McEwan, Ian (in Týden)

McEwan, Ian (in Týden)

rozhovor beletrie zahraniční

Někteří autoři pokládají za nejdůležitější tu knihu, kterou právě dopsali. U mě je to trochu jinak - za nejdůležitější považuji tu, kterou právě píši. Když ji dokončím, tak mě ten příběh opustí, jako by ve mně zemřel.

Šťastlivec na vrcholu sil
K druhému vydání románu Nevinný přetiskujeme starší rozhovor s Ianem McEwanem publikovaný 25. 4. 2000 v časopise Týden. Především proto, že dotyčná kniha byla jedním z hlavních témat rozhovoru.

Jako host Festivalu spisovatelů Praha McEwan možná nebudil takovou pozornost, jako třeba William Styron. Bylo to však tím, že se jí spíše vyhýbal. "Můžu se buď zabývat Prahou, kde jsem vůbec poprvé, nebo před novináři sám sebou," prohlásil. V necelých čtyřech dnech se tedy snažil poznat co nejvíc ze současnosti české společnosti i kultury. Nakonec se však nechal přemluvit ke krátké schůzce v kavárně Slavia, kterou vždycky toužil navštívit.

Pavel Mandys: Zatímco mnozí spisovatelé se proslavili jedním dílem, vaše knihy jsou po dle kritického i čtenářského ohlasu poměrně vyrovnané. Kterou z nich považujete za nejdůležitější? Nebo jinak - kterou máte nejraději?  
Ian McEwan: Někteří autoři pokládají za nejdůležitější tu knihu, kterou právě dopsali. U mě je to trochu jinak - za nejdůležitější považuji tu, kterou právě píši. Když ji dokončím, tak mě ten příběh opustí, jako by ve mně zemřel. Ale přece jen mám jednu knihu o něco raději než ty ostatní. Dalo by se to přirovnat k otci, který nejvíc miluje své nejmenší a nejslabší dítě. U mne je tímto neduživým dítětem román Nevinný , který se v Británii velice špatně prodával. Ačkoliv je především o studené válce, všichni recenzenti si všimli jediné scény.

- Té, v níž hlavní hrdina se svou milenkou rozřezává mrtvé tělo?
- Ano, přesně té. Čtenáři se o ní dozvěděli z recenzí a polekali se jí. Román nebyl úplně odmítnut, ale nikdy nedosáhl úspěchu ostatních. Možná byla chyba nechávat v něm tu pasáž, ale myslím, že bych to udělal znovu.

- Popis této děsivé scény je velmi po drobný. Je to vaše fantazie, anebo jste si detaily ověřoval v pitevně?
- Navštívil jsem patologii a u jednoho doktora zjišťoval, jak by něco takového ve skutečnosti probíhalo. Nakonec mi poradil, abych se šel v pondělí ráno podívat do márnice, kde budou rozřezávat tělo mladíka, který zemřel při autonehodě. A že podobné zákroky tam probíhají každé pondělí. Napoprvé jsem tam nešel, ale vážně jsem o tom uvažoval. Když jsem se s tím svěřil příteli, prohlásil: "Vždycky jsem si myslel, že jsi trochu blázen, ale jestli tam doopravdy půjdeš, tak už pro mě nikdy nebudeš normální. Měl bys to napsat sám a pak si vše případně ověřit u toho patologa." Tak jsem to nakonec také raději udělal.

- V románu Amsterdam si jeden z hrdinů stěžuje na omezené fanatiky, v jejichž očích je veřejný úspěch znamením konformity a úpadku autora. Je to narážka na nějakou vaši osobní zkušenost? Právě romány následující po Nevinném se zdají méně provokativní.
- Po úspěchu jsem nikdy mimořádně netoužil, i když přišel brzy, vlastně hned po mé první sbírce povídek. Dal mi jednu výhodu - svobodu dělat si, co chci. A konformita? Dnes existuje tolik literárních žánrů a tolik typů vyprávění, že je těžké definovat, co je konformní a co ne. Možná někomu může připadat konformní či staromódní Amsterdam, protože jsem jeho prostřednictvím chtěl vzdát hold Evelynu Waughovi, autorovi z počátku 20. století. Zmínka o fanaticích není o mně, ale především o postavě Clivea, dosti sebestředného hudebního skladatele.

- Román Černí psi má podobu autobiografických vzpomínek. Máte skutečně něco společného s jeho vypravěčem Jeremym?
- Dvě části jsou v Černých psech napsány podle skutečnosti: jednak zážitek z Berlína z doby, kdy se bourala zeď, a pak popis francouzského venkova, kde jsem si koupil domek. Jeremy je trochu tolerantnější k víře a spiritualitě než já. Líbí se mi na něm, že když se baví s knězem, stává se ateistou, a když se baví s ateistou, stává se knězem. V Jeremym je něco ze mě: je agnostik, já jsem ateista. Snažím se nalézt něco na víře, ale zatím se mi to nepodařilo. Raději objevuji svět. Myslím, že svět, který se neřídí podle žádného záměru, se sice zdá hrozivějším, ale zároveň je mnohem zajímavější.

- Jeremy je sirotek - tenhle motiv jste rozpracoval už v Betonové zahradě. Proč jste se k němu vrátil?
- Není to mé klíčové téma. Prostě se mi zalíbila postava, která se spřátelí s rodiči všech svých kamarádů.

- K tomu ale nemusí být sirotek. Takové tendence mají i děti a dospívající z úplných rodin.
- To je pravda - mně samotnému se to stávalo. Necítím se moc dobře, když si na to vzpomenu, protože také můj šestnáctiletý syn udržuje podezřele přátelské vztahy s rodiči své dívky. Ale zpět k tomu sirotkovi. Hodilo se mi to do příběhu. Jeremy je taková tabula rasa, dosud nepoznamenaný rodinnými vztahy, takže pak je snadnější popsat jeho pronikání do rodinných vztahů jiných lidí.

- Ještě k Amsterdamu: popisujete zde hádku dvou přátel Clivea a Vernona a potom také to , jak si Clive zpětně uvědomuje, že podobné věty by s chladnou hlavou nikdy neřekl. Stává se to každému a není těžké se nad tím zamýšlet. Máte ale nějakou metodu, jak popsat onu spontánnost hádky - aby vypadala věrohodně?
- S takovým popisem jsem nikdy neměl problémy, ani jsem na to nepoužíval nějakou metodu. Mě na tom zajímá jiná věc: Clive se najednou začne zamýšlet nad historií svého přátelství s Vernonem a začne "zjišťovat", jak bylo nerovné. Podle psychologů je naše chování ovlivněno některými vrozenými sociálními mechanismy. A mezi ně patří i rovnováha mezi tím, zda někdo nám, nebo my někomu něco dlužíme. I mezi nejlepšími přáteli tento vztah platí - a každý z nich má někde vzadu v hlavě zasuto, že mu ten druhý víc dluží, než dává. Tento pocit vyčkává na svou příležitost. Když nastane, může to znamenat konec přátelství. Ještě obvyklejší je to v manželství. Myslím, že jde jen o empiricky neověřenou teorii, a tak jsem se ji pokusil zachytit alespoň v románu.

- Román Nevinný je inspirován špionážní aférou z 50. let, v Nezničitelné lásce je zase hlavním motivem zvláštní psychická úchylka, v závěru encyklopedicky popsaná. Inspirovaly vás tyto skutečnosti, nebo se vám jenom hodily do připraveného příběhu?
- Nevinný je výsledkem mé touhy psát o studené válce. V roce 1987 jsem byl v Moskvě a prožíval atmosféru perestrojky. V tu chvíli jsem věděl, že studená válka brzy skončí, a umínil jsem si zachytit její atmosféru. Propátral jsem události 50. let a v jedné knize našel historku o odposlouchávacím tunelu, která mi poskytla inspiraci. V případě Nezničitelné lásky jsem už měl napsáno několik stran včetně celé poslední kapitoly, když jsem se rozhodl použít de Clérambaultův syndrom jako hlavní motiv knihy. Vaše otázka je namístě právě teď: před časem jsem začal psát knihu, aniž bych měl představu, o čem vlastně bude. Zkouším, jestli se mi nějaký příběh z textu vynoří. Což je oproti Amsterdamu opačný postup, tehdy jsem měl představu velmi jasnou.

- Vaším učitelem v kurzu tvůrčího psaní byl Malcolm Bradbury: spisovatel, ale také prominentní britský literární kritik. Napsal někdy později něco o vás?
- Ne, nikdy. Kdyby mě totiž pochválil, byl by v podezření, že to dělá z přátelství. Bradbury je skvělý člověk a na začátku mi moc pomohl - poradil, jak bych měl psát, ale hlavně mi dodal odvahu.

- Od takové osobnosti to potěší...
- Myslím, že jsem měl štěstí na učitele. Jsem takový šťastlivec.

 

© Pavel Mandys
článek vyšel v časopise Týden 25. 4. 2000
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Týdne

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3618x

Inzerce
Inzerce
Inzerce