Larsen, Rief: Mapa mých světů

Larsen, Rief
Mapa mých světů

ukázka beletrie zahraniční

„Prosím?“ ozval jsem se do telefonu. Omotal jsem si šňůru kolem malíčku. „Hovořím s panem T. S. Spivetem?“ Mužský hlas na druhém konci linky nepatrně šišlal, a když mluvil, do každého s se mu jemně vměstnalo tsf, jako když pekař lehce vtlačí palce – skoro neznatelně – do kousku těsta.

 

Reif Larsen: Mapa mých světů. Úžasné putování T. S. Spiveta, přel. Kateřina Hronová, Euromedia-Odeon, Praha 2010

 

„Prosím?“ ozval jsem se do telefonu.

Omotal jsem si šňůru kolem malíčku.

„Hovořím s panem T. S. Spivetem?“

Mužský hlas na druhém konci linky nepatrně šišlal, a když mluvil, do každého s se mu jemně vměstnalo tsf, jako když pekař lehce vtlačí palce – skoro neznatelně – do kousku těsta. Snažil jsem se nepřestavovat si mužova ústa, když to říkal. Telefonování mi šlo dost špatně, jelikož jsem si vždycky živě představoval, co se odehrává na druhém konci, a pak jsem často zapomněl do telefonu mluvit.

„Ano,“ odpověděl jsem opatrně a pokoušel jsem se vyhnat z hlavy detailní filmový záběr na jazyk toho muže a to, jak se mu při mluvení otírá o zuby a vystřikuje nepatrné kapky slin na mluvítko telefonu.

„Tak tedy nejmilejší pane Spivete, tady G. H. Jibsen, podsekretář oddělení ilustrace a designu Smithsonovy instituce. Musím říct, byla to dřina vás sehnat. Na chvíli jsem si myslel, že vypadlo spojení...“

„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Gracie mě provokovala.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho, až jsem slyšel tikot v pozadí – znělo to jako pendlovky s otevřenými dvířky –, a pak ten muž řekl: „Nevykládejte si to nijak špatně..., ale zníte docela mladě. Skutečně hovořím s panem T. S. Spivetem?“

Na mužových rtech příjmení naší rodiny nabralo jakousi úlisnou výbušnost, jako byste třeba sykli na kocoura, abyste ho dostali ze stolu. Na sluchátku teď určitě přistál plivanec. Prostě musel. Občas musí sluchátko otřít kapesníkem, možná tím, který si elegantně schovává za límeček košile právě pro takové účely.

„Ano,“ snažil jsem se urputně udržovat dospělou konverzaci, kterou jsme vedli. „Jsem poměrně mladý.“

„Ale jste ten T. S. Spivet, který pro naši výstavu o darwinismu a inteligentním plánu vytvořil ten skvělý nákres, jak karabid Brachinus míchá v břiše pálivé výměšky a pak je vystřikuje?“

Střevlíček prskavec. Nad tou ilustrací jsem strávil čtyři měsíce.

„Ano,“ odpověděl jsem. „Už jsem se o tom chtěl zmínit dřív, v jedné popisce k žlázám je drobná chyba...“

„Výtečně, výtečně! Váš hlas mě na okamžik vyvedl z míry.“ Pan Jibsen se zasmál a pak se podle všeho zase vzpamatoval. „Pane Spivete – víte vůbec, kolik lidí komentovalo vaši ilustraci toho prskavce? Zvětšili jsme ji – obrovsky! – a umístili do samého středu výstavy – s podsvícením a tak. Tedy, jak si jistě dovedete představit, ti lidé kolem inteligentního plánu se věčně ohánějí tím či oním a nezjednodušitelnou složitostí – to je teď jejich bojový pokřik a největší nadávka tady v Hradu –, ale pak přijdou sem a spatří uprostřed místnosti sérii vašich ilustrací o žlázách a bác ho! Složitost zjednodušená!“

Čím byl rozčilenější, tím častěji a úporněji se mu do řeči vkrádala šišlavost. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na sliny a jazyk a kapesník, a tak jsem se zhluboka nadechl a zkusil přijít na něco běžného, co bych mu mohl říct, cokoli kromě slova „slina“. Tlachání, říkali tomu dospělí, a tak jsem zatlachal: „Vy pracujete ve Smithsonově instituci?“

„To tedy! Ano, pane Spivete, to tedy pracuji. Vlastně by se dalo říct, že to tu prakticky vedu... Ach, prohlubování a šíření poznání, kterým nás dávno pověřili naši zákonodárci, s plnou podporou prezidenta Andrewa Jacksona, před více než sto padesáti lety..., i když se současnou vládou se tomu člověk zdráhá uvěřit.“ Zasmál se a já zaslechl, jak v pozadí zaskřípalo křeslo, jako by tleskalo jeho slovům.

„Panejo,“ řekl jsem. A pak se mi poprvé během našeho rozhovoru podařilo odpoutat od toho, jak muž šišlá, a nechat se ovinout skutečností, s kým mluvím. Stál jsem v kuchyni s nerovnými podlahami a poněkud absurdním výskytem jídelních hůlek a v duchu jsem viděl, jak měděné dráty vedoucí od sluchátka uhánějí přes Kansas a Středozápad do údolí řeky Potomac a dál do věcmi přeplněné kanceláře pana Jibsena ve Smithsonově instituci.

Smithsonova instituce! Půda našeho národa. Přestože jsem zkoumal a dokonce obkresloval detaily plánů Hradu, nedokázal jsem ho v hlavě tak docela postavit. Myslím, že člověk vždy potřebuje smyslový bufet nezprostředkované zkušenosti, aby skutečně vstřebal atmosféru nějakého místa – anebo, abych si vypůjčil Graciina slova, aby přečetl souhrn jeho „místnostních pocitů“. Tyto údaje není možné shromáždit, pokud se na dané místo nepodíváte a nenasajete vůni vchodu, neochutnáte zatuchlý vzduch v krytém sloupořadí a špičkou boty neoťukáte jeho existenciální souřadnice, dá-li se to tak říct. Bylo zřejmé, že Smithsonova instituce je místo, které nečerpá svou chrámovou strašidelnost z architektonické podoby svých zdí, ale z karmy rozsáhlé, eklektické sbírky, která se uvnitř těch zdí nachází.

Pan Jibsen na druhém konci telefonu stále mluvil a moje pozornost se zhoupla zpátky k jeho inteligentní, lehce úlisné afektovaně pomalé řeči typické pro východní pobřeží: „Ano, má to tu vcelku svou historii,“ říkal právě. „Ale myslím, že vědci jako vy a já zrovna teď stojí na opravdové křižovatce. Návštěvnost je nízká, příliš nízká – to vám samozřejmě říkám důvěrně, jelikož jste teď jedním z nás..., ale jednoznačně nám dělá těžkou hlavu, musím říct. Nikdy předtím, od dob Galilea... nebo přinejmenším Stokese..., chci říct, z nějakého podivného důvodu se tato země snaží potlačit sto padesát let darwinovské teorie... Někdy to vypadá, jako by Beagle nikdy nevyplula.“

To mi něco připomnělo. „Neposlali jste mi Prskavce Prska,“ poznamenal jsem. „V dopise jste psal, že mi tu knihu pošlete.

„Ha ha! A smysl pro humor! No to jsou mi věci, pane Spivete. Vidím, že spolu budeme báječně vycházet.“

Když jsem nic neřekl, pokračoval: „Jistěže vám tu knihu můžeme poslat! Chci říct, byl to spíš vtip, vážně, protože vy tu dětskou knihu kladete na roveň své ilustrace a – já se samozřejmě rozumné debatě a ničemu takovému nebráním –, ale tahle kniha, tahle dětská kniha! To je, to je tak záludné! Chci říct, přesně tomu teď čelíme. Používají dětské knihy, aby podkopali samotné principy vědy!“

„Mám rád dětské knížky,“ namítl jsem. „Gracie tvrdí, že už je nečte, ale já vím, že čte, protože jsem u ní ve skříni našel skrýš.“

„Gracie?“ řekl muž. „Gracie? To je vaše žena, předpokládám. Moc rád bych poznal celou rodinu!“

Přál jsem si, aby Gracie slyšela, jak s tím svým podivným, téměř nevinným šišláním vyslovil její jméno – Grejtsfí –, jako by to byla nějaká zákeřná tropická nemoc.

„Loupali jsme, když jste...,“ začal jsem a pak jsem se zarazil.

„Tedy pane Spivete, vážně je pro mě ctí, že s vámi konečně hovořím.“ Odmlčel se. „A žijete v Montaně? Je to tak?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Víte, nějakou zvláštní shodou okolností jsem se narodil v Heleně a prožil jsem tam první dva roky svého života. V mých vzpomínkách měl tento stát vždy jistý mytologický význam. Často si říkám, co by se stalo, kdybych tam byl zůstal a vyrostl na pastvinách, jak se říká. Ale naši se přestěhovali do Baltimoru a... tak to v životě chodí, řekl bych.“ Povzdechl si. „Kde přesně bydlíte?“

„Na ranči Měděný vršek, 7,61 kilometru na sever od Divide, 24,01 kilometru jihojihozápadně od Butte.“

„Tak to se budu muset za vámi někdy vypravit. Ale poslechněte, pane Spivete, máme jednu velmi vzrušující novinu.“

„Zeměpisná délka 112 stupňů, 44 minut, 19 vteřin, zeměpisná šířka 45 stupňů, 49 minut, 27 vteřin. Tedy aspoň moje ložnice – další údaje jsem se nenaučil nazpaměť.“

„Ohromující, pane Spivete. A váš smysl pro detail se zjevně odráží v ilustracích a nákresech, které jste nám v uplynulém roce dodal. Naprosto senzační.“

„Adresa je Crazy Swede Creek Road 48,“ řekl jsem a pak jsem si náhle přál, abych to býval neřekl, protože stále existovala možnost, že by ten muž nemusel být /šipka/, ale že by se z něj mohl vyloupnout únosce dětí ze Severní Dakoty. A tak jsem dodal, jen abych ho případně svedl ze stopy: „Tedy možná je to naše adresa.“

 

/šipka/

„Skvělé, skvělé, pane Spivete. Podívejte, nebudu s tím otálet a řeknu to hned: získal jste naši prestižní Bairdovu cenu za popularizaci vědy.“

Ticho a pak jsem řekl: „Spencera F. Bairda, druhého tajemníka Smithsonovy instituce? On má nějakou cenu?“

„Ano, pane Spivete. Vím, že jste se o tu cenu neucházel, a tak to možná ani nevíte, ale Terry Yorn předložil ukázky vašich prací za vás. A upřímně – než tak učinil, viděli jsme jen těch pár drobností, které jste pro nás dělal, ale tohle portfolio, tedy, rádi bychom okamžitě uspořádali výstavu prací, které obsahuje.“

„Terry Yorn?“ Zprvu jsem to jméno nepoznával, tak jako se někdy ráno probudíte a nepoznáváte svou vlastní ložnici. Ale pak se mi pomalu v duchu začal dokreslovat: doktor Yorn, můj učitel a spoluhráč v bogglu. Doktor Yorn se svými obřími černými brýlemi, bílými podkolenkami, rychle se pohybujícími palci, smíchem, který zněl jako škytavka a který jako by vydával nějaký neznámý mechanismus uvnitř jeho těla... Doktor Yorn? Doktor Yorn měl být můj přítel a průvodce na poli vědy a teď zjistím, že mě tajně navrhl na cenu udělovanou ve Washingtonu? Cenu, kterou vytvořili dospělí pro dospělé. Najednou se mi chtělo schovat se do svého pokoje a už nikdy nevyjít ven.

„Samozřejmě mu můžete později poděkovat,“ říkal Jibsen. „Ale teď to nejdůležitější. Chceme, abyste co nejdřív přiletěl do Washingtonu – do Hradu, jak tomu tady říkáme –, abyste mohl pronést řeč a oznámit, jak se svým ročním postem naložíte... Tedy samozřejmě byste to měl trochu promyslet. Příští čtvrtek pořádáme oslavu sto padesátého výročí naší instituce a doufáme, že se stanete jedním z hlavních bodů našeho programu, jelikož vaše práce je přesně tím špičkovým vědeckým výstupem s vizuálním, totiž... vizuálním nábojem, které v našich muzeích v současnosti moc rádi vystavujeme. Vědu čekají v této době a věku obrovské překážky a my se musíme ohni bránit ohněm..., musíme se mnohem víc snažit, abychom se přiblížili veřejnosti, naší veřejnost.“

„Víte..,“ namítl jsem. „Příští týden mi začíná škola.“

„Ano. Jistě. Samozřejmě. Totiž doktor Yorn mi nedodal váš úplný životopis, a tak je to – ehm – trochu trapné, ale mohu se vás zeptat, jakou pozici zastáváte? Měli jsme tu docela dost práce a ještě jsem se nedostal k tomu, abych zavolal rektorovi vaší univerzity a tu skvělou novinu mu sdělil, ale mohu vás ujistit, že s tím nikdy nebyla potíž, ani takhle na poslední chvíli... Předpokládám, že učíte s Terrym na Montanské státní, nemám pravdu? Totiž náhodou se znám docela dobře s rektorem Gamblem.“

Najednou mi došla grotesknost toho všeho. Pochopil jsem, že rozhovor mezi šišlavým panem Jibsenem a mnou proběhl díky řadě čím dál vážnějších nedorozumění vycházejících ze zamlčené a možná dokonce zfalšované informace. Doktor Yorn před rokem nabídl Smithsonově instituci mou první ilustraci pod záminkou, že jsem jeho řádný kolega, a nad špatným pocitem, který jsem z té lži měl, převážila tajná naděje, že možná jsem řádným kolegou doktora Yorna, přinejmenším v duchovní rovině. A pak, když tuto první ilustraci – čmeláka, jak kanibalsky požírá jiného čmeláka – přijali a dokonce publikovali, s doktorem Yornem jsme oslavovali, poněkud kradmo, jelikož moje matka zatím ještě nevěděla, že něco z toho proběhlo. Doktor Yorn přijel autem z Bozemanu, dvakrát překročil kontinentální rozvodí (jednou na západ od Butte a pak znovu na jih od Divide), vyzvedl mě na Měděném vršku a vzal mě na zmrzlinu k O’Neilovi do historické části města Butte.

Seděli jsme na lavičce, v ruce smetanovou s pekanovou příchutí a dívali se na kopec na tichou černou konstrukci těžní věže, která označovala vstup do jedné ze starých hornických šachet.

„Muži se kdysi v těch klecích nechávali spouštět na osm hodin do hloubky devíti set metrů,“ řekl doktor Yorn. „Na osm hodin byl svět rozpálený, upocený a široký jeden metr. Celé město kdysi fungovalo na osmihodinové směny: osm hodin v dolech, osm hodin po putykách, osm hodin spánku. Hotely pronajímaly postele na pouhých osm hodin. Věděli, že tak mohou vydělat třikrát tolik. Umíš si to představit?“

„Byl byste horník, kdybyste tu tehdy žil?“ zeptal jsem se.

„Asi bych neměl moc na výběr, řekl bych,“ odpověděl doktor Yorn. „Moc broukařů tehdy nebylo.“

Poté jsme vyrazili na motýly do průsmyku Pipestone. Pěknou dobu jsme mlčky pronásledovali malé neposedné zástupce řádu Lepidoptera, a když jsme pak leželi na břiše a prohledávali vysokou trávu, doktor Yorn poznamenal: „Děje se to všechno hodně rychle, abys věděl.“

„Co všechno?“

„Spousta lidí čeká celý život, až jim něco uveřejní.“

Další mlčení.

„Jako doktorka Clair?“ zeptal jsem se konečně.

„Tvoje matka ví, co dělá,“ vyhrkl doktor Yorn. Odmlčel se a zadíval se do hor. „Je to skvělá žena.“

„Vážně?“ zeptal jsem se.

Doktor Yorn mi neodpověděl.

„Myslíte, že někdy toho svého brouka najde?“ zeptal jsem se.

Doktor Yorn se náhle se smýkačkou vrhl vpřed a o pořádný kus minul ostruháčka, Callophrys gryneus. Lehoučké stvoření se vznášelo k obloze, jako by se chichotalo jeho marnému pokusu. Doktor Yorn seděl na bobku v zlatokeři a po vynaložené námaze lapal po dechu. Nebyl žádný sportovec.

„Víš, T. S., vždycky můžeme počkat,“ oddechoval těžce. „Smithsonova instituce tu bude věky. Nemusíme to provádět teď hned, kdyby ses na to necítil.“

„Ale já pro ně rád kreslím,“ řekl jsem. „Jsou fajn.“

Potom jsme chvíli nemluvili. Dál jsme pátrali v trávě, ale po motýlech ani stopy.

„Jednou jí to budeme muset říct,“ poznamenal doktor Yorn cestou k autu. „Bude moc hrdá.“

„Řeknu jí to,“ řekl jsem. „Až nastane vhodná chvíle.“

Ale vhodná chvíle nikdy nenastala. Ač to všem kromě ní bylo jasné, vytrvalá posedlost doktorky Clair tím jejím svižníkem fantomovým provázená jeho nepřetržitou absencí navzdory dvaceti letům pátrání udržovala její profesní dráhu v mrtvém bodě a znemožňovala jí učinit četná systémová zlepšení, kterých byla podle mého schopna. Byl jsem přesvědčen, že kdyby doktorka Clair chtěla, mohla být jednou z nejoslavovanějších vědkyň na světě. Cosi na svižnících a urputnosti, s jakou drželi její smysly v šachu, mě nutilo mlčet o své vlastní rozvíjející se kariéře, která se teď ještě ani rozvíjet neměla, ale z nějakých podivných důvodů se rozvíjela, a to stále rychlejším tempem.

A tak jsme si dál tajně dopisovali se Smithsonovou institucí a o pokoutné kličkování nebyla nouze: doma rodiče nevěděli nic, ve Washingtonu věřili, že mám doktorát. Prostřednictvím doktora Yorna jsem neobesílal jen Smithsonovu instituci, ale začal jsem pravidelně přispívat i do Science, Scientific American, Discovery a dokonce Sports Illustrated for Kids.

Moje projekty měly široký rozsah. Dělal jsem ilustrace: schémata kolonií přičinlivých mravenců atta a četných pestrobarevných motýlů, lavinovité anatomické nákresy oběhové soustavy ostrorepa amerického, schematická vyobrazení peříčkovitých sensill na tykadlech Anopheles gambiae – komára, který přenáší malárii –, která jsem pořídil za použití elektronového mikroskopu.

A samozřejmě mapy: kanalizace Washingtonu v roce 1959, dvoustrana s časovou osou ukazující pokles populace indiánských kmenů na Velkých planinách za poslední dvě století, tři různé hypotetické projekce pobřeží Spojených států za tři sta let odrážející protichůdné teoretické důsledky globálního oteplování a tání polárních čepiček.

A pak tu byl můj oblíbenec: dvoumetrový nákres, jak si střevlíček prskavec míchá – byla to samička – vroucí výměšky. Trvalo mi čtyři měsíce, než jsem to nakreslil, prostudoval a popsal, a celé to skončilo ošklivým černým kašlem, který mi týden znemožnil docházet do školy.

Ale doktora Yorna, kdysi tak váhavého se síťkou na motýly v průsmyku Pipestone, zjevně nadchla kariéra, kterou jsem mohl udělat, a předložil mou práci, aniž bych to tušil nebo k tomu dal souhlas, k posouzení na Bairdovu cenu. To mi připadalo podivně nedospělé. Domníval jsem se, že měl být můj učitel. Ale na druhou stranu, co jsem věděl o často tak svůdném světě dospělých?

Ne vždy jsem pamatoval na to, že je mi dvanáct. Život byl příliš rušný, než abych lpěl na věcech, jako je věk, ale teď, když jsem čelil velkému nedorozumění, které zplodili dospělí, jsem náhle pocítil plnou váhu svého mládí, bolestně a naléhavě, a z nějakých důvodů, které jsem nechápal, se mi ten pocit soustředil kolem paprsčitých tepen v zápěstí. Také jsem si uvědomil, že pan G. H. Jibsen, který ke mně promlouval ze světa daleko odsud, byl možná zpočátku nedůvěřivý kvůli mému chlapecky zpěvavému hlasu, ale teď se domníval, že jsem dospělý a navíc kolega.

Sledoval jsem sám sebe, jak zastavuji na velké křižovatce ve tvaru písmena T.

Nalevo ležely planiny. Mohl jsem to utnout, vysvětlit panu Jibsenovi, že když jsem řekl, že musím příští týden do školy, myslel jsem tím, že musím do základní školy v centru Butte a nikoli na Montanskou státní vyučovat magisterské studenty. Mohl jsem se zdvořile omluvit za vzniklé zmatky, poděkovat mu za cenu a vysvětlit, že by možná bylo lepší ji dát někomu, kdo může dělat věci jako jezdit autem do práce a volit a na večírcích vtipkovat o dani z příjmu. Dostal bych pana Yorna do pěkné bryndy, ale nakonec on mi provedl totéž. A bylo by ušlechtilé to udělat – takhle by se zachoval můj otec podle těch tichých kovbojských zákonů.

Napravo hory. Mohl jsem lhát. Mohl jsem se prolhat až do Washingtonu a možná dál lhát i tam, zašít se v hotelovém pokoji páchnoucím cigaretovými nedopalky a prostředkem na čištění oken a kreslit tam ilustrace a mapy a vydávat tisková prohlášení zpoza zavřených dveří jako v nějaké novodobé zemi Oz. Možná bych mohl dokonce najmout herce přiměřeného věku, který by mě hrál, někoho, kdo by vypadal možná jako kovboj, kovboj vědec, jako někdo, na koho by Washingtoňané hleděli s úctou jako na bystrého muže z Montany, který se umí o sebe postarat. Mohl bych změnit podobu, zvolit nový střih vlasů.

„Pane Spivete?“ ozval se Jibsen. „Jste tam ještě?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Jsem tady.“

„Takže vás tu můžeme očekávat? Bylo by skvělé, kdybyste dorazil nejpozději příští čtvrtek, abyste mohl na slavnostní večeři pronést projev. Budou hltat každé vaše slovo.“

Měli jsme starou kuchyň. Našly se tu jídelní hůlky a telefonní šňůry a nehořlavý plast, ale nikoli odpovědi na mé otázky. Přistihl jsem se, že uvažuji, jak by se zachoval Layton. Layton, který nosil doma ostruhy, sbíral starožitné pistole a poté, co shlédl E. T. mimozemšťana, sjel ve svém kosmickém pyžamu na kole ze střechy. Layton, který se chtěl vždycky podívat do Washingtonu, protože tam bydlel prezident. Layton by jel.

Ale já nebyl Layton a nemohl jsem doufat, že napodobím jeho hrdinství. Patřil jsem nahoru do svého pokoje ke kreslicímu stolu, odkud postupně zmapuji celou Montanu.

„Pane Jibsene,“ skoro jsem také začal šišlat. „Děkuji vám za nabídku – jsem vážně velmi překvapen. Ale nemyslím, že bych to měl přijmout. Jsem zavalený prací a, no... i tak děkuji a přeji hezký den.“

Zavěsil jsem, než mohl cokoli namítnout.

 

překlad © Kateřina Hronová
ukázka z knihy Mapa mých světů
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2586x

Koupit knihu

Inzerce