Eriksen, Thomas Hylland: Syndrom velkého vlka 2 (in Host)

Eriksen, Thomas Hylland
Syndrom velkého vlka 2 (in Host)

recenze sociologie

Norský antropolog Thomas Hylland Eriksen je ve své zemi milován a ceněn. Jeho přístupně napsané knihy si rychle získaly oblibu i v zahraničí a byly zatím přeloženy do více než dvaceti jazyků.

Pohádka o lidském štěstí
Thomas Hylland Eriksen: Syndrom velkého vlka. Hledání štěstí ve společnosti nadbytku, přeložila Daniela Zounková, Doplněk, Brno 2010. 

Norský antropolog Thomas Hylland Eriksen je ve své zemi milován a ceněn. Jeho přístupně napsané knihy si rychle získaly oblibu i v zahraničí a byly zatím přeloženy do více než dvaceti jazyků. U nás už vyšly jeho práce Sociální a kulturní antropologie (Portál, 2008), Antropologie multikulturních společností – Rozumět identitě (Triton, 2007) a Tyranie okamžiku (Doplněk, 2005). Ve stejné grafické úpravě (ekologický paperback s nahnědlou obálkou s obrázkem stylizované vlčí hlavy od Jany Branné) vyšla nyní v Doplňku nejnovější Eriksenova kniha Syndrom velkého vlka. Jak je patrné z podtitulu - Hledání štěstí ve společnosti nadbytku –, kniha se zabývá především otázkou, co je štěstí a jak k němu dospět.

Jak podotýká překladatelka knihy Daniela Zounková v krátkém úvodu, autor často podpírá svá pozorování srovnáními a přirovnáními vycházejícími z důvěrné znalosti skandinávské mentality, historie a politických událostí. V některých momentech překladatelka proto po dohodě s autorem zařadila trefnější příklady z české reality (odkazy na dovolené pod stanem u Máchova jezera či jugoslávkou exotiku).

Nicméně je pravda, že dvacet let po revoluci jsme i my Češi příslušníky „globální střední třídy“ a při všech našich stescích na tom dnes nejsme o mnoho hůř než obyvatelé bohaté Skandinávie.

Na dvacáté páté stráně knihy položí autor ústřední otázku: Co nám tedy vlastně chybí? Proč výzkumy pravidelně ukazují, že lidé v nejvyspělejších západních demokraciích jsou zhruba stejně šťastní jako lidé v hladové Bangladéši? Eriksen nejdříve stanovuje diagnózu a na pomoc si bere pohádkového vlka honícího tři pašíky. Když už je má pěkně v hrnci, zeptá se mazané prasátko Eriksenovými ústy: „No, zlý vlku, a copak budeš dělat zítra, hm?“ Vepřík právě zachránil vlkovi dobré spaní. Kdyby vlk totiž prasátka sežral, celý jeho život by pozbyl smyslu. Autor v této pasáži dodává, že pokud jde o nás, prasátka jsme sežrali v 70. letech a otázka zní, co nyní s načatým životem. Kniha pokračuje v tomto duchu dál a její autor se upřímně snaží najít pro nás prasátka nová.

V dalších kapitolách Eriksen ukazuje, jak se naše štěstí odvíjí od toho, kde žijeme, s kým se v životě srovnáváme a jak je důležité stanovovat si v životě přiměřeně obtížné cíle. Autor neříká nic převratně nového, má ale dar věci výborně „prolinkovat“, použijeme-li žargon IT techniků. Koho po příchodu digitálních fotoaparátů například omrzelo fotografování a nenávidí tuny fotek, které průměrný západoevropan přiváží z dovolené, dozví se od Eriksena, že ho postihl důsledek fenoménu zvaného klesání mezní užitečnosti.

V kapitole „Smysl života“ Eriksen přehledně rozčleňuje otázky a odpovědi týkající se této komplexní problematiky (mnoho filozofů by jistě překvapilo, že se mu takové shrnutí vejde na deset stran). Spolu s básníkem Stuartem Millem a norským filozofem Arne Næsem dochází k závěru, „že cesta za štěstím vede skrze projekty, které se zabývají něčím úplně jiným, a štěstí je jen nezamýšlený vedlejší efekt.“ V poslední kapitole s příznačným názvem „A co teď?“ se Eriksen pokouší formulovat nový projekt. Podobně jako v jiných svých knihách je i zde mírně utopický. Představa, že se podaří redefinovat politické programy tak, aby cílem nebylo dosažení všeobecného blahobytu (čti konzumu), ale společnost, která uvědomělé dbá o svou ekologickou stopu, je mámivě krásná a neurotikům dnešní doby, kteří trpí komplexem z toho, že oni se mají dobře, zatímco celé ekosystémy scházejí na úbytě, by vytrhla trn z paty. Co bychom my, kteří k takové skupině patříme, dali za to, kdybychom místo titěrných investicí do charity, špatného svědomí z používání letecké či automobilové dopravy, komplexů z toho, že věnujeme svůj um činnostem, jejichž smysl se těžko vysvětluje, stáli před konkrétně formulovaným všeobjímajícím projektem, jehož cíle by stačilo naplňovat.

Eriksen je bytostný optimista, předposlední věta jeho knihy proto svým pozitivním nábojem nepřekvapí: „Nebude to dlouho trvat, společnost nadbytku bude překonána a my na ni budeme vzpomínat jako na velmi pohodlnou, nicméně slepou uličku vývoje.“ Je otázkou, na kolik je tato představa fantastická, nicméně autorovi třeba přiznat, že odříkání, které by nám takový nově definovaný modus života přinesl, by nám jistě zajistilo hodně práce a tím pádem i náplň toho času, který jsme díky moderním výdobytkům vyšetřili. Jenže Eriksenův projekt nepočítá s tím, že člověk je od přírody líný tvor a od vynálezu kola je naprogramován k tomu, aby si ulehčoval život. Pokud po něm tedy budeme chtít, aby si ho zase ztížil, bude zřejmě potřeba vypnout v naší DNA pár zodpovědných genů.

© Karolína Stehlíková
článek vyšel v časopise Host č. 6/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce Hostu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 153 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.