Mulisch, Harry: Objevení nebe 3 (in LN)

Mulisch, Harry
Objevení nebe 3 (in LN)

recenze beletrie zahraniční

Dvacet let po nizozemském vydání vychází opus magnum, mnohasetstránkový (v češtině je těch stránek 750) román žijícího klasika Harryho Mulische Objevení nebe.

Nebe nad totálním románem
Harry Mulisch: Objevení nebe, přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Euromedia Odeon, Praha 2010, 760 stran

Dvacet let po nizozemském vydání vychází opus magnum, mnohasetstránkový (v češtině je těch stránek 750) román žijícího klasika Harryho Mulische Objevení nebe.

Pustit se do čtení tak rozsáhlého díla, které navíc od začátku signalizuje, že půjde o dílo kladoucí si velké mety a velké nároky, vyžaduje jistou pošetilost a vůli. Přiznám se, že jsem četl s několika přestávkami skoro měsíc, a ty přestávky byly vyplněné pochybnostmi, zda se k románu tak široce rozlitému a často tak ulpívajícímu vrátím. Vždy pak následovala fáze opětovného rychlého hltavého čtení, ba zaujetí a fascinace: toho stavu, který se dostavuje u šťastných knih, do nichž se čtenář ponoří a nechá se nést proudem, zaujatý a zvědavý, kudy a kam vyprávění teče. A kde a jak vyústí.

Mulischovo Objevení nebe je románem epicky všežravým, tematicky encyklopedickým a filozoficky ambiciózním. To všechno v plné míře a často a – pro někoho – způsobem až nesnesitelným. Střídmost, zámlka, pomlka, náznak tady neexistují, vše musí být popsáno a vyřčeno, čím víc je čtenář poučován o všech možných záležitostech náboženství, architektury, astronomie, matematiky, lingvistiky etc., tím větší autorovo blaho (zlí jazykové praví, že si tu autor kompenzoval absenci formálního vzdělání). Ti, kdo na to nemají nervy a výdrž, nechť to raději nečtou.

Jahve ruší smlouvu
V základním fabulačním plánu Objevení nebe nejde o nic menšího než o konečné zúčtování nebeských bytostí s lidstvem. To se od jisté doby, dejme tomu od renesance, dalo na špatnou cestu. Tím svůdcem byl Francis Bacon, jehož prostřednictvím uzavřelo lidstvo (Mulischovi andělé moc neřeší, že lidstvo, to není jen Západ) pakt s ďáblem. Propadlo pýše, marnivosti, přesvědčení, že svým rozumem může odkrýt všechna tajemství a nahlédnout i tam, kam patří hledět jen Bohu, tedy na vznik života. Technika nahradila teologii, člověk sahá po něčem, co je vlastní jen Bohu. Andělé tam nahoře se znepokojením zjišťují, že lidé jsou už tak daleko, že zanedlouho rozluští kód DNA, přijdou na to, že lze v něm číst jak v knize, že pochopí, že život je vlastně kniha sama. Nahoře v Nebi, v jakémsi řídicím středisku, se rozhodnou, že s takovým lidstvem rozvážou smlouvu, kterou na hoře Sinaj s Mojžíšem uzavřel Jahve. Trpělivost nebeským mocnostem došla. Kniha začíná.

Tento prolog je zmiňován ve všech anotacích jako základní tah a linie vyprávění a v někom může vzbuzovat dojem, že se jedná jakousi teologickou sci-fi, a pak ji také tak čte, načež se může dočkat zklamání. Nuže, paradoxem Mulischova románu je, že to, co následuje potom, je klasické vyprávění, stojící na realistickém základu rozsáhlého společenského, vývojového románu s jasně strukturovanými postavami, které jsou zasazeny do konkrétního historického rámce. Teprve za tím vším prosvítá symbolické a alegorické podloží, které se plně prosadí v apokalyptickém závěru.

Země, kde rostou tulipány
Mulisch zobrazuje v širokém panoramatu Holandsko a přilehlý svět v letech 1967 až 1985. Je to dvacetiletí, na jehož začátku se toho děje dost (studentské bouře a podobné věci), uprostřed mnohem méně (nuda a konformismus 70. let) a na konci se začíná opět cosi hýbat. Je to román o Holandsku, jehož základní potíž je pro spisovatele v tom, že je to země, které se toho nedá zas až tak moc vytknout. Konflikty, které tu existují, jsou homeopatické ve srovnání s tím, co se děje jinde, poklid krajiny a vtělená tolerance, provázená jistou lhostejností a chladem, jsou jakoby negativním polem dramatických příběhů. To je však jen zdánlivé, neboť jde o společnost hluboce prodchnutou historickou zkušeností, silně politizovanou a zvyklou na ostrou polemiku, viz eutanazie, která se stane jedním z vedlejších motivů knihy.

Protagonisté, jazykovědec Onno a astronom Max, na sebe narazí jedné deštivé únorové noci v roce 1967, a protože takové setkání nemůže být bez následků, stanou se z nich nejlepší přátelé, dva chodící protiklady přitahované právě svou odlišností. Onno je robustní, vtipem prostoupený holandský sedlák, ovšem z tradiční patricijské rodiny, proti které v rámci slušnosti revoltuje, vševěd a jazykový génius, který je krok od rozluštění nápisu na mykénském Disku z Faistu. Max je génius matematický a erotický, okouzlující playboy, který mění ženy jak spodní prádlo. Zatímco jeho přítel Onno luští v tajemném písmu pozemském, on je luštitel hvězd a planetárních poměrů. Oba Mulisch obdařil kromě osobního kouzla také znalostmi, kterými pak oni obdařují čtenáře.

Postavy i mnohé děje jsou vytvořeny na půdorysu Mulischovy biografie, kterou tu je nutné zmínit: Maxova matka byla Židovka, která zřejmě zahynula v Osvětimi, jeho árijský otec se s ní dal rozvést, čímž zavinil její deportaci, stal se holandským kolaborantem s nacisty, který to po válce dotáhl až na šibenici. Skutečný Mulischův otec byl sudetský Němec z Jablonce, který se za první světové války dostal do Antverp, kde si našel budoucí Mulischovu matku. Žili pak v Haarlemu, kde se Harry narodil, rozvedli se ještě před válkou, malý Harry zůstal u otce, v domácnosti, kde se mluvilo německy. Na rozdíl od románu však otec, jenž za války sloužil v úřadu arizujícím židovský majetek, aktivně své bývalé ženě pomohl uniknout holokaustu. Mulisch pak vyrůstal u pěstounů v Holandsku, první novela mu vyšla v roce 1952, od 60. let je počítán za nizozemské klasiky.

Těžce ambivalentní vztah k otci, transformovaný v zaujetí nacismem, holokaustem a ve stálé zkoumání, kde se v člověku zlo bere, prochází celým Mulischovým dílem: v románu Siegfried (česky 2003) získává vztah otec–syn podobu temného mýtu, když spekuluje o utajeném synu Adolfa Hitlera. V Objevení nebe dá vzniknout do jisté míry jeho opaku, „nad-lidské“ postavě syna Quinta, který je – samozřejmě aniž by to tušil – anděly pověřen k vykonání onoho úkolu, k rozvázání smlouvy, k odebrání Mojžíšových desek a jejich zničení. Právě postavou Quinta se do románu od druhé poloviny (to je pořád ještě přes 300 stran) prosazuje stále silněji mytický akcent. Už Quintovo početí má silně symbolický a mytologický rozměr: uskuteční se v teplých vodách kubánského moře, kam Onno, Max a Quintova matka odjedou v roce 1967 na jakousi revoluční konferenci. To je opět kus Mulischovy biografie, také on nemohl chybět mezi západními intelektuály, kteří viděli, byť většinou dočasně, „objevené nebe“ v castrovském režimu a v Che Guevarovi proroka kombinovaného s archandělem Gabrielem. Budiž řečeno, že zde z odstupu let zůstala při vzpomínkovém líčení Kuby pár let po revoluci především ironie a vzpomínka na „jeden velký mejdan“.

Pro nás je zajímavý i Maxův exkurz za železnou oponu v roce 1967: „všechno ubohé a špinavé, všude úděsně arogantní byrokratické průtahy jako u nás na radnici(!)“. A padne i pár slov o Praze, nad nimiž však zůstaneme poněkud v rozpacích, neboť se domníváme, že tomu bylo právě naopak: „V Praze nikdy nic neslyšeli o Kafkovi. Ale zároveň jsou všichni milejší než tady. Myslím, že se tam potlačuje spousta dobrého, ale pravděpodobně i spousta špatného.“ Inu, věci jsou na první pohled jiné než na druhý.

Nic pro dietology
Děj, který tu nemá smysl imitovat ani náznakem, se řídí důslednou kauzalitou pohybující se biliárové koule. Jedna událost vyvolává druhou, křísnutí jedné koule o druhou plodí další pohyb, jakmile je účel splněn a směr nastolen, může koule zmizet z povrchu. V jednom případě to ostatně vykoná opravdová koule, ovšem z vesmíru, nebudeme prozrazovat, kde je takto odstraněn. Kolem linie pohybu těchto koulí je nabalen roj událostí, postav, informací, ona románová „masa“, která je předhozena čtenáři ke konzumaci. Dietní potrava to věru není.

Křivdil by však té knize, kdo by tvrdil, že je založena na nějakém nekontrolovaném bujení a silážování vědomostí. Ta mnohost má svůj „vyšší“ smysl a řád, vše je tu promyšleno velmi důsledně, architektonicky zkomponováno. Pokud se mluví – a to se často děje – o jakoby odtažitých věcech kosmu, jazyka, Boha, času, konečnosti a nekonečnosti, je to k věci. Za Thomase Manna se takovému žánru říkalo román idejí, filozofický román. Mulisch na tuto tradici navazuje, ovšem v poměrech, kdy mannovsky vážnou ironii nahradila postmoderní hra a nadsázka, složitou symboličnost vystřídala popkulturní záliba v tajemném a ezoterickém. Hovory o náboženství a Bohu se vedou v situaci, kdy se už v Boha nevěří, zůstávají po něm jen kulisy, architektura, šifry, kterým rozumějí jen zasvěcenci. To svádí některé recenzenty k přirovnání Mulischova románu k bestselerům Dana Browna, což je nespravedlivé pro oba. Dejme tomu, že oba se do jisté míry pohybují na podobném terénu náboženského synkretismu, ale jejich postupy, záměry a cíle jsou zcela odlišné. Brown je jarmareční bavič a hypnotizér. Harry Mulisch, to je pořád solidní literární firma.

© Jiří Peňás
článek vyšel v příloze Lidových novin Orientace 4. září 2010
na ilit. se svolením autora a v upravené podobě

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 133 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 08.09.2010 11:24
Mulisch, Harry: Objevení nebe 3 (in LN)
Že by Mulisch „vyrůstal u pěstounů v Holandsku“, se ve své autobiografii nezmiňuje. Když otce zatkli, bylo Harrymu osmnáct let – žil nadále v otcovském domě v Haarlemu v péči hospodyně Friedy, „všechno, co v domě bylo hodnotnějšího, jsem postupně prodal; přežil jsem díky Friedě, která se teď nechávala... najímat jako uklízečka. A jinak jsem se nechal živit přítelkyní Adou, která pracovala v hudebním nakladatelství Donemus.“ Na doplněnou ještě úryvek z rozhovoru s Harry Mulischem (Ben Haveman, De Volkskrant, 17. října 1992 – v rozhovoru se po holandsku střídá parafráze s přímou řečí): „,Vyloučili mě jako hanebného zrádce,´ stěžuje si skladatel Peter Schat (jde o vyloučení z „pánského klubu“, jehož členové – m. j. Harry Mulisch - spolu každé pondělí večeřeli v některé luxusní restauraci, pozn. M.d.B.). Jablko sváru: Kuba. V Etiopii roztříštil v roce 1976 důstojník podporovaný Fidelem Castrem láhev krve se slovy ,Takhle zacházíme s kontrarevolucionáři´. Načež se Schat veřejně postavil proti kubánské revoluci, se všemi koncentračními tábory a monstrprocesy. Pro Schata je bývalá spřízněná duše Mulisch ,zkrachovaný stalinista´, který svého času u láhve vína vraždu polského kněze Popieluszka nadšeně přivítal slovy: ,Komunistům zazlívám, že těch farářů neodkrouhli víc.´ Možná nepříliš povedený vtip, ale přesto vtip, co člověk dělá v půl druhé v noci, brání se Mulisch se zadržovaným rozhořčením. ,Že Schat takový rozhovor vyslepičí novinářům, to mi připadá zavrženíhodné.´ (...) No ano, ten flirt s Kubou. Kapitoly v Objevení nebe, v nichž Mulisch líčí eskapády levicové elity, která v ráji compañera Che Guevary popíjí na účet režimu whisku, na žádost fotografa sklízí cukrovou třtinu nebo se obohacuje vekslováním. Výčitka ze strany pravice i levice, že se Mulisch osobně od své ódy na Kubu (Het woord bij de daad, Slovo k činu, 1968) nikdy veřejně nedistancoval, trvá. Fidel Castro, znělo Mulischovo krédo, má nejblíž k vrcholně spravedlivému jedinci. Mulisch: ,Já neplivu do pramene, ze kterého jsem pil. Schat ano, a proto jsem se s ním rozešel.´A De Nieuwe Mens (Nový Člověk), to byl jen takový výkřik. Nebyl snad Che Guevara ztělesněným příkladem nezištnosti? Jmenovali ho prezidentem Kubánské banky, a přesto se zase chopil zbraně, aby se v Bolívii ve jménu revoluce brodil bahnem. Ten si neřekl: tak, už mám teplé místečko. ,To na mě dodnes působí silným dojem.´ Mulisch si potřásl rukou s tehdejší hlavou Německé demokratické republiky Honeckerem během jeho návštěvy Amsterodamu v roce 1987: aniž třeba jen náznakem odsoudil systém na odvrácené straně berlínské zdi. Proč? ,Ten člověk si odseděl osm let v Hitlerově koncentráku. Takoví u mě mají kladný bod.´ Má být Honecker postaven před soud? ,Samozřejmě že ne! Je sice naprostá pravda, že potlačoval mnoho dobrého. Ale potlačoval také mnoho špatného; to je vidět na příkladu Rostocku (ultrapravicové útoky, poznámka M.d.B.).“
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

59%čtenáři

zhlédnuto 6147x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce