Keret, Etgar: Pitom dfika ba-delet, ukázky

Keret, Etgar
Pitom dfika ba-delet, ukázky

ukázka beletrie zahraniční

„Vyprávěj mi nějaký příběh,“ poroučí vousatý muž, který sedí u mě v obýváku na pohovce. Ta situace, to přiznávám, mi není zrovna příjemná. Já přeci příběhy píšu, nevyprávím je.

Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře (Pitom dfika ba-delet), Kineret/Zmora Bitan/Dvir, 2010. 
 

Najednou někdo klepe na dveře, str. 7-10 

„Vyprávěj mi nějaký příběh,“ poroučí vousatý muž, který sedí u mě v obýváku na pohovce. Ta situace, to přiznávám, mi není zrovna příjemná. Já přeci příběhy píšu, nevyprávím je. A ani to nedělám na objednávku. Poslední člověk, který mě požádal, abych mu něco vyprávěl, byl můj syn. Bylo to před rokem. Vyprávěl jsem mu něco o víle a hrabošovi, dokonce si už ani nepamatuju co. Za dvě minuty usnul. Ale to, co se tady děje se podstatně liší. Můj syn nemá vousy. Ani pistoli. Můj syn navíc o ten příběh pěkně poprosil, zatímco tenhle chlapík ho ze mě chce vypáčit násilím.

Snažím se tomu vousáči vysvětlit, že pokud vrátí pistoli do pouzdra, bude to jen k jeho dobru. K dobru nás obou. Je těžké vymyslet nějaký příběh, pokud vám na hlavu míří hlaveň nabité zbraně. Ten člověk si ale trvá na svém. Pokud v téhle zemi něco chcete, vysvětluje mi, musíte si to vydupat, i kdyby násilím. On sám je přistěhovalec ze Švédska. Ve Švédsku je všechno úplně jinak. Pokud tam něco chcete, slušně o to požádáte a také to většinou dostanete. Ale v téhle děsivé a dusné Levantě to tak nefunguje. Stačí vám tady být týden, abyste pochopili, jak to chodí. Lépe řečeno, abyste pochopili, jak to nechodí. Palestinci pěkně poprosili o stát. Dostali ho? Hovno dostali. Přešli k sebevražedným útokům v autobusech plných dětí a najednou je všichni kolem dokola začali poslouchat. Osadníci chtěli dialog. Někdo se s nimi bavil? Zlatý oči. Začali kolem sebe mlátit hlava nehlava, na pohraničníky vylili trochu vařícího oleje a najednou jim není problém vyjít vstříc. V téhle zemi platí jenom hrubá síla a je jedno jestli je řeč o politice, ekonomice anebo místu na parkování. Tady rozumíme jenom síle.

Švédsko, odkud se ten vousáč přistěhoval, je pokroková země, úspěšná v mnoha oblastech. Švédsko, to není jen ABBA, Ikea a Nobelova cena. Švédsko není jen tak nějaká země: všechno, čeho tam dosáhli, dosáhli pouze a výhradně příjemnou cestou. Kdyby šel ve Švédsku do domu sólistky skupiny Ace of Base, zaklepal na dveře a požádal, ať mu zazpívá nějakou píseň, připravila by mu šálek čaje, vytáhla by z pod postele akustickou kytaru a zahrála by mu. Všechno s úsměvem. Ale tady? Přece kdyby neměl pistoli, už dávno bych ho skopal ze schodů.

„Podívejte se,“ pokouším se vyjednávat. „Žádný takový,“ bručí vousáč a natahuje kohoutek zbraně, „buďto příběh, anebo kulku do hlavy.“ Chápu, že nemám na vybranou. Ten chlápek to myslí naprosto vážně. „Dva lidi sedí v pokoji,“ začínám, „najednou někdo klepe na dveře.“ Vousáč se napřimuje. Chvilku se zdá, že ho ten příběh zaujal, ale ne. Špicuje uši kvůli něčemu jinému. Někdo opravdu klepe na dveře. „Otevři,“ povídá mi, „a o nic se nepokoušej. Vypakuj odsud toho člověka, jak nejrychlejc to jde, jinak to špatně dopadne.“ Mladík u dveří má pár otázek do nějaké ankety. Stručných. Chce se zeptat na vysokou vlhkost, co tady v létě máme, a jak to působí na mé nervy. Říkám mu, že mě tahle anketa vůbec nezajímá, ale on se mi přesto cpe do bytu. „Kdo je to?“ ptá se mě a ukazuje na vousáče. „To je můj bratranec ze Švédska,“ lžu. „Přijel sem pohřbít svého otce, který zahynul ve sněhové lavině. Zrovna procházíme závěť. Mohl byste laskavě respektovat naše soukromí a odejít?“ „Co tě nemá,“ klepe mi ten s tou anketou na rameno, „kolem a kolem jen pár otázek. Kámo, neber našinci šanci trochu si vydělat. Platí mě podle hlavy.“ Rozvaluje se se svým pořadačem na mé pohovce. Švéd si sedá vedle něj. Já pořád stojím a snažím se být rozhodný. „Prosím vás, odejděte,“ říkám mu, „nepřišel jste ve vhodný čas.“ „Jo tak já jsem nepřišel ve vhodnej čas?“ mladík vytahuje z pořadače obrovský bubínkový revolver. „Pročpak ne, protože je tvuj kámoš orientálec? Na Švédy máš moře času. Ale na Marokánce, na vojáka, co nechal kus vlastní sleziny v Libanonu, na takovýho kámoše nemáš ani minutku.“ Pokouším se mu vysvětlit, že to tak není. Že mě prostě zastihl v delikátním okamžiku s tím Švédem. Ale on si dává hlaveň revolveru k ústům a naznačuje mi, abych mlčel. „S chutí do toho a půl je hotovo,“ povídá, „a bez vytáček. Posaď se tady do křesla a začni sypat.“ „Sypat co?“ ptám se. Teď už se opravdu cítím stísněně. I Švéd má zbraň a mohlo by dojít k určitému napětí, znáte to: Východ a Západ, rozdíly v mentalitě. Anebo prostě vybuchne, protože chtěl ten příběh jen sám pro sebe, sólista. „Moc si se mnou nezahrávej,“ vyhrožuje mladík. „Zápalnou šňůru mám krátkou. No tak, vysyp už nějakej příběh, ať to lítá.“ „Správně,“ přidává se k němu ten Švéd v překvapivé harmonii a i on už na mě míří zbraní. Odkašlávám si a znovu začínám, „tři lidé sedí v pokoji…“ „A bez toho ‚najednou někdo klepe na dveře‘,“ varuje mě Švéd. Ten s anketou sice moc nerozumí, o čem to mluví, ale drží s ním basu. „Přesně tak,“ povídá, „bez klepání na dveře. Vyprávěj něco jinýho. Nečekanýho.“ Chviličku mlčím, nadechuji se. Oba na mě visí očima. Jak se mi vždycky podaří octnout se v takovýchhle situacích? Amosovi Ozovi anebo Grossmanovi by se to nikdy nestalo. Najednou někdo klepe na dveře. Jejich soustředěný pohled se stává výhružným. Krčím rameny. Přece to nejsem já. Nic z mého vyprávění s tím klepáním na dveře nesouvisí. „Zbav se ho,“ přikazuje mi ten s tou anketou, „zbav se ho, ať už je to kdokoli.“ Otevírám jen na skulinku. Stojí tam poslíček s pizzou. „Vy jste Keret?“ ptá se. „Ano,“ přitakám, „ale já si neobjednal pizzu.“ „Mám tady napsáno ulice Zamenhof 14,“ mává mi před obličejem lístečkem a tlačí se dovnitř. „Napsáno to tam je,“ povídám, „ale já jsem si žádnou pizzu neobjednal.“ „Rodinné balení,“ pokračuje paličatě. „Půl s anansem a půl s ančovičkami. Už je to zaplacené. Kreditkou. Dejte mi jen dýško a já odsud mizím.“ „I ty jsi tady kvůli povídce?“ vyzvídá Švéd. „Jaké povídce?“ ptá se poslíček. Je vidět, že lže, moc mu to nejde. „Tak už to vytáhni,“ vyštěkne ten s anketou, „vytáhni přece bouchačku.“ „Nemám bouchačku,“ přiznává poslíček a odhaluje pod krabicí od pizzy obrovský řeznický nůž, „ale nakrájím ho na jemné plátky jako pastrami, pokud mi tady nevystřihne nějaký kousek.“

Všichni tři sedí na pohovce. Švéd zprava, vedle něj poslíček a zleva ten s anketou. „Já takhle nemůžu,“ vysvětluju jim, „žádná povídka mě prostě nenapadne, když jste tady takhle všichni tři se zbraněmi a vůbec. Bežte se trochu projít ven a až se vrátíte, už budu mít něco připraveného.“ „Ten hajzlík zavolá policajty,“ říká ten s anketou Švédovi. „Co si myslí, že nás opije rohlíkem?“ „Tak už vytáhněte nějakou povídku z rukávu a my půjdeme,“ žadoní poslíček, „jednu krátkou. Neškudlete na nás. Tohle je těžká doba. Nezaměstnanost, teroristické útoky, Irán. Lidé baží po něčem jiném. Copak si myslíte, že nás, normální lidi, přivedlo až sem, k vám? Zoufalství, člověče, zoufalství.“

Přikyvuji a znovu začínám. „V pokoji sedí čtyři lidé. Je vedro. Nuda. Klimatizace nefunguje. Jeden z těch lidí prosí o nějaký příběh. Druhý a třetí se k němu přidávají…“ „To není povídka,“ rozčiluje se průzkumník, „to je report. Přesně to, co se tady teď děje. Přesně to, před čím se snažíme utéct. Nesypej na nás takhle realitu, jako popelářský auto. Zapoj představivost, kámo, vymejšlej, nech se unášet, zajdi tak daleko, jak to jenom jde.“

Začínám znovu. „Jeden člověk sedí sám v pokoji. Je osamělý. Je to spisovatel. Chce napsat nějakou povídku. Ode dne, kdy napsal svou poslední povídku, uplynulo hodně času, stýská se mu. Stýská se mu po tom pocitu tvoření skutečnosti ze skutečnosti. Ano, skutečnosti ze skutečnosti. Protože tvoření skutečnosti z něčeho, co není skutečné, je prostě vymýšlení. To za nic nestojí a také to není žádný kumšt. Ale tvoření skutečnosti ze skutečnosti znamená odhalit cosi, co ve vás celou dobu bylo, odhalujete to a najednou se stane něco, co se ještě nikdy nestalo. Ten člověk se rozhoduje napsat povídku o tom, co se děje. Ne o stavu ve státě, ani ne o poměrech ve společnosti. Rozhoduje se napsat povídku o situaci člověka. O situaci člověka, jak ji právě teď zakouší. Ale žádná povídka ho nenapadá. Asi proto, že situace člověka, jak ji právě teď zakouší, za povídku vůbec nestojí. Už se chystá, že to vzdá, když najednou…“ „Já tě varoval,“ přerušuje mě Švéd, „bez klepání na dveře.“ „Já musím,“ povídám umíněně, „bez toho zaklepání nebude nic.“ „Nechte ho být,“ říká jemně poslíček, „dopřejte mu trochu prostoru. Chce tam mít zaklepání? Jak je libo. Hlavně ať už máme tu povídku.“

 

Bodnutí, str. 55-57

Začalo to polibkem. Skoro vždycky to začíná polibkem. Ela a Ciki leželi nazí v posteli, spojeni jazykem, když najednou Ela ucítila bodnutí. „Zranil jsem tě?“ zeptal se Ciki, a když nesouhlasně zavrtěla hlavou, rychle dodal: „Teče ti krev.“ Opravdu jí tekla krev. Z pusy. „Promiň,“ řekl, pak vstal z postele a začal nepokojně pobíhat po kuchyni. Vyndal z mrazáku formičku s ledem a zkušeně s ní třísknul o linku. „Tady,“ Ciki jí třesoucí se rukou podával pár kostek, „přitiskni si to ke rtu. No tak, ber, zastaví ti to krvácení.“ V těchhle věcech byl Ciki vždycky dobrý. V armádě sloužil jako zdravotník. Byl také kvalifikovaný instruktor. „Odpusť,“ pokračoval pobledlý, „asi jsem tě kousnul, znáš to, ve víru vášně.“ „V pořádku,“ usmála se na něj, kostku ledu přitisknutou ke rtu, a zamumlala „-ic se -esta-o.“ To byla samozřejmě lež. Protože se sta-o mnohem víc! Ne každý den krvácíte kvůli někomu, s kým žijete a kdo vám potom lže a tvrdí, že vás kousnul, zatímco vy jste jasně cítili bodnutí.

Potom se několik dní nelíbali, kvůli tomu zranění. Rty jsou velmi citlivá oblast. A pak, když už se líbat mohli, líbali se opatrně. Cítila, že před ní něco skrývá. A opravdu, jednou v noci využila toho, že spal s otevřenou pusou, strčila mu jemně prst pod jazyk a našla to. Malý zip. Zipeček. Ale když za něj zatáhla, celý její Ciki se otevřel jako škeble a uvnitř si hověl Jürgen. Jürgen měl na rozdíl od Cikiho kozí bradku, přepečlivě upravené pejzy a neobřezaný penis. Ela se na něj dívala jak spí, potichoučku sbalila Cikiho obal a schovala ho v kuchyňské skříni, za odpadkový koš, tam, kde měli pytle do koše.

Život s Jürgenem nebyl jednoduchý. Sex měli úžasný, ale on příliš pil, a když pil, tak byl hrozně hlučný a dělal věci, ze kterých je člověku stydno. Také u ní rád vyvolával pocit viny, že kvůli ní opustil Evropu a přestěhoval se sem. Vždycky, když se v Izraeli něco špatného semlelo, jedno jestli v životě nebo v televizi, říkal jí: „Jen se na tu svoji zemi podívej.“ Jeho hebrejština byla příšerná, takže jeho „svoji“ bylo hodně obviňující. Její rodiče ho neměli rádi a její matka, která měla v oblibě naopak Cikiho, mu říkala „ten gój“. Její otec se ho pokaždé vyptával na práci a Jürgen se hihňal a odpovídal „Pane Šviro, práce je jako knírek, ten už taky dávno vyšel z módy.“ Nikdy to nikoho nerozesmálo. Tuplem ne jejího otce, který pořád ještě knírek měl.

Jürgen do toho nakonec říznul. Vrátil se muzicírovat do Düseldorfu a žít z podpory v nezaměstnanosti. V Izraeli, říkal, by nikdy jako zpěvák neuspěl, jeho přízvuk by ho zradil. Lidé tady mají předsudky, nemají rádi Němce. Ela nic neřekla, ale v nitru cítila, že s tou jeho divnou muzikou a kýčovitými slovy to ani v Německu nedotáhne daleko. Jednu píseň dokonce složil o ní. Jmenovala se „Goddess“ a celé to bylo o tom, jak souloží na vlnolamu a ona dosahuje vyvrcholení jako „vlna tříštící se o skálu“ – to je citace.

Stalo se to půl roku po tom, co Jürgen odešel – hledala pytel do odpadkového koše a našla Cikiho obal. Pomyslela si, že to možná byla chyba rozepnout Cikiho zip. Možná. V těchhle věcech těžko říct. Stejný večer, když si čistila zuby, si znovu vzpomněla na ten polibek, na to bodnutí. Vypláchla si ústa velkým množstvím vody a podívala se do zrcadla. Zůstala jí jizva, když si ji zblízka prohlídla, zjistila, že má pod jazykem malý zip. Ela k němu váhavě vztáhla ruku. Pokusila se představit si, jaká je asi vevnitř. To ji naplnilo spoustou naděje, ale také nemenším množstvím strachu, hlavně z pihovatých rukou a suché kůže na obličeji. Možná bude mít tetování, pomyslela si. Růži. Vždycky ho chtěla, ale neměla odvahu. Přijde jí, že to hrozně bolí.

 

Vyber si barvu, str. 77-79

Jeden černý muž se přestěhoval do ulice bílých. Měl černý dům s černou verandou a každé ráno na ní seděl a pil černou kávu. Dokud jednoho dne v noci nevtrhli do jeho domu jeho bílí sousedé a nezmlátili ho tak, že z toho skoro umřel. Co to přesně znamená? Prostě z něj udělali sekanou. Ležel stočený jako rukojeť deštníku uprostřed kaluže černé krve a oni do něj pořád mlátili. Až jeden z nich začal křičet, ať toho nechají, protože jestli jim najednou umře pod rukama, mohli by se taky dostat do vězení.

Ten černý muž jim najednou pod rukama neumřel. Přijela sanitka a odvezla ho za hory a za doly do kouzelné nemocnice na vrcholku nečinné sopky. Nemocnice byla bílá. Její brána byla bílá, stěny pokojů byly bílé, stejně tak i povlečení. Černý muž se začal uzdravovat. Uzdravovat a zamilovávat. Zamilovával se do bílé sestry v bílých šatech, která se o něj starala tím nejoddanějším a nejvelkorysejším způsobem, jaký je vůbec možný. I ona ho milovala. A stejně jako on, ta láska s každým dnem, který uplynul, sílila; zesílila a naučila se vstát z postele a plazit se po zemi. Jako miminko. Jako malé dítě. Jako černý muž, kterému někdo pěkně namlátil.

Vzali se ve žlutém kostele. Oddal je žlutý kněz. Jeho žlutí rodiče přijeli do téhle země na žluté lodi. I oni schytali pár ran od svých bílých sousedů. S černým mužem ale kněz o tomto tématu nemluvil. Sotva ho znal a také se mu nezdálo, že by to byl zrovna příhodný čas, aby se tím zabývali, když je ta svatba a vůbec. Ten žlutý kněz jim měl v úmyslu říct, že je pánbůh miluje a přeje jim jen dobré věci. Tyhle věci nevěděl jistě, ačkoli se několikrát pokoušel přesvědčit sám sebe, že ano. Že ví, že pánbůh miluje všechny a že nám všem přeje jen dobré věci. Ale toho dne, když oddával toho zbitého černého muže, kterému ještě nebylo ani třicet a už byl zjizvený a na kolečkovém křesle, bylo pro něj ještě těžší tomu věřit. „Pánbůh vás miluje,“ řekl nakonec, i přesto všechno. „Pánbůh vás miluje a přeje vám jen dobré věci,“ řekl a zastyděl se.

Černý muž a bílá žena spolu žili šťastně. Až se jednoho dne vrátila bílá žena z koloniálu a na schodišti na ní čekal hnědý muž s hnědým nožem, který chtěl všechno, co u sebe měla. Když se černý muž vrátil domů, našel ji mrtvou. Nepochopil, proč ji ten hnědý muž pobodal, mohl si přece vzít všechny její peníze a utéct. Pohřeb se konal ve žlutém kostele žlutého kněze a když ho černý muž uviděl, chytil ho za žlutý hábit a řekl: „Ale vy jste přece říkal, že nás pánbůh miluje. Jestli miluje, tak proč nám tohle všechno dělá?“ Žlutý kněz měl odpověď připravenou. Odpověď, kterou ho naučili už ve škole pro kněze. Něco o tom, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a že teď, když je žena mrtvá, je mu určitě ještě blíž. Ale místo, aby tuto odpověď použil, začal klít. Kněz proklínal boha hrozivými kletbami. Urážlivými a zraňujícími, které ještě nikdo nikdy neslyšel. Tak urážlivými a zraňujícími, že se to dotklo dokonce i pánaboha.

Pánbůh do žlutého kostela vstoupil rampou pro vozíčkáře. I on byl na kolečkovém křesle, i on jednou někoho ztratil. Byl stříbrný, tenhle pánbůh, ale ne tak levně blyštivý jako BMW, co mají ti největší slizouni, byl jemně matně stříbrný. Jednou, když se proháněl mezi stříbrnými hvězdami se svou stříbrnou přítelkyní, vrhla se na ně banda zlatých bohů. Když byli ještě děti, tak pánbůh jednoho z nich zmlátil, drobného malého boha, který teď vyrostl a vrátil se se svými kamarády. Ti zlatí bohové ho bili za východu zlatého slunce a nepřestali, dokud mu nezlámali všechny kosti v jeho božském těle. Léta mu trvalo, než se úplně zotavil. Jeho milá se z toho nikdy nevzpamatovala. Zůstala paralyzovaná. Všechno viděla a slyšela, ale nemohla nic říct. Stříbrný pánbůh se rozhodl, že stvoří rasu ke svému obrazu, aby se na něj mohla dívat. Tak jí bude ubíhat čas. Ta rasa mu byla vážně podobná: zbitý obětní beránek, stejně jako on sám. Jeho milá se na ty tvory upřeně dívala doširoka otevřenýma očima celé hodiny, dokonce ani neplakala.

„Co si myslíš?“ řekl žlutému knězi frustrovaně stříbrný pánbůh, „co si myslíš, že jsem vás stvořil takhle, protože jsem si to vybral? Protože jsem nějaký úchyl, sadista anebo hajzl, který si všechno tohle utrpení užívá? Stvořil jsem vás takhle, protože takhle to umím. Je to to nejlepší, na co se zmůžu.“ Žlutý kněz padl na kolena a prosil za odpuštění. Kdyby přišel někdo silnější, určitě by ho dál proklínal, i kdyby měl kvůli tomu skončit v pekle. Ale tenhle stříbrný pánbůh v něm vzbudil takovou lítost a smutek, že si opravdu přál, aby mu odpustil. Černý muž nepoklekl. Nehybnou dolní částí těla už takové věci dělat nemohl. Seděl na kolečkovém křesle a představoval si stříbrnou bohyni tam někde v nebi, jak se na něj dívá doširoka otevřenýma očima. To ho naplnilo pocitem sounáležitosti, dokonce naděje. Nepodařilo se mu vysvětlit si proč, ale tahle myšlenka, že trpí úplně stejně jako bůh, způsobila, že se cítil požehnaný.

 

překlad © Tereza Černá
Překlad byl pořízen s laskavým svolením Institutu pro překlad hebrejské literatury.
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3454x

Inzerce