Bacigalupi, Paolo: Čerpadlo 6

Bacigalupi, Paolo
Čerpadlo 6

recenze sci-fi

Skřípám zuby, když píšu tento smířlivý titulek, a neuklidní mě ani soukromé přiznání, že za vlastní blbost se platí vlastními penězi.

Účel světí prostředky
Paolo Bacigalupi: Čerpadlo 6, překlad Richard Podaný, Plus, Praha 2010, 304 str.

Skřípám zuby, když píšu tento smířlivý titulek, a neuklidní mě ani soukromé přiznání, že za vlastní blbost se platí vlastními penězi. Za ani ne čtyřicet stran této knihy jsem vydal 349 Kč, osm pade za stránku. Ano, má o 260 stran víc, ale podobně jako já dopadne každý, kdo poctivě v průběhu let sleduje dění na domácím knižním SF trhu a do všeho, co za to stojí, investuje. Takový jedinec z jedenácti povídek této sbírky devět již zná, respektive má. Vyšly porůznu, hlavně v české edici The Magazine of Fantasy & Science Fiction, taky v Ikarii a v některých antologiích. Kupní potenciál se notně sníží o podobně zapálené fanoušky, pro jejichž kapsy bude jedna povídka za 175 Kč neúnosná. Důkazem budiž nejmenované pražské knihkupectví, kde týden po mé koupi jednoho výtisku prodali konečně i druhý, který měli na skladě, a jak se radovali.

A nyní vchází do hry zmíněný titulek, smířlivý, pokrytecký, a přece ne lživý. I když mám vnitřní puzení křičet, že kvůli dvěma novinkám nestálo za to vydávat ucelenou sbírku, setřásám subjektivní námitky a musím připustit, že stálo. Odhlédl bych i od toho, že sbírku sjednocuje překlad Richarda Podaného, kdyby to nebyl překlad výjimečný. Už to je účel. Překladateli se podařilo nanést na neklidný a rozbouřený myšlenkový a dějový povrch povídek hladkou polituru, jakou mají i originály, jež pojednávají o apokalyptických dramatech nezúčastněným, odtažitým tónem, a tím jim dávají o to víc vyniknout. Převod do češtiny tuhle vlastnost Bacigalupiho psaní ctí.

Je tu však další, podstatnější účel, i kdyby byl dopadem hodně omezený, jako že asi bude, protože vnutit nescifistickému, mainstreamovému publiku čtení s nálepkou SF je letitý problém i přes přesvědčování, že SF nemusí být a stále častěji dnes už taky nebývá science fiction (doslova vědecká fikce), nýbrž spekulativní fikce. Američan s cizokrajným jménem Paolo Bacigalupi se stal jejím vrcholným představitelem pro nové milénium, a to i přesto, že se ještě před dvěma roky pohyboval výlučně na poli povídky a oněch jedenáct, shrnutých v roce 2008 do této jeho první sbírky, byly vlastně kompletní sebrané spisy, jež na tomto žánrovém poli do té chvíle publikoval. A je skvělé mít tyto práce pohromadě v jednom svazku, reprint nereprint.

Vybudovat si takové renomé na základě hrstky povídek, to už něco znamená. Jistěže k tomu napomohly žánrové ceny a nominace, jež na ně v průběhu první dekády pršely, a zařazování jeho textů do ročenek nejlepších próz, ale i bez toho by bylo jasné, že s Bacigalupim vstoupil do žánru autor, jaký se nerodí každý rok. Jeho silnými zbraněmi jsou ohromující obrazotvornost, překvapivé nápady a krásný styl. Jedním, druhým či třetím oplývá kdekterý jeho konkurent. Bacigalupi však nad ně vyniká schopností tyto prvky skloubit tak, že jeden netrčí nad druhým a vzájemně se doplňují, posilují a ženou autorovo vyprávění do závratných výšin. Šoky a překvapení nevycházejí z jednotlivostí, ale z komplexu, do nějž patří další, řekněme nadstavbové autorovy přednosti: je hloubavý, přemýšlivý a angažovaný, a to za dobrou věc, i když v jeho povídkách věci zpravidla dobře nekončí. Autorovy apokalyptické vize z konce civilizace – ať už hyne technologickým zhroucením, sociálním debaklem, ekologickou katastrofou – nabízejí nanejvýš jiskřičku nového dobrého začátku. Jsou pochmurné, neradostné, přece však ne neperspektivní.

A jistě jsou v mnohém prorocké, i když ne aktivisticky bojovně, jelikož z nich vane až fatalistická melancholie. Jak kdosi nad jeho povídkami podotkl: lidstvo vždy jde tou snazší cestou až tam, kde cesta končí, a teprve potom začne flikovat svou existenci, jak se dá. Jako by to bylo nevyhnutelné a samozřejmé. Jako by bylo nevyhnutelné a samozřejmé vybíjet "zakázané" novorozence a cyklicky omlazovat stávající populaci, protože pro víc lidí už není dost jídla. Jako by bylo nevyhnutelné nechat postupně dosloužit starou technologii a nemít za ni náhradu, protože novým zpohodlnělým generacím scházejí dovednosti k opravě a údržbě. Jako by bylo samozřejmé, že člověk, který zničil své dlouholeté životní prostředí, se mutacemi a technologicky přizpůsobí i totálně zdevastovanému milieu a na svůj živočišný původ zapomene. A když je konfrontován s jeho pozůstatkem, probudí se v něm poslední stopa lidství: krutost a ignorance. Bacigalupi nepátrá po příčinách, staví čtenáře před hotovou věc. Líčí návyk na flikovaný zmar, na ctnosti z nouze. Je to krásné, téměř až vznešené čtení, byť pojednává o hrůzách. Jako by i Bacigalupimu světil účel prostředky.

 

© Roman Lipčík
Autor je redaktor časopisu Instinkt
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 178 čtenářů.

Diskuse

Vložil: rip, 23.09.2010 09:44
Bacigalupi, Paolo: Čerpadlo 6
Pěkně zdravím, Romane, dlouho jsme se neviděli. K tématu: každý z té hrstky lidí, co Paolovy povídky sledovali porůznu rozestrkané, nevyhnutelně a logicky ví, že žádné další nejsou, a tudíž mu musí být jasné, co v téhle sbírce je. Buď si ji tedy koupí, aby to měl pohromadě, a taky kvůli přepěkné výtvarné... podobě knihy, anebo nekoupí. Pro všechny ostatní, letmým odhadem 99,999999999 % populace, to prostě je novinka :-) Nechápu. Pokud jsi autora sledoval, jak to podle recenze vypadá, jak můžeš být překvapený tím, že jsou to skoro samé reedice? A naopak, pokud jsi překvapený, protože jsi to netušil (a kupodivu se asi při koupi nepodíval ani do obsahu), proč recenzi píšeš, jako kdybys to všechno moc dobře věděl? Je mi to zkrátka jakési záhadné...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4676x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce