Bajaja, Antonín: Na krásné modré Dřevnici

Bajaja, Antonín
Na krásné modré Dřevnici

recenze beletrie česká

Rozsáhlý kolážový román Antonína Bajaji (1942) Na krásné modré Dřevnici (Host) tvoří střídavé party několika literárních útvarů: fabulované povídkové příběhy se překlápějí do autentických vzpomínek...

Aby podobnost mohla být čistě náhodná
Antonín Bajaja
: Na krásné modré Dřevnici, Host, Brno 2009, 372 stran.

Rozsáhlý kolážový román Antonína Bajaji (1942) Na krásné modré Dřevnici (Host) tvoří střídavé party několika literárních útvarů: fabulované povídkové příběhy se překlápějí do autentických vzpomínek, ty zase do téměř fejetonistických či úvahových postřehů z živé současnosti, od nichž se tolik odrážejí vzpomínky na dětství, často navíc komentované s odstupem desítek let – to vše ještě rozhojněno vtělením všech těchto forem do dopisů sestře.

Mozaika vrstevnatého románového textu, na jehož plnosti a barevnosti má velký podíl zejména nebývalá jazyková bohatost, elegantní lehkost vyprávění a vpravdě šlechtická stylová vytříbenost, je tedy vykládána intimními epištolami i rozmáchlými memoáry, směsnou mluvou zlínského školáka i zamyšleními zralého muže, jenž nachází útěšné zalíbení v dobách minulých a glosuje je s ohledem na přítomnost. Není jisté, zda by textu prospělo více redakčních zásahů, protože rozplývavost výsledného útvaru do jaksi dodatečných, izolovaných příběhů, které by samy vystačily na sbírku povídek, má místy charakter odskoků stranou. I tyto odbočky ale tvoří  jedno z mnoha podlaží poměrně komplikované stavby románu.

V centru pozornosti jsou lepší kruhy, z nichž lékařská rodina vyprávějícího Toníka a jeho milované sestry Jany pochází, totiž úspěšní pováleční zlínští měšťané: podnikatelé, právníci či modistky zvučných jmen, z nichž se stali v několika vlnách znárodňování gottwaldovští vyvrženci odsouzení po ztrátě majetku a společenského postavení k správcování či úklidu nemovitostí, jež jim kdysi patřily. Lůza, totiž „lid“, s nímž jsou konfrontováni, ti všem známí prorežimní ubožáci, není shazována prvoplánově, nabízejícím se přímočarým zesměšněním: do nepěkné formy ji tvaruje její jazyk, projev, jednání. Ten má charakterotvornou, portrétující sílu i co se týče postav na druhém břehu: ožebračené reakcionářské živly zachovávají nadhled (nikoli nadřazenost) díky sounáležitosti, často projevované právě jazykem. Právě rozostřené vzpomínky na dětství a mládí, ať už se odehrávalo za jakéhokoli režimu, čas tak rád uhladí do idylicky úsměvných rodinných historek. V této nezvyklé, básnivé a laskavě shovívavé, nicméně velmi rafinované „úpravě“ jsou události 50. let překvapivě působivější a vedou čtenáře k hlubším úvahám nad jejich dopady. Konfrontace dítěte kapitalisty s agresivními údernickými hesly a dobovými frázemi, o jejichž vyprázdněnosti jsme už tolikrát slyšeli, není chlapeckým vypravěčem znovu přelouskávána - k takové reflexi pochopitelně školák neměl příležitost. Janina zanícená recitace propagandistických básní nebo Toníkovo mičurinské šlechtění pšenice v pionýru nejsou vedeny vírou v rudou symbolikou, ale přirozenou potřebou náležet do dětského kolektivu a respektovat to, co ostatní (byť by to znamenalo plivat se spolužáky na vlastní „buržoustskou“ matku nebo udat rodinu za poslech Svobodné Evropy). Toto děsivé rozpolcení inteligentního, normálního děcka mezi vírou v rodiče a vírou v – dejme tomu – školu a společnost, vylíčil Bajaja dokonale.

Výjimečnost této prózy tedy není jen v mistrovsky zvládnuté kompozici (je zbytečné uvažovat, zda se jedná či nejedná o román), ale především v neheroickém a nepatetickém líčení dopadů režimu na zlínskou vyšší vrstvu, jejíž zjevná (nejen intelektuální) převaha nad rádiovkovým plebsem je tu (odvážně?) nepokrytá. V Bajajovi nezbylo nic zahořklého nebo ublíženeckého – síla zpracování této látky není v nesmiřitelnosti ani nepatřičném odpuštění. Zmíněná přirozenost a rafinovanost současně tkví rovněž v obdivuhodném odstupu, ve způsobu, jímž je společenská tragedie, svatá prostoto, nahlížena jako cosi běžného, automatického, nutného (děti si zvyknou na cokoli, už jen vinou nedostatečné orientace v realitě, dětství je „naše“, ať je jakékoli) a na straně druhé dokonce cosi komického, s láskou k dotčeným ironizovaného.

Jazyková bohatost tohoto textu se nevyčerpává spisovnou a obecnou češtinou a moravskými dialekty; zhusta – a vždy ilustrativně – je proložena francouzštinou, angličtinou i němčinou. „Baťovští“ Zlíňané tu vystupují jako kosmopolité a je snadné uvěřit, že Evropa začíná u břehů říčky Dřevnice, u níž nad skořicovými sušenkami konverzují šarmantní paní doktorová s paní továrníkovou. Prozaické pasáže jsou natolik lyrickoepické, že se opakovaně rozpouštějí do verše či krátké sloky, načež se opět navrací ke spořádanosti dlouhých, plynoucích řádků, do nichž, jak je vidět, je možné vtělit klidně i recept na dezert nebo lidovou písničku, reportážně zkratkovitý popis zabijačky nebo procítěné místopisné pasáže. Výjimečně zdařilé jsou i dialogy, díky nimž získávají popisy společenských událostí (nejrůznější oslavy, piknikování na břehu řeky nebo společné sledování jevů na noční obloze), už tak téměř groteskní, další švih a vtip. Pád do ledové vody nebo něžné dětské zamilování, první byznys v podobě obchodu koňskými koblihami, události samy o sobě snad banální, rozkvetou díky Bajajově fabulaci do zábavné kytice narážek, anekdot a povahopisných postřehů. Velmi uměřené, a tím ještě účinnější jsou nenápadné vsuvky („ještě netuší, že jeho tatínka zavřou“) – přičemž takto skromně si vypravěč počíná i při líčení přelomových událostí ve vlastní rodině. Autobiografické prvky v tomto smyslu jsou potlačené, žádná deníčková konfese nebo dotčené stížnosti, žádné heroizování. Že se vypravěčův otec ocitl ve vězení, se dozvíme jen kusým oznámením.

Vesmírný nadhled a nadoblačnou vyrovnanost dodává textu i jeho nenápadná organizace okolo nebeských úkazů: úplněk, letní slunovrat nebo polární záře jsou svědky drobných, ale zásadních událostí, které mění životy. Dalším rámcem jsou symbolicky volené pasáže z Amarcordu, porůznu rozházené v textu jako zajímavé, byť možná zbytečné přirovnání – že se jedná o román lyricky snový a lehký jako pápěří, ač zatížený velkými dějinami, víme beztak.

Nechce se věřit, že text(y), jejichž vznik se datuje k 60. letům minulého století, skutečně „původně nebyly určeny k publikování“ – na to jsou příliš „literární“, stylizované - „veškeré podobnosti jsou záměrné“, píše se v závěru. Snaha zachovat minulost, rychle zaznamenat, co nesmí být ztraceno a zapomenuto, je u autora tohoto formátu nicméně dostatečnou motivací. Bajajův román, nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého 2010 a Magnesii Literu 2010 za prózu, je v kontextu domácí i světové literatury, jež se takzvaně vyrovnává s minulostí, řečeno s Toníkovou maminkou, first-class, skutečně prvotřídní. Na půdorysu osobního příběhu dokázal vyklenout parabolu obecné platnosti.

 

© Olga Stehlíková
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 331 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

58%čtenáři

zhlédnuto 5016x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce