
Mulisch, Harry
Objevení nebe 2 (in Respekt)
recenze
beletrie zahraniční Intelektuálská pohádka o Desateru
Harry Mulisch: Objevení nebe, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, doslov Ondřej Kavalír, Euromedia Odeon, Praha 2010, 760 stran
Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe, jejíž váha se blíží pár kilogramům a čítá téměř 800 stran. V takovém případě už je na místě ptát se, jestli má cenu se do četby románu vůbec pouštět, poněvadž s ním člověk prožije třeba i několik týdnů a na konci ho může opouštět s pocitem promarněného času. O to přísnější pak nad ním vynáší soud.
Harry Mulisch o Objevení nebe mluví jako o svém opus magni – rozpětí časové osy se pohybuje od druhé světové války po současnost, cestuje se po celé Evropě a malá odbočka zavede hlavní hrdiny – astronoma Maxe a jazykovědce Onna – i na Kubu v době revoluce; tematicky se tu míchá gnóze, astronomie, lingvistika, křesťanství, judaismus i politika. Symbolickým bodem omega, ke kterému příběh spěje, je pak návrat Desatera, které Bůh svěřil v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj, zpátky na Nebesa. Lidstvo totiž díky vědeckému rozvoji pokročilo tak daleko v odhalení tajemství přírody, že začíná Bohu svou činností konkurovat, a proto se rozhodl rozvázat s ním smlouvu.
Vypravěčem příběhu je jeden z andělů, který má za úkol najít „mesiáše“, jenž by kamenné desky našel a vrátil je zpátky, kam patří. Náhoda tedy ve světě neexistuje, všechno je řízeno shůry. Proto k sobě také pověřený anděl svede dva antipody – Onno pochází ze staré aristokratické a konzervativní rodiny, Max je potomkem nacisty, který pošle do koncentráku svou židovskou ženu. Matkou Vyvoleného je pak cellistka Ada, jež chodí nejprve s Maxem, krátce nato se s ním ale rozejde, aby se překvapivě vdala za Onna. Kdo je otcem jejího syna, však není úplně jisté – zdá se, že je jím Onno, protože se ale vrhl na politickou dráhu a Ada po nehodě skončí v kómatu, vychovává nakonec malého Spasitele Max, čímž se všechno ještě více zamotá.
Už z tohoto složitého popisu je jasné, proč Mulisch potřebuje tolik prostoru. Ondřej Kavalír v jinak výborném doslovu o knize mluví jako o románu idejí. S tím ale nelze souhlasit. „Nejpřekládanější holandský autor“, jak je Mulisch titulován na předsádce, tu nevytváří žádné podobenství, nesnaží se o pronikavé interpretace 20. století v čase rozkvětu vědy. Chce především uplatnit všechny své nabyté vědomosti, jež tu dává na odiv doslova pedagogicky, a to skrze tuhé a protivně intelektuálské dialogy Maxe a Onna. Jeho erudici lze samozřejmě obdivovat, bohužel ji však nelze ocenit, poněvadž znalosti nevyužívá s rafinovaností, skrze metafory a nepřímo. Takto vyzní jen jako účelové ornamenty.
Ne že by Mulischova kniha byla úplně nezajímavá. Ostatně vychází z velké části z jeho života. Platí to především pro první polovinu, která je ve vykreslení vztahu Onna a Maxe nejsilnější – předlohou Onna byl Mulischovi jeho přítel Donner, slavný holandský šachista. Pak už se ale tempo knihy i její poselství rozpadají a závěr graduje v přihlouplé finále hodné Dana Browna a Šifry mistra Leonarda. Prozradíme jen, že tu skutečně dojde k nálezu kamenných desek Desatera. Pokud tedy jde o odpověď na otázku položenou na začátku, pak lze spíše doporučit nemarnit s touto bestsellerovou bichlí čas.
© Ondřej Nezbeda
článek vyšel v Respektu č. 34, 23. – 29. srpna 2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora