeckému rozvoji pokročilo tak daleko v odhalení tajemství přírody, že začíná Bohu svou činností konkurovat, a proto se rozhodl rozvázat s ním smlouvu.

Vypravěčem příběhu je jeden z andělů, který má za úkol najít „mesiáše“, jenž by kamenné desky našel a vrátil je zpátky, kam patří. Náhoda tedy ve světě neexistuje, všechno je řízeno shůry. Proto k sobě také pověřený anděl svede dva antipody – Onno pochází ze staré aristokratické a konzervativní rodiny, Max je potomkem nacisty, který pošle do koncentráku svou židovskou ženu. Matkou Vyvoleného je pak cellistka Ada, jež chodí nejprve s Maxem, krátce nato se s ním ale rozejde, aby se překvapivě vdala za Onna. Kdo je otcem jejího syna, však není úplně jisté – zdá se, že je jím Onno, protože se ale vrhl na politickou dráhu a Ada po nehodě skončí v kómatu, vychovává nakonec malého Spasitele Max, čímž se všechno ještě více zamotá.

Už z tohoto složitého popisu je jasné, proč Mulisch potřebuje tolik prostoru. Ondřej Kavalír v jinak výborném doslovu o knize mluví jako o románu idejí. S tím ale nelze souhlasit. „Nejpřekládanější holandský autor“, jak je Mulisch titulován na předsádce, tu nevytváří žádné podobenství, nesnaží se o pronikavé interpretace 20. století v čase rozkvětu vědy. Chce především uplatnit všechny své nabyté vědomosti, jež tu dává na odiv doslova pedagogicky, a to skrze tuhé a protivně intelektuálské dialogy Maxe a Onna. Jeho erudici lze samozřejmě obdivovat, bohužel ji však nelze ocenit, poněvadž znalosti nevyužívá s rafinovaností, skrze metafory a nepřímo. Takto vyzní jen jako účelové ornamenty.

Ne že by Mulischova kniha byla úplně nezajímavá. Ostatně vychází z velké části z jeho života. Platí to především pro první polovinu, která je ve vykreslení vztahu Onna a Maxe nejsilnější – předlohou Onna byl Mulischovi jeho přítel Donner, slavný holandský šachista. Pak už se ale tempo knihy i její poselství rozpadají a závěr graduje v přihlouplé finále hodné Dana BrownaŠifry mistra Leonarda. Prozradíme jen, že tu skutečně dojde k nálezu kamenných desek Desatera. Pokud tedy jde o odpověď na otázku položenou na začátku, pak lze spíše doporučit nemarnit s touto bestsellerovou bichlí čas.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia-Odeon, Praha, 2010, 760 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Martin Rosocha,

díky za upřesnění a pěkný večer. MR

Magda de Bruin,

Osobní útok skutečně nelze zaměňovat s kritickou recenzí. K úvodu recenze se dodatečně vyjádřil i pan Nezbeda (viz jeho reakci z 28. 8.), tak proč mu tu pasáž znovu otloukat o hlavu? Přednost těchto stránek je navíc v tom, že k jednomu titulu uvádíme recenzí víc, mnohdy zcela protichůdných (jako i v tomto případě), takže obraz určité knihy není jednostranný. Pokud se na základě toho mezi čtenáři rozvine věcná diskuse, tím lépe. Jak sám uznáváte (a to oceňuju), narážky na jméno do takové diskuse nepatří - o to mi šlo.

Martin Rosocha,

Vážená paní de Bruin (abych dostál konvencím, byť, jak doufám, jste si všimla, že jsem Vám vykal), nahota prvního odstavce této recenze vynikne skutečně ve chvíli, kdy do ni dosadíte mimo tlustých knih cokoli jiného. Ode mne je samozřejmě hloupé, že jsem lacině dosadil příjmení recenzenta. Opravdu si ale myslíte, že pokud se připustíte zobecnění, že se tím nedopouštíte osobních útoků? Vždyť to celé je morem dvacátého století; zobecnit a tvářit se, že nikomu neubližujeme. Co bezejmenných tváří skončilo tímto přístupem v propadlišti marasmu jenom proto, že lidé odmítli zobecňování přidat pojmenování... Druhou poznámku mám k dostatečnému podkladu pro argumenty. Vy zde nepřímo tvrdíte, že autor recenze jimi úvodní větu ospravedlnil. Oproti tomu můj názor je takový, že sebedelší argumentace první větu neomluví. K třetímu bodu; reaguji teprve teď, protože teprve teď se objevil link. A kdyby mne první odstavec nerozčílil, nereagoval bych. Rozčílení a následné reakce jdou mimo srpny a únory, mimo čas... S pozdravem, Martin Rosocha

Magda de Bruin,

Vážený pane Rosocho, co se týče užití jmen, řídíme se, jak je vidět, i jinak odlišnými konvencemi. Nejde mi o paušalizace, ale o osobní útoky. Recenzent na nikoho osobně neútočí (v tom případě bych totiž recenzi na ilit. nepřevzala). Nemyslím, že by jediná úvodní věta někoho diskvalifikovala "na celé čáře", pokud svůj názor (se kterým samozřejmě nemusíme souhlasit) dostatečně podkládá argumenty. Recenze ostatně vyšla už v srpnu v Respektu - proč na ni vlastně tamní blogeři reagují až teď a tady?

Martin Rosocha,

paní Magdo, na slabou recenzi slabý příspěvek. Je zvláštní, že paušalizaci v textu recenzenta jste neokomentovala. Ano, můj příspěvek je ještě slabší, než jak Vy tvrdíte. Nicméně, autorova první věta je naprosto skandální, a recenzenta tak diskvalifikuje na plné čáře. I přesto se omlouvám, neb jsem jistě přestřelil...

Magda de Bruin,

ad Martina Rosocha:dělat narážky na něčí jméno není zrovna silný příspěvek do diskuse, nezdá se vám?

Martin Rosocha,

Nezbedné recenze jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů... Zní to divně, že?

Michal Karvánek,

re: Ondřej Nezneda

Velké romány jsou zákonitě mnohomluvné. Hodně stran, hodně textu. Vytýkat něco takového tlustým knihám je bolestně pitomé. Další tnutí autora recenze do tuhých intelektuálních dialogů..., znám lidi, kteří se takhle baví a rozhodně nejde o topornost, ale o legraci i radost z toho, že máte dost široká křídla na to, aby se mohlo letět výš, než obvykle. Ne vždycky, čas od času. Dialogy rozhodně nejsou protivné, spíš bych řekl, že hodně různorodé. Ze začátku vše zavání intelektuálstvím, které pak ale ustupuje přátelství, aby se ke konci knihy přátelé bavili spíš nutností, než řeckou filosofií. A právě rozsáhlost románu dává k takovým proměnám příležitost. Přirovnání závěru románu k Danu Brownovi je ubohé a nebudu ho komentovat. Taky jsem cítil, že autorovi se rozsáhlé dílo začíná ke konci chvět a snad i utíkat mezi prsty, ale vzhledem k hlavnímu tématu se není co divit.

Dále už jen bodově. Autor recenze si všiml konotací a aluzí na světovou literaturu... Ha! Jaké otázky nám vlastně HM nabízí? Sakra! Na prvních sto stran je tolik myšlenek, že by se jimi dalo vystlat 1000 knih Coelha. Přesah? Marnost, umělé přátelství, které má ale parametry sourozenectví. Otravná doslovnost? V čem? Naopak se jedná o typicky náznakový román, kdy autor načrtává úvahy v každém odstavci, ale nedokončuje je. Jedinou osou je pak jednoduchý příběh, kdy se má stát, co je z boží vůle naplánováno.

Magda de Bruin,

Za "přenos" jsem odpovědná já. Respekt v tištěné podobě nemám k dispozici, v elektronické latina kurzivou nebyla. Grafickou úpravu (t.j. např. titul vždy kurzivou) přizpůsobujeme pravidlům uplatňovaným na ilit., jinak ale do převzatých textů redakčně nezasahujeme. Tolik na vysvětlenou k tomu, co se "někde ztratilo".

Jan Vaněk jr.,

Co taky čekat od Respektu? (Tam to měli pro zdůraznění kurzívou, která se ale při přenosu někde ztratila spolu s tamní bizarním stylovým pravidlem uvádět názvy kurzívou jen při prvním výskytu.) I mě to praštilo do očí, ale jak jsem nechtěl být za věčného kverulanta, jen jsem si došel ověřit, že i kdyby se člověk chtěl vychloubat znalostí ablativu, ten by byl "opere magno".

Michaela Otterová,

Erudice někdy není na škodu. Aspoň pak člověk do recenze nenapíše opus magni(sic!), že?

Nezbeda Ondřej,

Dobrý den,
připouštím, že tón té recenze se může zdát arogantní - obzvláště v úvodu - ale myslel jsem to jako nadsázku (a z odstupu jsem toho zalitoval). V ostatním už ale trvám na tom, co jsem napsal. Především jsem nepřirovnal celou knihu k tvorbě Browna, jak píšete, paní Havlíková. To srovnání se týká jen finále knihy. A nepřeskakoval jsem ani žádné stránky, to nikdy nemám ve zvyku (to už radši knihu odložím a nepíšu o ní vůbec). Nikde nepopírám ani to, že román je to mnohovrstevnatý a autorova erudice je obdivuhodná. Někdy jsem si dokonce všimnul i těch konotací a aluzí na světovou literaturu, uniká mi ovšem jejich smysl a přesah. Zajímalo by mě tedy k jakému zamyšlení tento román vybízí a k jakým úvahám? Jaké otázky ve vás vzbuzuje? Že mi uniklo jeho podobenství? Pak navrhuji třeba srovnání s Hermansovým románem Temná komora Damoklova. To je dle mého mínění výsostné literární podobenství. Ve srovnání s ním je Mulisch otravně doslovný. Nezdá se vám - vzhledem k obdivuhodné erudici autora - jak slabá je celá ta konstrukce a vykreslení vztahů mezi hlavními hrdiny? Role Ady, která se promění v "komatózní dělohu" po tom, co na ní spadne strom, Maxe zase zabije meteorit, atd. Je to samozřejmě ironie a oni koneckonců naplňují jen funkci vhodných genotypů v rámci Božího záměru, ale znovu - dle mého mínění je ta ironická konstrukce slabá a doslovná. Proto jsem tu recenzi psal jen na malý rozměr, kde se samozřejmě nedalo pořádně argumentovat. A teď už to nechci dohánět, omlouvám se.
Zdraví
Ondřej Nezbeda

Veronika ter Harmsel Havlíková,

Ta recenze svědčí především o velice povrchní četbě pana Nezbedy. Podobenství, metafory a hlubší interpretace mu patrně unikly, jak přeskakoval stránky. To, že dokáže takto komplexní dílo s mnoha konotacemi na světovou literaturu přirovnat jen k soudobému literárnímu kýči zase vypovídá více o tomto recenzentovi než o recenzované knize.

Anna,

Knihu neznám, ale nechápu, proč by obsáhlá kniha měla být podezřelá už dopředu. To spíš vypovídá ne o knize, ale o autorovi recenze, a sice že nemá trpělivost a žije zcela v souladu s dnešní dobou, kdy všechno musí být rychle, hned, bez dlouhého přemýšlení, usebrání se atd. Znám spusty "tlustých" knih, kterou jsou vynikající a člověka po jejich přečtení mrzí, že už je na konci. Začít recenzi tím, že tlustá kniha je podezřelá, a předložit toto tvrzení jako obecný fakt je dost divné.

Artur.22,

Tedy to je hodně tvrdý odsudek - a hlavně hodně stručný, nepropracovaný... Jistě, každý čtenář si utvoří svůj názor a každému se román líbit nemusí. Ale takové odsouzení si tedy toto dílo rozhodně nezaslouží. Je to román velkolepý, širokodechý, mnohovrstevnatý, náročný, težký, ale velmi krásný, napínavý, s řadou nádherných scén, román o hudbě, filosofii, náboženství, metafyzice, vědě i holocaustu a válce, román o světě rozdělém železnou oponou, román s fantastickými prvky i román realistický, s úžasnými, tragikomickými figurami a spletitým dějem, který v závěrečné části vskutku vrcholí něčím, co možná připomene thrillery Dana Browna, ovšem zde je to o několik řádů vyšší a propracovanější. Je to román, který je napínavý i dojímavý, vtipný i k zamyšlení. A takový si nezaslouží tak stručnou recenzi jako je výše uvedená!