Queneau, Raymond: Zazi v metru (in LN)

Queneau, Raymond
Zazi v metru (in LN)

recenze beletrie zahraniční

Malá holka z venkova, neobyčejně drzá a ukecaná, navštíví v Paříži svého strýčka Gabriela, tanečníka v podniku pro gaye. Touhou malé Zazi je vidět pařížské metro. Ale sklapne jí, neb se stávkuje. Ta knížka je vlastně docela drsná, není to drama ani krimi, jde především o komické a absurdní situace, do kterých se hrdinové, tak trochu pařížská galerka, neustále zamotávají. Dalším hrdinou je i jazyk knihy plný slangu.

 

A zase je tu Zazi
Raymond Queneau: Zazi v metru, přel. Zdeněk Přibyl, Plus, Praha 2010, 191 stran

Literární středa – Paříž vzhůru nohama, nebezpečný potlesk a... zív

„Gdototutaxmrdí?“ odpaluje malá Francouzka Zazi gejzír příhod, vtípků a fabulací v novém překladu kultovní knížky Raymonda Queneaua Zazi v metru.

Malostranská kavárna, rok tak 1980, 1981. Jedno z center, kde se tehdy scházeli fanatičtí čtenáři, malíři, hudebníci, básnířky a básníci a vůbec mladí intelektuálové, později mimo jiné vydávající samizdatový sborník Violit a ještě později magazín Revolver Revue.

Tu útlou (a ulítlou) knížku francouzského autora Raymonda Queneaua, která v překladu Zdeňka Přibyla a s linoryty Chrudoše Valouška právě znovu vyšla, znám právě z tehdejšího volnomyšlenkářského prostředí Malostranské kavárny. Zazi byla v kurzu!

Pamatuju na jednu obrýlenou, mně neznámou krasavici procházející kolem oken kavárny, na kterou mě kdosi s obdivem upozornil: Hele, ta čte Zazi v originále!

To byl a samozřejmě dodnes je výkon, neb Raymond Queneau, jehož román Zazi v metru vyšel v Paříži v roce 1959, už dávno před tím proslul jako experimentátor stravující čtenářovu mysl ohňostroji a gejzíry zábavných jazykolamů, vtípků a hříček, divokou fabulací a vůbec vším, co tolik obdivujeme třeba na Borisi Vianovi, v Čechách možná o maličko známějším.

Raymond Queneau za sebou ovšem měl i surrealistickou minulost. S André Bretonem se ale po pěti letech spolupráce rozešel a pak ho s gustem karikoval ve svých dílech. Mimo to, že napsal, jak uvádí Patrik Ouředník v doslovu ke Queneauovu románu Děti bahna (Volvox Globator, 2002), „čtrnáct románů, šest svazků esejů a jedenáct básnických sbírek“, byl též členem Patafyzického kolegia, šíleného bohémského uskupení, které jsme měli tak rádi především ze stránek Světové literatury.

A pokud Jovanka Šotolová v eseji k vůbec prvnímu Queneauovu románu Svízel (franc. 1932, č. Garamond 2003) dodává, že tenhle autor společně například s Célinem patří k velikánům, kteří ve své době rozmetali tehdejší ustrnulou psanou francouzštinu, lze si docela snadno představit, jak osvobodivě jeho knihy působily v českém prostředí šedesátých a sedmdesátých let.

A hrdinou Zazi je jazyk
O čem ta knížka je? Malá holka z venkova, neobyčejně drzá a ukecaná, navštíví v Paříži svého strýčka Gabriela, tanečníka v podniku pro homosexuály. Touhou malé Zazi je vidět pařížské metro. O to jí jde, to je její hlavní sen a zájem. Ale sklapne jí, neb metro stávkuje. Velice samostatná Zazi občas mizí a zase se objevuje, doprovázena nejroztodivnějšími bytostmi, zřejmě pedofily, zvoucími ji na kolu a brambůrky, nebo snad fízly, chtějícími ji ochránit, to lze občas těžko rozeznat.

Ta knížka je vlastně docela drsná, není to ale drama ani krimi, jde především o komické a absurdní situace, do kterých se hrdinové, tak trochu pařížská galerka, neustále zamotávají.

Tím hlavním hrdinou je ale jazyk knihy. Queneauovi hrdinové totiž mluví, jak jim zobák narost, a dobře pamatuju, jak ono „Gdototutaxmrdí“ čili Zazina roznětka, mezi českými čtenáři zdomácnělo, snad jako radostná zvěst, že teď, po Zazi, lze psát „jinak“. Totiž že je přípustné, či dokonce nutné vpustit do literatury slangy a argot, hovorovou češtinu a s tím i uvolnění, zábavu a také autentičnost. Podobný vliv na domácí čtenáře a literáty měl snad jen proslulý Zábranův převod Prezydenta Krokadýlů od Warenna Millera, který v limitované edici vyšel v roce 1963.

A jméno Zazi v metru zazní
Tehdejší popularitě Zazi samozřejmě vděčíme i za celou řadu překladů dalších Queneauových knih. Jiný román, ne už tak hravý, ale – přestože z břeskných cirkusů a lunaparků – spíše sevřený a teskný, Můj přítel Pierot (SNKLU 1965), přeložila dokonce básnířka a spisovatelka, ikona let šedesátých Věra Linhartová.

A přidejme do toho ještě Queneauova Stylistická cvičení čili hrst velmi zábavných textů o tom, jak zpracovat tu samou látku na x-tý způsob, knížku, která kdysi vyšla v Jazzové sekci, a je nám jasné, že před sebou máme spisovatele, který v českém prostředí vyoral pořádnou brázdu.

A tu dobrou, pro někoho možná ohromující zprávu na závěr. Nyní mohou totiž ustrnulí znalci s maličkou Zazi do vysněného pařížského metra vkročit. Nové vydání přináší i dva fragmenty z původní, nevydané verze románu v brilantním překladu Jiřího Pelána. A tam se před Zazi tajemné metro konečně otvírá.

 

© Jáchym Topol
článek vyšel v Lidových novinách
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 202 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 4520x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce