Keret, Etgar: Pitom dfika ba-delet

Keret, Etgar
Pitom dfika ba-delet

recenze beletrie zahraniční

Najednou někdo klepe na dveře je název nejnovější povídkové sbírky Etgara Kereta, na kterou jeho příznivci čekali dlouhých osm let. Obsahuje třicet osm krátkých textů...

Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře (Pitom dfika ba-delet), Kineret/Zmora Bitan/Dvir, 2010. 

Najednou někdo klepe na dveře je název nejnovější povídkové sbírky Etgara Kereta, na kterou jeho příznivci čekali dlouhých osm let. Obsahuje třicet osm krátkých textů, z nichž některé zachovávají již zavedený formát tří čtyř stránek, najdeme zde však i o něco delší texty. Kritici tvrdí, že se na stránkách poslední sbírky setkáváme s jiným Keretem, než jakého jsme poznali v jeho předešlých povídkách, poukazují hlavně na změnu stylu a jazyka.

Nisim Kalderon ve své recenzi (20. 5. 2010, deník Jediot Achronot) vyjadřuje domněnku, že náš autor změnil dosavadní styl psaní proto, „aby prozkoumal to, co nám noviny nedokážou říci o násilí, ve kterém my, Izraelci, žijeme. Jedna z věcí, které Keret vystihuje, je izraelské sloučení násilí a normality“. Tato charakteristika ovšem v zásadě platí pro všechny autorovy sbírky, jen akcent se v té poslední přesouvá do roviny bolestného pochopení faktu, že se terorismus a násilí staly pevnou součástí reality. Asi nejvýraznějším příkladem je povídka Vajíčko s překvapením (str. 112-115), která vypráví o teroristickém útoku, při kterém zemře mladá žena. Důraz však není na útoku samotném, ale na skutečnosti, že se u mrtvé během pitvy prokáže pokročilá forma rakoviny. Právě marginalizace příčiny smrti v kombinaci se smrtelnou chorobou zvyšuje absurditu a bezmocnost blízkovýchodní každodennosti: „Kdyby ta žena nezemřela během teroristického útoku, zhroutila by se ještě ten samý týden kvůli všem těm nádorům a zemřela by za měsíc, nejpozději za dva […] Na jedné straně lze v tomto zjištění spatřovat trochu útěchy – není třeba si už takhle těžkou situaci zhoršovat pochybnostmi typu: „Kdyby jen ten den nešla do práce“ anebo „Kdybych ji jen hodil autem“, když víte, že by vám žena stejně umřela.“

Předchozí povídky bychom mohli souhrnně označit jako „volání o pomoc“ či boj za „nesmíření se“ se současnou situací, místy vyjadřované provokativními hyperbolami či šibeničním humorem. V textech poslední Keretovy sbírky jsou protesty proti současnému stavu věcí mnohem jemnější.

Kalderon dále tvrdí, že Keret ambivalentní realitu nekritizuje ani nevelebí, prostě ji překládá do literatury. My se naproti tomu domníváme, že kritický osten, který Keretovu tvorbu provází od samého počátku, přetrvává i ve sbírce Najednou někdo klepe na dveře. Ironická povaha textů je zřejmá nade vši pochybnost, dokládá ji již titulní povídka.

Tato povídka současně vyjadřuje autorskou neschopnost tvorby – Etgar Keret se posledních osm let věnoval převážně kinematografii právě pro tvůrčí blok na poli literatury – a naznačuje, jakým způsobem autor buduje své texty: „Jeden člověk sedí sám v pokoji. Je osamělý. Je to spisovatel. Chce napsat nějakou povídku. Ode dne, kdy napsal svou poslední povídku, uplynulo hodně času, stýská se mu. Stýská se mu po tom pocitu tvoření skutečnosti ze skutečnosti. Ano, skutečnosti ze skutečnosti. Protože tvoření skutečnosti z něčeho, co není skutečné, je prostě vymýšlení. To za nic nestojí a také to není žádný kumšt. Ale tvoření skutečnosti ze skutečnosti znamená odhalit cosi, co ve vás celou dobu bylo, odhalujete to a najednou se stane něco, co se ještě nikdy nestalo.“ (str. 10) Najednou někdo klepe na dveře je tak výpovědí o syrovém prostředí moderního Izraele a současně i jakousi osobní zpovědí samotného autora.

Stejně jako v předešlé autorově tvorbě i zde najdeme zřejmé, stále se opakující motivy. Keret zůstává v rovině mezilidských vztahů, tentokrát se ale soustředí hlavně na náhodná setkání a jejich důsledky, na snahu nastalé problémy a zapeklité životní situace řešit, i když nakonec ke kýženému rozuzlení nedojde, a na alternativní realitu, ve které lze uskutečnit věci, které jsou v té běžné z nejrůznějších důvodů nemožné. Vědomý útěk do jiné reality představuje příběh nazvaný Zdravá snídaně (str. 31-35). Od té doby, co hlavního hrdinu, Mirona, opustila přítelkyně, „usíná pokaždé na jiném místě: na gauči, na křesle v obýváku, na rohožce na balkóně jako nějaký bezdomovec.“ Ráno ale podle svého zvyku chodí na snídani do kavárny, jen místo naproti němu zůstává prázdné, až si ho jednoho dne někdo splete, dá se s ním do řeči a od té doby je Miron každý den někým jiným, stává se tím, kým ho jeho náhodný společník chce mít. Jednoho dne si k němu přisedne muž, který ho považuje za milence své ženy: „Ale já ji miluju,“ řekl Miron přiškrceným hlasem. „Jsou věci, které miluješ, ale musíš se jich vzdát,“ prohlásil ten poďobaný chlap a dodal, „poslechni někoho o něco staršího než ty, někdy se člověk prostě musí vzdát.“ „Omlouvám se,“ řekl Miron, „ale já nemůžu.“ Poté se strhne mezi oběma muži rvačka. „Odvezu ji odsud,“ křičel manžel a kopl Mirona do žeber a do břicha, „odvezu ji odsud do ciziny a ty se nedozvíš kam. Už ji nikdy neuvidíš, slyšíš? Ty všiváku!“ […] jeden z číšníků se sklonil a zeptal se, jestli je v pořádku […] Miron […] se ze všech sil pokusil představit si sám sebe s tou ženou, kterou nikdy neviděl. Pokusil se a na chvilku se mu to skoro podařilo. Bolelo ho celé tělo. Cítil, že žije.“

Tento v Izraeli velmi oblíbený autor se až do poslední sbírky vyjadřoval jako dítě anebo pubescentní mládežník. V poslední sbírce dospěl. S dětským hrdinou se sice setkáváme i nadále, ale již ne v roli vypravěče. Mizí i skřítci, čerti a andělé, v dřívějších autorových textech tak obvyklí, i když snová země stále proniká do té fyzické, reálné. Etgar Keret v jednom z rozhovorů (16. 5. 2010, Aruc 2) u příležitosti vydání své poslední sbírky poznamenává: „Vždycky jsem psal z dětského úhlu pohledu, ale najednou já sám mám dítě, takže dítě se stává někým jiným, tím druhým. Vždycky jsem říkával, že dětem rozumím, protože já sám jsem takový, ale teď když mám sám doma dítě, začínám chápat, že jim nerozumím ani trochu.“

Keretova tvorba byla vždycky surrealistická, temná a ostrá. Taková zřejmě již zůstane. Styl se příliš nezměnil, změnilo se pouze prizma, kterým se vypravěč dívá na svět. Zjemnila se i záměrná hrubost vyjádření. Ani jazyk se od předchozích sbírek znatelně neliší, možná právě proto, že autor velmi citlivě přizpůsobuje formu jazyka zvolenému tématu, a tak namísto vojenského slangu či juvenilní chuligánštiny z mnoha textů zaznívá zralejší tón středního věku. A tak je sbírka Najednou někdo klepe na dveře stále výrazně keretovská a přece jen jiná.

© Tereza Černá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 3131x

štítky k článku

Inzerce