Balabán, Jan: Zeptej se táty 1

Balabán, Jan
Zeptej se táty 1

recenze beletrie česká

Poslední román Jana Balabána se na necelých dvou stech stranách dotýká toho, co nazýváme posledními věcmi člověka. Jde o ohledávání smrti a konečnosti, úporné, ale přesto ze své podstaty neúspěšné.

 

Zeptej se táty
Jan Balabán: Zeptej se táty, Host, Brno 2010, 183 stran

Poslední román Jana Balabána se na necelých dvou stech stranách dotýká toho, co nazýváme posledními věcmi člověka. Jde o ohledávání smrti a konečnosti, úporné, ale přesto ze své podstaty neúspěšné. Protože v onom posledním okamžiku se již zeptat nelze, respektive můžeme se ptát, ale nezískáme odpověď. I když nám ale smrt nepopíše sám umírající, skrze tento proces poznáváme sami sebe a vlastní strach, slovy jedné z postav: „Bojíme se strachu, ne světa“. Hranice mezi pozemským a čímsi jiným dává postavám svobodu v řeči, myšlenkách a vzpomínkách. Vybavují si své dětství a hlavně osobu umírajícího otce s absolutní upřímností a nezastírají nic z minulých i přítomných přání, záští i zmatků. Hans, Kateřina, Emil a jejich matka Marta skládají ve svých pamětech postavu otce a manžela Jana, jako by ji křísili k životu. Oddanost tomuto úkolu ilustruje titul celého románu – jde o imperativ, ptej se, ptej se, i přes to, že ti otec ani nikdo druhý již nikdy žádné vysvětlení nepodá.

Petr Hruška v ediční poznámce uvádí, nakolik Jan Balabán miloval básníka Johna Donna, a cituje autorem ctěnou pasáž o tom, že „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe“. Tento fakt je nepochybně určující pro kompozici celého textu. Vyprávění je zprostředkováno střídavou perspektivou jednotlivých postav, pouze s minimálním vkladem neosobní er-formy, ta se využívá prakticky jen při zasazení hrdinů do určitého místa. Ovšem vnímání prostoru je již v moci protagonistů, přičemž pro každého z nich je typické velmi plastické vidění, metaforické pojímání světa a ostrost postřehu. Ačkoliv jen Hans je malířem, v podstatě všichni mají schopnost všímat si světa ve všech jeho odstínech. Percepce však probíhá nejen skrze lineární myšlenkový proud, ale opět skrze dialog se sebou samým, retrospektivní pasáže i otázky druhému – oddělit vnější od vnitřního, vlastní od cizího není možné. „A já jsem tady, mezi lesy, sama s prázdnýma rukama. Údolí, kterým jsme tolikrát chodili, se přede mnou otevírá jako prázdná dutina. Naše údolí je jen němým prostorem, tím zbytečným, náhle zcizeným vzduchem, prázdnem mezi prsty, ve kterých už nedržíš nic. Tatínku, kde jsi? V té mrtvole, co mi ukázali v nemocnici? V těch fotkách, co jsme si s matkou prohlíželi? V té úhledné bedně ze smrkového dřeva, kterou jsem byla s Emilem objednat u pohřební služby? Myslela jsem, že tě potkám tady, v údolí Černé Ostravice, kam jsi mě vodil jakou malou holku a ukazoval jsi mi, jak roste kapradí.“ Sourozenci a jejich blízcí na sebe nepřímo ve vzpomínkách odkazují, minulost je pak portrétována z různých stran, přičemž mnohdy zůstane jaksi záměrně nedořečená.

Ačkoliv určit, co je přítomnost a minulost, prakticky není možné. Scény z jejich společného života se prolínají a rozhovor (byť ve formě vzpomínek nebo imaginárních otázek) trvá neustále. Avšak tento text není jen reflexivní esejí o smrti, jednotlivé vzpomínkové a myšlenkové linie postav vytvářejí dohromady poměrně jasně uchopitelný příběh jedné rodiny v čase normalizace. Čas vyprávění se tudíž nekryje s časem příběhu, události, ke kterým se postavy vracejí, mohou být uspořádány hned do několika časových rovin. Jednak jde o jejich dětství, dále pak otcovo umírání a smrt a nakonec nařčení otce jeho bývalým přítelem ze zločinů téměř nevyslovitelných. Součástí textu se tak stávají přesné reálie normalizační doby, ale i otázky emigrace a dobrovolného i nedobrovolného vnitřního exilu. Vzhledem k tomu, že se však řeší témata kolektivní a univerzální, smrt, smíření i odpuštění, do příběhu se dostávají i biblické aluze a alegorické scény. Různost forem vyjadřování je úspěšně spojena charakteristickým hlasem jednotlivých postav, jež čtenáře nikdy neopouštějí. Ať již jde o návštěvu otce v nemocnici nebo líčení osudu perzekvovaného profesora, jejich hlasy disponují nezměrnou silou a upřímností, jež je mnohdy až nesnesitelná. Vyslovují přirozeně věci, na které se nechce myslet, natožpak je prožít. Chápou, že k porozumění lidským pohnutkám je třeba zažít i bolest a strach, a pak teprve je možné odpustit. Hledání cesty k přijetí druhého, cesty k lásce, je součástí oné kontemplace smrti a oba procesy v sobě snoubí dvě rozporná stanoviska – smrt jako vykoupení i rozklad, láska jako oddanost a ohleduplnost a vášeň i převrácená nenávist. Smrt jako „konečná chvíle klidu, kdy i datlové přestanou tlouct a zvednou zobáky k větší slávě té chvíle, kdy i nemocní na přístrojích prožijí vteřinu důvěry, že se uzdraví nebo že ta smrt nebude tak zlá. Chvíle, kdy odpustíš i to, co ti neudělali, kdy je odpuštěno i to, co jsi nezavinil“ oproti reálné vzpomínce na nemocniční pokoj. Na místo, kde „je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální“. Oscilace mezi těmito dvěma póly nemá řešení, žádná z postav nedospěje k absolutnímu pokoji či beznaději. Nicméně intenzita citu, jež z jejich hledání pramení, dokládá nesmírné tajemství smrti i života i nesmírné umění Jana Balabána.

 

© Anna Vondřichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 218 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 6971x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce