Puršl, Ladislav: Záznam

Puršl, Ladislav
Záznam

recenze beletrie česká

Každá báseň vytváří a vyplňuje určitý prostor, jenž je jí vlastní. Pomocí slov uspořádaných na papíře či vyslovených se básník snaží o překlad viditelného ve vypověditelné...

Puršlova okna
Ladislav Puršl
: Záznam, Revolver Revue, Praha 2010, 68 stran

Každá báseň vytváří a vyplňuje určitý prostor, jenž je jí vlastní. Pomocí slov uspořádaných na papíře či vyslovených se básník snaží o překlad viditelného ve vypověditelné, o zachycení daného prostoru, či spíše jeho stylu tím, že vytvoří odpovídající prostor básně. Na základě konečného počtu slov se tak pokouší zaznamenat nekonečné proměny světa.

Nejinak je tomu v Puršlově třetí sbírce, Záznamu, kde se setkáváme se dvěma základními prostory: v první části nazvané „Meluzíny“ je to dům (domov), v druhé („Záznam“) pak město (svět). Oproti předcházejícím dvěma sbírkám – Paměť vody (Malvern, Praha 2004), Mločí mapa (Host, Brno 2008) – se tak zdá, jako by opouštěl krajinu venkova a přírody. Přecházíme z jedné místnosti do druhé, anebo procházíme ulicemi města. Dveře domů a pokojů se otvírají a zavírají. „Po chvíli vstane, zavře okno, / otevře dveře do pokoje. / […] / Otvírá okna a dveře / a vždy za nimi objeví / nějaký jiný prostor.“ Skrze okna a dveře, které se v celé sbírce neustále navracejí, nahlížíme svět na druhé straně. Poskytují nám „průhledy“ do všednodennosti, kterou jinak nevnímáme, a zároveň nám dovolují, abychom obrátili svůj zrak do sebe samých, do vlastního nitra („Dívá se do sebe / člověk / V prázdném pokoji / za okny vítr / noc nebo den“ nebo „Někdo v tobě zavírá okno / a teď se dívá, jak z domu / vychází dítě, kráčí k tobě, / ale kdo jsi, když nejsi dům? // Kdo jsi, když nejsi dítě, / a přesto v tobě zůstává / světlo, které dveřmi vystupuje / a opět se k sobě navrací?“). Rám okna či dveří se tak stává odstupem, jenž je nezbytností každého pozorování.

Jaká je však další funkce těchto oken a dveří? Co všechno jejich existence dovoluje? Na čem se podílí a co spoluvytváří? Především díky nim jsme schopni vnímat proměny světla a proudění vzduchu. Dva živly, které jsou pro tuto sbírku určující. „Vítr protahuje bytem / pronikavé zvuky. / Zvuk vede uchem / ostrou jehlou nit. // Svitky hořící tmy / svinou příšeří rána. / Den vzplane jak karma / v těle koupelny.“ Záznamy světla a závany větru naplňující Puršlovy básně, v nichž se ukazuje jistá spojitost mezi stylem daného prostoru a živly, spolu s možností zachytit tento styl právě skrze živly. Jsou-li nyní dominantními živly vzduch a oheň, pak v předcházejících sbírkách to byla voda (Paměť vody) a země s ohněm (Mločí mapa). Před námi se tak odkrývá živelný půdorys jednotlivých sbírek a básní. Země, voda, vzduch a oheň se vpisují do veršů, zatímco duch vane, „jako by v nás už / nebylo zlého, / jen okna.“

© Jan Havlíček
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 193 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%čtenáři

zhlédnuto 2065x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce