Bernlef, J.: Vyhasínání mozku Martina Kleina

Bernlef, J.
Vyhasínání mozku Martina Kleina

ukázka beletrie zahraniční

Když se probudím, je taková tma, že ani není vidět kostelní věž za Sweelinckovou ulicí. Kolem zvonice má dřevěnou balustrádu. Dědeček mi vyprávěl, že z ní někdo jednou skočil.

J. Bernlef: Vyhasínání mozku Martina Kleina, přel. Olga Krijtová, doslov Jiřina Šiklová, Za tratí, Beroun 2010, 136 stran

Ukázka (s. 55-59)

Když se probudím, je taková tma, že ani není vidět kostelní věž za Sweelinckovou ulicí. Kolem zvonice má dřevěnou balustrádu. Dědeček mi vyprávěl, že z ní někdo jednou skočil. Často se mi o tom zdává. Nebo o padajících hvězdách, které mi na večerním nebi ukazoval taťka. Padající hvězdy shoří, když se dostanou do zemské atmosféry. Dědeček mě dnes večer možná naučí dámu. Slíbil mi to. Zůstanu tiše ležet, dokud mě nezavolá. Slyším, jak hraje vzadu v domě na příčnou flétnu. Má taky piano, ale jde tak ztěžka, že se vždycky spletu, když mu mám něco zahrát. On sám hraje s dlouhými prodlevami a končí vysokým trylkem. Musí být po páté. Dědeček hrává od pěti do půl šesté. Pak si naleje štamprlátko a přesně v šest se jde jíst.

„Kolik je hodin?“ zeptám se Věry, když vejde do ložnice a rozsvítí.
„Čtvrt na šest.“
Spokojeně přikývnu a sednu si na kraj postele. Upraví mi vázanku. „Přišel doktor Eardly.“
Trochu ztuhlý po tom ležení kráčím směrem k otevřeným dveřím, za hrou flétny. Vivaldi, jak slyším.

Muž v námořnicky modrých kalhotách a svetru žlutém jako vosa vstane při mém příchodu obdivuhodně rychle z gauče. Věra vypne rádio.
„Dobrý den, pane Kleine,“ pozdraví mě ten člověk. V ústech má plno zlata. Nebude starší než pětačtyřicet. Jak se vede, ptá se srdečným, rádoby spontánním tónem, jakým Američané oslovují cizí lidi. Jenom mu kývnu a zůstanu stát uprostřed pokoje.

„No tak se přece posaď, Martine,“ řekne Věra, ale ten člověk udělá posunek, jako by mu na tom nesešlo. Posadím se tedy na gauč a on si vedle mě hned kecne a chytí mě za zápěstí. Věra dělá jakoby nic. Sedí vedle nás na dvojkřesílku, ruce složené do klína a dívá se na nás zvědavě a úzkostně zároveň. Ten člověk pronikavě voní vodou po holení.
„Zřejmě jste byl zrovna u holiče Lorenze,“ řeknu.
„Jak jste to uhádl?“ prohodí a chce po mně, abych natáhl pravou nohu. Klepne mi do ní malým, stříbrným kladívkem, které vytáhl z kožené brašny. Holeň mi poposkočí vzhůru.
„Prima,“ řekne.
„Aby ne,“ já na to, „nic mi přece není.“
Muž vrhne letmý, tázavý pohled směrem k Věře.
„Mluvila jsem s ním o tom,“ řekne Věra. „Prohlíželi jsme si spolu fotografie z dřívějška.“
„To je dobrá a příjemná terapie,“ řekne ten člověk a zkříží nohy. Ne, nechce se ničeho napít. „Ani Millera?“ Věra polekaně vzhlédne, ale když ten člověk zavrtí hlavou, zase se uklidní. Výrazy tváře se někdy u lidí mění tak rychle, že jim ani nestačíme přikládat nějaký význam. Možná že ani žádný nemají. Třeba jsou jen něco jako prchavé sluneční skvrny mezi stromy v lese.
„A jak to šlo?“
Asi si myslí, že jsem blázen. Mluví tónem, jaký se tu všeobecně používá, když se oslovuje někdo nad šedesát. Laskavě shovívavým tónem s lehkou averzí. Inu, koneckonců, jen do toho.

„Vidět fotografie je něco jiného, než si je prohlížet,“ řeknu. „Prohlížet fotografie si může každý, ale vidět snímky znamená, že je dokážete přečíst. Na jedné straně máte lidi a jejich kulturní výtvory, na druhé straně přírodu. Stromy, jezera, mraky hovoří na fotografiích všeobecnou, všem srozumitelnou řečí. Jakoby nadčasovou. Naproti tomu lidé, stavby, ulice, piksly s kávou se dají přečíst jen v určitém kontextu, v určitém čase. Vy tohle album na stole z větší části přečíst nedokážete, protože postrádáte nutné zázemí, potřebné informace. Nebyl jste u toho. Jinými slovy, nedovedete si u toho nic představit, protože si nemůžete vzpomenout na to, co jednou existovalo ve skutečnosti. Vaše minulost to není.“

Přímo hořím úsilím. Jemu se to zřejmě zdá tak zajímavé, že vezme diář a něco si tam poznamená. Když chvíli ustanu v hovoru, abych mu poskytl čas na zaznamenání, vybídne mě: „Pokračujte, prosím.“
I Věra mi přímo čte slova ze rtů. Ale jakmile jsem přestal, už se nerozmluvím.
„Mám vás pozdravovat od Philipa. Od Philipa z antikvariátu,“ řekne ten člověk a zastrčí si zápisníček do kapsy.
„Aha, od toho. Toho jsem už neviděl dlouho.“
„Byl jste u něho nedávno. Koupil jste si Našeho člověka v Havaně. Je to výborný Graham Greene. Bylo to zfilmované. Kdo to hrál hlavní roli?“
Pokrčím rameny. Věra zašeptá jméno: „Alec Guinness.“ Ksakru, má pravdu! Tenhle člověk se mu vlastně podobá. Doufám, že to neslyšel, protože takový kompliment to zas není. Má stejně ochablé tváře a odulé uši. Dá mi práci, abych se neuchichtl.

„To je možné,“ navážu. „Už nikam nemusím, tak se jen tak procházím. Žádný spěch. Nic zlého se stát nemůže. Dobrého ostatně taky ne, ale koneckonců...“
Přikývne a najednou vstane. Podá mi suchou, chladnou ruku. Jestlipak hraje na piano? Ruce na to má. Právě když se ho na to chci zeptat, otočí se a vyjde za Věrou do chodby.

„...Měl by se uklidnit, zůstávat doma, v důvěrně známém prostředí, pokračovat v terapii,“ říká mužský hlas. A Věřina plachá odpověď: „Někdy je pro mě jako cizí. Nepostižitelný. Je to strašný pocit bezmocnosti. Slyší mě, ale zdá se mi, že mě v takových chvílích nechápe. Chová se, jako by byl sám.“

Dovedu si přesně představit, co tím myslí. Před chvílí se to taky tak pokazilo. Všechno jsem musel nejdřív překládat do angličtiny než jsem to dokázal vyslovit. Vycházely mi z toho jen větné tvary, zlomky, obsah se vytratil.

Vztekle se rozhlídnu po pokoji, jako bych ztrácel slova – jako když jiní ztrácejí krev. A pak mě najednou přepadne zase strach. Všudypřítomná přítomnost všech věcí. Každý předmět se mi zdá těžší a solidnější, než by měl být (možná proto, že si na zlomek vteřiny nedokážu vybavit jeho jméno). Lehnu si na gauč a zavřu oči. Připadá mi to jako taková mořská nemoc v myšlení. Pod tímto životem bují jiný život, v němž se přelévají časy, jména a místa a já přestávám existovat jako osoba.

„Je to zvláštní,“ řeknu Věře, když se vrátí do pokoje. „Občas si musím prostě lehnout. To jsem dřív nemíval.“
„To nevadí. Máš čas sám pro sebe.“ Sedne si, vezme knihu.
„Máš čas sám pro sebe,“ opakuji si tu větu, protože mi připadá zvláštní.
Listuje v knize, ale nečte. Na očích jí vidím, že mě nechápe.
„Vlastně by to mělo být: máš čas sám v sobě. Líp to vystihuje ten stav.“
„Cítíš se tak?“
„Pořád míň na svém místě.“
„Jak to myslíš?“
„Jako loď,“ řeknu, „jako loď, plachetnice, která se dostala do bezvětří. A pak najednou zase na chvíli zafouká a loď vypluje. Svět se mi zase otevře a zase se můžu hýbat.“
„Já si to dovedu tak těžko představit, Martine. Není na tobě nic vidět. Jako by ses na něco díval, na něco, co já nevidím. Máš v těch chvílích strach? Co se to s tebou vlastně děje?“
„Já nevím. Nevzpomínám si. Mám jen ten pocit náhlé tíhy, jako bych se někam bořil, propadal, a nebylo čeho se chytit.“
„Doktor Eardly říká, že se to spraví klidem.“
„Víš, co mě někdy napadá, Věro? Proč mám vlastně tak málo vzpomínek na své mládí? Myslím si, že šťastné mládí zanechává jen málo vzpomínek. Štěstí je stav, stejně jako bolest. Když mine, mine. Beze stopy.“
„Ale jiné věci si přece pamatuješ dobře. O té lodní zdviži u Postjeswegu jsi toho dokázal napovídat! Já na to už úplně zapomněla, dokud jsi o tom sám nezačal.“
Přikývnu. Malý mechanický zázrak. Byl to stroj, ale jeho ozubená kola a kolečka pracovala tak pomalu, že se zdálo, jako by tu zelinářskou pramičku, rozhoupanou a roztřesenou, zvedala z hlubin nějaká magická síla. Často jsem mával z mostu zelináři na zádi. Někdy mi zamával taky, kulichem nebo čepicí.
„Komu to máváš?“
Podívám se na zdviženou pravičku a rychle ji spustím. Skutečnost mi přijde na pomoc v podobě černého auta, které zastaví za Věřiným datsunem.
„Doktorovi. To bude doktor Eardly,“ řeknu rychle.

Věra vstane, položí na židli knihu, kterou držela v ruce, a jde ke dveřím. Dokážu přečíst titul. Our Man in Havana. Připadá mi známý. Možná že jsem ji taky četl, i když nemám ponětí, o čem může být.
„Ahoj, Williame,“ řeknu, když nejstarší Cheeversovic syn přinese za Věrou do kuchyně krabici plnou nákupů.
William mi kývne. Je velký, statný a rozpačitý, oblečený ve vatované modré bundě a džínách. A přirozeně že má ty prošívané sportovní boty, v jakých si tu v současné době kazí nohy každý. Fajn kluk, ale člověk do něho musí chvíli hučet, jinak se z něho nevypáčí dveře... chci říct slovo.

Vidím, že někdy používám nevhodná slova, ale jen někdy. Možná jsem měl slabou mrtvičku. To se stává, třeba ve spaní, tuhle jsem četl, že si toho člověk ani nemusí všimnout. Ale pokud si je toho vědom, nic se přece neděje!

Jdu do kuchyně a zeptám se Williama, jak se vede jejich bílému špicovi Kissovi. Ta otázka ho, myslím, trochu zaskočí. Chvíli se odmlčíme. Věra a William stojí vedle sebe za kuchyňským stolem, pokrytým omyvatelným ubrusem s červenými puntíky. Zaražení jako děcka.
Potom řekne Věra: „Martin někdy dělá dost ponuré vtípky. Nevšímej si toho.“
William s úlevou důrazně přikývne. Tvář má poďobanou mladickou trudovitostí.
„Tak já zase půjdu,“ řekne.
„Nedáš si pivko?“ zeptám se.
Vidím, že Věra šermuje za Williamovými zády odmítavě rukama. Snad si ten chlapec může dát aspoň pivko?
„Nemám čas,“ řekne William.
„A ještě jednou děkuju,“ na to Věra.
„To nestojí za řeč,“ zase William. Je to pěkné, tohle slovní pinkání, člověk k člověku, jeden po druhém, jako když se navlékají korálky.


 

překlad © Olga Krijtová
ukázka je z knihy Vyhasínání mozku Martina Kleina
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8492x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce