Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej: Moje Evropa 2

Andruchovyč, Jurij; Stasiuk, Andrzej
Moje Evropa 2

recenze beletrie zahraniční

Výraz „Evropa“ se už dávno neomezuje jen na označení jednoho ze sedmi kontinentů. Pro každého z jejích 718 miliónů obyvatel může mít toto slovo jiný význam.

Jurij Andruchovyč, Andrzej Stasiuk: Moje Evropa, přeložili Václav Burian a Tomáš Vašut, Periplum, Olomouc 2009

Výraz „Evropa“ se už dávno neomezuje jen na označení jednoho ze sedmi kontinentů. Pro každého z jejích 718 milionů obyvatel může mít toto slovo jiný význam. Někdo si ji může spojovat s Evropskou unií, jiný chápe Evropu jako kolébku současné civilizace s bouřlivou historií, další jako Babylon jazyků, národů a stereotypů... A tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat ve výčtu subjektivních názorů a konotací. Dva spisovatelé, Ukrajinec Jurij Andruchovyč a Polák Andrzej Stasiuk, se ve společné knize Moje Evropa pokoušejí definovat svůj evropský životní prostor, jenž formoval jejich identitu.

Andruchovyč na to v eseji Středovýchodní revize jde především prostřednictvím vzpomínek a rodinné historie. Jeho Evropa je bolestným, bolavým a všemu napospas ponechaným východním cípem kontinentu, zmítaným dějinnými bouřemi, předurčeným nacházet se mezi Německem a Ruskem, čehož důsledkem je „středoevropská smrt – smrt vězeňská nebo táborová, navíc kolektivní…“. Jak se dozvídáme, autorův děd tomuto hrůznému osudu unikl, zahynul hrdinsky v boji a jeho manželka a syn, pomineme-li vynucené přesuny na konci války, prožili vcelku klidný život v sovětském impériu.

Andruchovyčově Evropě je vlastní všudypřítomný rozklad, evokovaný popisem starých lidí, kteří jako by vypadli z knih Bruna Schulze, a ruiny – vzpomínky na dávno zašlou slávu, kdy se dařilo čelit ohrožení z obou stran. Z toho pro západoevropské intelektuály pramení nepochopitelná posedlost vlastní historií, jejími mýty a neustálým analyzováním dějinných zvratů – hledáním kořenů současného stavu, které může připomínat hledání kamene mudrců. S nalezením správné interpretace dějin by snad jako mávnutím zázračného proutku mohly zmizet i dnešní svízele – mafie a všudypřítomná korupce.

V této Evropě se střetávají dvě koncepce času: utopická, která stále doufá v lepší zítřky, a apokalyptická, jež se nese v duchu zvolání „lépe už bylo“. Stará veteš nebo dávno neplatné jízdní řády mohou být argumentem pro správnost druhého pojetí, proto je tento kout země stále svázán „minulostí, která brání uskutečnění budoucnosti“. Esej vrcholí osobní sebereflexí a úvahou nad smrtí otce: čas se slévá v jedno, protože potomci jsou pokračovatelé svých předků a stejně jako se nikdo nedokáže osvobodit od běhu času, nedokážeme „osvobodit nás od nás.“

Stasiukův „Lodní deník“ lze brát jako prolog k jeho pozdějšímu „cestopisu“ Cestou do Bagadagu, za nějž získal v roce 2005 literární cenu Nike. Najdeme tu několik shodných motivů, např. tajemnou fotografii houslisty z městečka Abony, která Stasiuka vylákala na toulky jeho kouskem Evropy. Ten, přestože by víceméně odpovídal dávné východní části rakousko-uherské monarchie, je vymezen striktně geograficky – autor opsal kružítkem na mapě třistakilometrový okruh kolem svého bydliště a s úlevou konstatuje, že tento prostor nezasahuje ani do Německa, ani do Ruska a dodává: „mou posedlostí byla vždycky geografie, ale nikdy historie, jejímž velikým, polomrtvým a podezřele zavánějícím tělem jsme se tak dlouho živili“.

Do této Evropy neodmyslitelně patří Dunaj, Karpaty, nekonečné roviny, černě oděné báby vyhřívající se na ulici v Gönci a cikáni, kteří bez map dokáží procestovat nekonečné prostory, aniž by se nějakým způsobem zapsali do historie, a kteří svou přítomností dokáží narušovat počestnou existenci ostatních obyvatel. Zatímco v západní části kontinentu jsou hranice už dávno neviditelné, na Východě je jejich překročení stále událostí, která se nesmazatelně vrývá do cestovatelovy paměti – byť jsou to jen „detaily, maličkosti, několikavteřinové události, připomínající několikavteřinové filmové etudy“. Koneckonců, co více si lze odnést z „nesamozřejmého a neochočeného prostoru“, kterým jen matně prosvítá jeho zeměpisná poloha.

Andruchovyčův historický a Stasiukův zeměpisný pohled zdánlivě nemají mnoho styčných bodů, spíše se navzájem doplňují a dávají čtenáři nahlédnout do známého, středo- a východoevropského prostoru jinou perspektivou, v níž zaniká minulost i budoucnost a zůstává pouze statické tady a teď.

 

© Jarmila Horáková
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 169 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 3093x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce