Hájek, Jonáš: Vlastivěda 2 (in A2)

Hájek, Jonáš
Vlastivěda 2 (in A2)

recenze beletrie česká

Po vydání debutu Suť se stal Jonáš Hájek jedním z nejvýraznějších hlasů mladé básnické generace, což potvrdila i Cena Jiřího Ortena. Nyní básníkovi vychází druhá sbírka, nazvaná Vlastivěda. Kromě jiného ukazuje, jak těžké je překonat vlastní debut.

 

Obšívané básně
Jonáš Hájek: Vlastivěda, Fra, Praha 2010, 72 stran

Když Jonáš Hájek vydal prvotinu Suť (2007), dostal za ni Ortenovu cenu docela právem. Ty básně měly kromě dobře zvládnuté formy i struktury také určitý esprit, osobitý půvab, který nedokázala převálcovat ani výrazná literární poučenost. Ozvuky Borkovcovy, ale tehdy i Hruškovy poetiky zůstávaly, řekněme, "v mezích normy". Vcelku se dalo souhlasit s tvrzením na obálce, že tehdy třiadvacetiletý debutant je hotový básník, a očekávat příští verše. A také doufat, že tento křehký, tiše suverénní hlas bude zesilovat a postupně odhazovat své inspirační zdroje. Uplynuly tři roky, a Hájkovi vychází druhá sbírka Vlastivěda.

Příliš mnoho inspirace
Tři roky jsou dost na to, aby básníkovo slovo mohlo dozrát, možná trochu ztěžknout, v každém případě však už znít po svém. Jenže v tomto případě je to spíš opačně. Hájkova poezie se přibližuje té Borkovcově s takovou sympatií a intenzitou, že si už už koleduje o neblahá nařčení z "nedovoleného napodobování". Lze rozumět tomu, že při (zřejmě) podobném tvůrčím naturelu jde o pokušení takřka neodolatelné, přesto by si básník hodný tohoto označení měl dávat velký pozor na hranici mezi souzněním či spřízněným pohledem na svět/verš/slovo, a pouhým variováním čísi dikce, postupů, ba slovníku. Kudy vede hranice, je leckdy věc nejistá, ale ono z téhle "borkovcovské" stránky pro Hájkovu poezii obecně nekouká nic dobrého. Jako by si z ní totiž bral ne to, v čem je silná, pozoruhodná a průrazná, ale spíš její diskutabilní (a také diskutované) rysy. Když se to podaří, dostávají u Hájka dekorativnost, ornamentálnost a popisnost přímo oslňující rozměr i prostor.

V mělčině vyčerpávajících popisů uvízla znepokojivě velká část sbírky, a trpělivý čtenář se bohužel nedočká ani odměny v podobě skrytých démantů - uhrančivých veršů, drtivě přesných obratů a nezaměnitelných slov, které by v básni stály jako skála. Chce čtenář moc, anebo snad chce něco jiného, než mu tato poezie může už svou podstatou dát? Je to možné. Ostatně nedá se arogantně tvrdit, že je to špatná poezie - to ne, jen poněkud málo originální, a to i když člověk dává přednost smysluplné tradičnosti před originalitou za každou cenu. Jinak jsou to básně nepřehlédnutelně kultivované, opět s dobře zvládnutou formou; v tomhle ohledu má Hájek ve své generaci jen několik konkurentů či souputníků.

Nevíš, co s veteší, co bez veteše
Možná tkví rozporuplný dojem v nejistotě, kterou ty verše paradoxně vyzařují. Básník je citlivý pozorovatel, to ano, ale jako by se rozhlížel a hledal něco, cokoli, co by "šlo zbásnit"; bezděčným důkazem je vracející se motiv básně (a básnění). Snaha zachytit silné téma a silný okamžik (nebo prostě téma a okamžik) se leckdy zvrtává do poněkud iritujícího "ozvláštňování" či, řečeno autorovým slovem, "obšívání": "Přivezli trávník a stěny náklaďáků/ zůstaly hodinku bez zájmu otevřené./ Právě se zálibně dotýkáš spirál,/ lechtáš třásně na odkrytém konci...". Zdobit ale není tvořit, a zvlášť u evidentního talentu to prostě nemůže stačit. To už je snad lepší statečně přiznat, že "nevíš, co s veteší, co bez veteše". Nebo že by skrytá síla Vlastivědy byla právě ve vytčení okamžiků, kdy se vlastně nic neděje, těká se, vnímá a zaznamenává?

Dilema na hřišti
Tak či tak je tu rovina, která si před uvedenými výtkami může být jistá. Celou sbírku prozařují ty básně, v nichž se Hájek dotýká, z různých stran, tématu dětství, dospívání a prostupné hranice mezi "jinošstvím" a dospělostí. Tyhle tóny se rozeznívají opakovaně, a přitom pokaždé jinak. Šestadvacetiletý básník jim vdechl působivou zdrženlivost, křehké kouzlo a vůni, která přetrvává a přetrvá: ",Někam bych jela. Třeba do Kobylis...'/ chce tahle Veronika, o pár let starší než já,/ co bydlí naproti přes ulici a chci si ji vzít./ ,Ale to je daleko,' bojím se, ,jak pojedem// a co potom řekne maminka?' Dilema na hřišti/ před panelákem, který pak natřou narůžovo/ a kam budu chodit kouřit, potrvá do chvíle,/ než si znovu vzpomenu, jak to je daleko." Stejně vydařené jsou i další verše (třeba báseň Chalupa, jedna z vůbec nejvýraznějších, či netypická Ranní očista), v nichž autor zkrotil své sklony přizdobovat a "zbásňovat" a promluvil... inu, k věci.

Pokud má být druhá sbírka potvrzením kvalit té první, pak se to Jonáši Hájkovi ve Vlastivědě moc nepodařilo. Na nějaké velké soudy je ale jistě brzo - vždyť tohle není konec, ale teprve začátek jeho tvůrčí cesty.

© Simona Martínková-Racková
článek vyšel v A2 č. 18/10
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce A2

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 140 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2983x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce