Rejmer, Małgorzata 1

Rejmer, Małgorzata 1

rozhovor beletrie zahraniční

Pro mě není na Toximii nic šokujícího, s estetikou hnusu se mi spojuje spíše maďarský film Taxidermie, který překračuje všechna tabu spojená s lidskou fyziologií, ale je to tak vizuálně umělecké, že se ten všeobjímající abject mění v metafyziku.

„Můj vnitřní radar neustále zaznamenává nesmyslné, surrealistické příběhy“
Rozhovor Łukasze Libiszewského s mladou polskou debutantkou Małgorzatou Rejmer, která 5. října vystoupí na autorském čtení v kavárně FRA

ŁL: O Toximii se hodně mluvilo. Román byl nominován na cenu Paszport Polityki nebo na Literární cenu Gdyně. Čekala jsi, že tvůj debut bude mít takovou odezvu?
MR: Dunin (Paweł Dunin-Wąsowicz, vydavatel a literární kritik – pozn. překl.) od začátku nasadil taktiku ostražitého defétismu, loajálně mě upozorňoval, že nic takového nebude. Všechno, co se stalo, mělo tedy příchuť překvapení, jako když někdo nestále přichází s novým dortíkem. Mám radost, ale taky mám radost, protože si myslím, že teď už to bude jen horší a těžší.

- V posledních letech se objevila řada románů, kde je jednou ze základních funkcí textu záchrana. Jejich autoři nostalgicky popisují prostor i postavy. V Toximii ale minulost klame, omezuje.
- Protože minulost v Toximii je zdrojem nezpracovaných traumat a strachu. A na druhou stranu je minulost fiktivní, sekundárně vytvořený konstrukt, který si hrdinové rekonstruují v paměti, aby se vyrovnali s přítomností. Jan neustále vzpomíná na matku, protože matka byla hrází, která ho oddělovala od skutečnosti. Nemohl žít naplno, ale zato žil bezpečněji. Teď, když je dospělý, si musí budovat vlastní svět, ale nemá pro to společenské nástroje. Se stařenkami si ještě rozumí, protože mu trochu připomínají maminku, ale s dospělými ženami, s jejich sexualitou už moc ne. Longin rekonstruuje minulost, jako by zpaměti recitoval básně – pohrává si s fikcí, která ho má uklidňovat. Minulost ale může také zabíjet – pod koly tramvaje umírá hrdina, jenž se za každou cenu snažil zopakovat to, co už je uzavřené.
V Toximii je minulost hezká, přítomnost se na ni dívá smutným pohledem a budoucnost vůbec neexistuje, a to samé se týká prostoru Grochova (čtvrť ve Varšavě a dějiště románu – pozn. překl.): snad jen Praha sever má v sobě takovou „předminulost“, takový deficit změn v porovnání se zbytkem Varšavy. Podle plánů čeká Grochov revoluce, bourání míst, které jsem popsala – náměstí Szembeka, restaurace Astoria, Universamu Grochov (nákupní středisko – pozn. překl.), tramvajové smyčky. To, co teď pokorně ilustruje chudobu a maloměšťáctví, se za nějakou dobu může stát nostalgickým příběhem. Před pokrokem nás nic nezachrání.

- V kontextu turpismu jsi zmiňovala Grochowiaka a Mrożka, mluvíš také o vědomí smrti. Mám pocit, že se do tvé tvorby zásadně otiskla také hororová literatura. Kdysi jsi o Iru Levinovi, autorovi populárních hororů, mj. Rosemary má děťátko, napsala text Svrhl diktaturu happyendu.
- To není dobrá stopa, protože text o Levinovi vznikl na objednávku Dunina, mě ten autor zajímal především v kontextu Polańského, který je jedním z mých oblíbených režisérů. Samozřejmě, že jsem jako dítě přečetla většinu hororů Kinga, mám ráda Poea, četla jsem klasiku jako V kleštích strachu Henryho Jamese, Avatar Gautiera, ale nikdy mě to k hororové literatuře netáhlo. Mám ovšem velmi ráda filmy, kde se příběh o zlu vypráví tak promyšleně a jemně, že není jisté, jestli je metafyzické, nebo pochází z nitra člověka, ze slabosti jeho psychiky. Na oživlých mrtvolách podle mě není nic hrozného, víc se mi líbí atmosféra Pikniku na Hanging Rock nebo Persony, kde je nejhorší to, co se děje uvnitř hrdinek, zlo je vyjádřeno symbolicky, intuitivně, ne percepčně. Bergman se dostává ke svým postavám tak blízko, že se já jako divák bojím toho, co tam nachází. To samé dělá Polański, zavírá své hrdiny do klaustrofobických pokojů a nechává je zešílet. Celá hrůza se odehrává v člověku, s jeho vnitřními běsy.

- Přesto se k tomu happyendu vrátím a navážu na píseň Kasi Kowalské „Něco optimistického“ – tahle iritující písnička se mi spojuje s takovým radostným a zároveň bezstarostným zastíráním skutečnosti. Myslíš si, že by spisovatel neměl čtenáře obelhávat sentimentálním vyprávěním, ale šokovat? Tvoje poetika se mi spojuje s estetikou hnusu, abject art. Není v něm místo na utěšování, naději, jen na konfrontaci příjemce se smrtelnou materiálností, s vyprázdněným člověkem. Tvoji hrdinové žijí ve věčném strachu.
- Pro mě není na Toximii nic šokujícího, s estetikou hnusu se mi spojuje spíše maďarský film Taxidermie, který překračuje všechna tabu spojená s lidskou fyziologií, ale je to tak vizuálně umělecké, že se ten všeobjímající abject mění v metafyziku. Z tohoto pohledu se mi Toximie zdá být spíše uměřená, dokonce i když se tam objevuje něco odporného, je to ve své podstatě groteskní, chybné, ukazuje to mezeru v existenci světa a není to součást reality, prvoplánově šokující popis. Když píšu o něčem okrajovém, o rozhozených lidech, mám na to stejné právo jako ti, kteří líčí stolování s porcelánovými talířky. Svým způsobem je vize světa v Toximii ve své subjektivnosti celistvá, protože stejně tak neexistuje jedno závazné pojetí světa pro všechny. V umění nehledám útěchu a necítím povinnost produkovat šťastné konce. Ale sentimentální romány jsou také potřeba, což jsem si uvědomila, když jsem byla v nemocnici u mé přítelkyně a u každé postele byl nějaká Daniela Steel, to pro mě byl zásadnější podnět než jakákoli diskuse o hodnotách populární literatury. Toximie by si jejich srdce nezískala, ale řada takzvaných „obyčejných lidí“, například paní šatnářka ve městě, kde jsem měla autorský večer, mi řekla, že ta kniha je o lidech a pro lidi, prostě „vítejte v realitě“. Ale co by měla být ta skutečná realita, to si nejsem jistá.

- V Lampě doprovázel povídku Čekárna tvůj snímek s foťákem ve výtahu, který se nám z Niedoczytania.pl spojil s fotkou Ryszarda Krynického. Chápu to dobře jako výraz fascinace kulturou emo?
- Ta fotka je stará několik let, v té době se vám, filozofům, o kultuře emo ani nesnilo. Nazvala jsem ji pro sebe „osamělá morfinistka“, doporučuji ji ovšem spojovat s modernismem, ne s popkulturou. Emo je smrt pro začátečníky, móda jako každá jiná, hodí se pro ty, kterým nesluší růžová. Popkultura pohlcuje, tráví, zbaví významu všeho, dokonce i kostí. Nezdá se mi, že by emo mělo něco společného s emocemi, protože nelze projevit strach a vypořádat se s ním tak, že si koupím kecky s lebkami.

- V kontextu tvého románu se často mluvilo (a Ty sama jsi to nakonec také zmiňovala) o emocionální slabosti, toxických vztazích jednotlivých postav. Všiml jsem si ale i toho, že tví hrdinové jsou nemožní rovněž kulturně, např. se živí břečkou, kterou jim servíruje 100-lice („stolica“ znamená polsky hlavní město – pozn. překl.). Mimochodem – myslel jsem si, že ta stanice je výtvor Tvé představivosti, ale takový program na TVN Varšava skutečně existuje. Longin je výjimka, ale on je zase takový typ starého intelektuála, který moc nerozumí skutečnosti, jež ho obklopuje – nebo jí nechce rozumět.
- Dva roky mi nebylo ctí pracovat na stanici, která byla pravzorem 100-lice. Obraz médií v Toximii může vypadat jako karikatura, ale když jsem popisovala práci Maji Maj, nemusela jsem si moc vymýšlet. Heslo „pokud musíte myslet, myslete pozitivně“ bylo nevyřčenou zásadou ředitele této stanice.
V Toximii jsem popisuji ty, kteří 100-lici tvoří i ty, kteří ji sledují – Maja utváří vizi „životního stylu“, Alice nasává, ale je to vytváření a trávení fikce, ani jedna není schopna splnit si svůj sen dostat se do lepšího světa. S celým tím dnešním „Mladým Polskem“ je ten samý problém, lidé barokně přikrášlují svůj život, jezdí bůhví čím, jedí bůhví co, žijí na vysoké noze a trápí je strach, přemýšlejí, co dál: věštkyně nebo terapeut? Prozac nebo koks? Na uklidnění nebo pro nabuzení? Strategie obrany před prázdnotou.
Longin je mi blízký tím, že se v tom novém, skvělém světě neumí zorientovat, a proto se schovává v literatuře, která v sobě nemá tu hltavost, nadutost, napětí. Literatura je ochrana před světem, který se tlačí ze všech stran, dožaduje se obětí, odříkání. Vztah Alice a Longina je vztahem nových ambicí a starého intelektualismu, který je – slovy managerů lidských zdrojů – nepraktický, neefektivní, nekompatibilní. Longin sklouzává k alkoholismu a nakonec končí ve vězení; vlastní citlivost ho zcela odděluje od světa. Netvrdím, že jde o metaforu osudu všech intelektuálů, ale občas můžeme mít pocit, že knihy se odstěhovaly na opuštěný ostrov.

- Souhlasíš s názory, že jsou Tví hrdinové jednostranní? A pokud ano, bylo to úmyslné a čeho si tím chtěla dosáhnout? A pokud ne, odkud se podle Tebe berou podobné hlasy? - Hrdiny jsem prokreslovala jen tak, jak mi to umožňovala konvence. Chtěla jsem, aby každý měl nějaký podklad, u některých postav byl pošpiněný, u jiných čistý. Ada-oběť se snaží usměrňovat vztah s otcem. Jan je na první pohled dobrosrdečný trouba, ale několikrát odhaluje svou malichernost a narcismus. Jen Longin nemá svůj rub, jenže to je postava, která měla čtenáře k románu připoutat, proto jsem ho nechala tak pitomě neposkvrněného. Nevěřím, že jsou lidé dobří nebo zlí, člověka do značné míry determinuje situace, v jaké se ocitne a každý, v závislosti na okolnostech, v sobě může objevit vlastnosti, které nečekal. Tramvajová nehoda v knize ukazuje, že každý z hrdinů má svůj revoluční potenciál, který může jeho situaci změnit. Lidské osobnosti – to je mozaika. Lipski napsal: „jsme rozpjatí na protikladech jako na kříži“ a to je mi blízké. Chtěla jsem, aby hrdinové Toximie byli vnitřně rozporuplní, to se v knize projevuje na úrovni jazyka. Odtud už je jen krok ke grotesce, která je obecně chápaná jako „černé předstírá bílé“ nebo obráceně, zatímco zde může fungovat i šedá. To je takový paradox Toximie, můj vydavatel tu knihu sice popsal jako psychologickou prózu blízkou meziválečné literatuře, ale většina interpretací místo toho zdůrazňuje karikování postav. Svět ale přirozenou cestou divně směřuje k absurditě a grotesce, to jen lidé si myslí, že jsou proti chaosu naimpregnovaní.

- Je pan Tadeáš taková figura-antidotum všeobecně rozšířeného mýtu Varšavského povstání? Rozčiluje tě to prázdné opěvování? Mám pocit, že mladí lidé to všechno chápou velmi romanticky, naivně, ale byl to přeci i ničivý živel, generační katastrofa. A takový je také Tadeáš pro Annu.
- Nedávno jsem byla v Budapešti na setkání spisovatelů z různých zemí, a když jsme jedli zmrzlinu ve vymalovaném, vymydleném městečku Pešť, kolega z Holandska se mě zeptal, jestli je Varšava tomuhle městu podobná. Pocítila jsem absolutní bezmoc – jak vysvětlit rozdíl a ve dvou větách popsat povstání a válku, která zničila prostor, všechno poznamenala a obrátila naruby. Četla jsem různé reflexe povstání a často se v nich opakovala věta, že v tu chvíli nebylo možné udělat nic jiného. Na druhou stranu, z časové perspektivy, o tom přemýšlím jako o krvi, která se vsákla do písku, doslova i přeneseně. Jak protestovat proti takové oběti, lze o tom vůbec polemizovat? Proto jsem o Tadeášovi nepřemýšlela jako o povstalci v důchodu, ale jako o „hrdinovi po uzavřeném hrdinství“, kdy končí romantické hrdinství a začíná próza života. Mýtus ušlechtilosti k němu přiléhá jako kůže, ale pod tím mýtem je živý člověk a jeho agresivní, pyšné stáří, které si chce ještě užít, anektovat mládí. V Toximii nakonec ukazuji, že Tadeáš byl špatný povstalec, který si rád vymýšlí, ale Anna nemá dost vnitřní síly, aby jeho narcistní mytologii rozbila.

- Toximie pro mě není konkrétním příběhem o čtvrti Grochov, Praha nebo o Varšavě. Nemohl jsem se přinutit k tomu, abych text četl v rámci realistické konvence. V rozhovorech zdůrazňuješ, že řada historek zasazených do tohoto prostoru se skutečně stala. Pro mě je ale Toximie především vyprávěním o maloměšťáctví (nejde tu o místo, ale stav duše), strachu před vysvobozením, autenticitou. Příběh Varšavy pro mě při čtení Tvého románu nebyl nejdůležitější.
- Dunin se smál, že neví, jak Toxu propagovat, protože to není žádný první román o něčem, jen psychologická próza. Ale nakonec se našla nálepka – „román o Grochově“, a to je daleko od pravdy. Takový úhel pohledu přijali recenzenti z Varšavy, ale mimo Varšavu tento kontext nefunguje, čtenáři Grochov neznají a Toximie si šťastně vybojovala nezávislost. Grochov byl jakousi inspirací, ale je to především kniha o mezilidských vztazích, o strachu před smrtí, o nemožnosti a neschopnosti. V tomto smyslu je „maloměšťácká interpretace“ zcela na místě – každé místo má svůj metaforický Grochov, prostor psychických marginalit. A k realistické konvenci – můj osobní názor je ten, že život je přehnaně reálný a logický. Můj vnitřní radar neustále zaznamenává nesmyslné, surrealistické příběhy, ale kniha je hromadí, proto zápletky neustále sklouzávají z dráhy realismu.

- Jaké jsou Tvé pocity z onoho Evropského dne debutantů? (M.R. se tohoto festivalu v Budapešti v té době účastnila) Přineslo setkání mladých spisovatelů z různých zemí nějaké ovoce, výsledky?
- Budapešť na mě na úrovni města a společenského života udělala dojem, respektive těm několika spisovatelům z několika zemí se povedlo rychle a bez předsudků spřátelit, ale to byla asi otázka spřízněných osobností, protože v minulém roce se prý národy tak nesblížily. Neustále jsme debatovali, já jsem byla mluvčím „kauzy Smolensk“ a přesvědčovala jsem všechny, že Rusové letadlo s prezidentem nesestřelili, jak to tvrdila řada lidí, Italem počínaje a Čechem konče. Po tom všem by byl nejprokazatelnějším výsledkem překlad Toximie do maďarštiny, v současné době je přeloženo několik fragmentů, mám ochotného překladatele, z různých stran existuje dobrá vůle, ale zatím chybí vydavatel a nevím, jestli se to změní.

- Máš v plánu další knihy (vytáhneš něco ze šuplíku)? Předpokládám, že Toximie už v tobě neprobouzí emoce.
- Určitě nic nevytáhnu ze šuplíku, protože tam mám samé texty k ne-pře-čtení (narážka na web www.niedoczytania.pl, kde rozhovor vyšel – pozn. překl.). Je fakt, že už vážně připomínám stroj na výrobu pěkných větiček o té knize a stává se, že o Toximii přemýšlím jako o dítěti, které by se mělo odstěhovat z domova. Pomalu začínám budovat svět, který chci popisovat v další knize, ale nejsem ještě schopná o něm říct něco závazného, pouze to, že nebude mít nic moc společného s Toximií. Kromě toho se chystáme točit film podle Toximie, smlouva už je domluvená, podepsaná, kolotoč se roztočil. Doufám, že film vznikne, protože producenti už oslovili režiséra, kterého si velmi cením, a tenhle režisér už představil svou verzi textu upravenou pro film. Ve srovnání s ní připomíná původní Toximie pohádku pro hodné děti, takže jsem hodně zvědavá, jak to dopadne.

 

© Łukasz Libiszewski
překlad © Lucie Zakopalová
článek byl převzat ze stránek www.niedoczytania.pl
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3441x

Inzerce