Müller, Herta: Rozhoupaný dech, poznámka překladatelky

Müller, Herta
Rozhoupaný dech, poznámka překladatelky

studie beletrie zahraniční

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt.

Když je hlad, lze ochutnávat slova
Herta Müllerová: Rozhoupaný dech, překlad Radka Denemarková, Praha, Mladá fronta 2010, 296 s.

„Není člověk žádný, co přelstil žaludek prázdný.“ Rozhoupaný dech je mrazivá kniha s vykloubeně veselým nádechem. Pravdu zobrazovat ze všech stran umí jen román.

Všechno je otázka vidění. Jako na poušti, kde se oko nemá čeho zachytit, ztrácí měřítka, oko si plete sklony, velikosti, vzdálenosti. Najednou je nutno spoléhat na intuici, instinkt. Je nutné se rychle rozhodnout, jestli člověku věřit nebo nevěřit. Čtenář Rozhoupaného dechu má pocit nikoliv totalitního, ale nadpřirozeného nebezpečí. Jeho základem je ono rozostření zraku, nedá se na něj spolehnout. Je to krajina, ve které nás oči nechrání, protože za této zvláštní optiky se mísí viditelný a neviditelný svět. Hertě Müllerové se podařilo zachytit esenci lágrů, vrátit paměti temná místa 20. století. Leopold Auberg, hlavní postava, je deportovaný do Ruska. Tedy téma, které se poprvé objevuje v evropské literatuře (nepočítám-li např. Dostojevského) v minulém století: lágrová literatura. Text Müllerové se řadí ke klasickým dílům o gulagu, jako jsou například Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a Kolymské povídky Varlama Šalamova. I Šalamov strukturuje svůj text do krátkých úseků a v každém z nich se zaobírá vždy jediným tématem ve všednodenním boji o přežití. U Müllerové převážil boj proti hladu a smrti vyhladověním, u Šalamova boj proti chladu a umrznutí. Gulagy vznikly v Sovětském svazu, aby izolovaly tzv. třídní nepřátele, aby je využily jako levnou pracovní sílu a aby je po jejich vyčerpání v tichosti zlikvidovaly. V Novo-Gorlovce internovali netrestané muže a ženy, kterým nebylo možno nic dokázat. Ve srovnání s podmínkami v ostatních táborech tu byl „mírnější“ režim. Jenomže i tady zahynuly tisíce obětí hladem, zimou, nemocemi, vysílením. Šlo především o plnění norem než o likvidaci třídních nepřátel. Ale jaká je „míra“ mírnějšího utrpení?

Müllerová své vyprávění halí do měkkosti nečekaných slov a podstatný je i motiv dospívání. Stejně jako u rakouské autorky Ruth Maierové, která v knize Das Leben könnte gut sein: Tagebücher 1933 bis 1942 (DVA, 2008) popisuje dospívání a deportaci do nacistického koncentračního tábora. Úhel pohledu je u dospívajících nutně jiný, čerstvý. Svět je nepoznané místo, bez souvislostí a kontextů. Navíc člověk musí zvládnout proměny vlastního těla, hormonální procesy, popasovat se se světem a jeho podobou, s prvními láskami, tělesností. Nerodíme se do svých ideálů. A být dospělý znamená umění kompromisu. Kniha Maierové po válce vyjít nemohla. Vadilo, že „hrdinkou“ je lesbická židovka: obraz oběti měl být dokonalý. Müllerové zase předhazovali, že v lágrové tematice volí za hrdinu gaye a jeho svět popisuje lyrickou řečí.

Struska a popel a popílek
Leopoldu Aubergovi, vypravěči Rozhoupaného dechu, je sedmnáct let, když ho Rusové odvlečou do pracovního tábora na nucené práce. Babička ho vyprovodí větou, které se bude po celou dobu držet jako tonoucí stébla: Vím, že se vrátíš. A Leo se opravdu po pěti letech vrátí z míst, kde lidé umírali hlady, vysílením, bitím, ponížením. I básník Oskar Pastior (1927– 2006), mimo jiné nositel Büchnerovy ceny, prošel takovým peklem a s Hertou Müllerovou začali psát knihu na základě jeho vzpomínek. Autentické momenty zpracovala Müllerová po Pastiorově nečekané smrti sama. A po svém: nenapsala historický román, zpracovala poeticky svět hlavního hrdiny. Lakoničností připomíná prototyp vypravěčského umění východožidovské prózy, která je kronikou pronásledovaného světa, a přesto se vyhýbá tragédii a volí uklidňující mystifikaci, aby hrůzám ulomila hrot.

Müllerová se v románu se dotýká témat, která byla po dlouhá desetiletí tabu. Po porážce nacistického Německa byli všichni rumunští Němci ve věku 17 až 45 let deportováni do Sovětského svazu. Jim bylo dáváno za vinu, že se Rumunsko (pod vládou Antonescua) spojilo s nacistickým Německem a Hitlera podporovalo. Mezi sedmihradskými Sasy a banátskými Šváby Hitlerovi přívrženci byli, což nepopírá ani Müllerová. Ale opět tu máme co do činění s nesmyslným pojmem kolektivní viny. Na počátku roku 1945 bylo deportováno 80 000 rumunských Němců do lágrů mezi Dněpropetrovskem a Doněckem. Po válce se o deportacích nemluvilo. Leopold Auberg se nedozví, proč byl odvlečen, stejně jako se to nedozvěděla maminka Herty Müllerové. Přestože pro naivního Leopolda byla zpočátku deportace vysvobozením z jiného vězení: věděl, že společnost ani rodina mu nikdy neodpustí homosexuální orientaci. Marně lapá po klidném dechu. Jeho dech bude do konců dnů rozhoupaný.

Konvalinka, moruše a šťovík
Pro mne je tato kniha mimo jiné záznamem o chování lidského společenství a jeho destrukci v extrémních podmínkách, kdy dosavadní zákony a společenské úmluvy neplatí. Člověka lze zabít pro kus chleba. Lidský život nemá cenu. Zlato nemá cenu. Lebeda u cesty má cenu. Člověk je jako ta blecha na houpačce. Lidskost se poztrácela už během cesty v dobytčím vagónu na Ukrajinu. Zbytky lidskosti polkne dřina, bití, všední den lágru, všudypřítomný anděl hladu, doba kostí a kůže, kdy se ženy neliší od mužů, stávají se chodícími mrtvolami, bezpohlavními objekty.

Müllerová volila les metafor, aby přiblížila atmosféru a systém lágrů a koncentračních táborů dvacátého století. Je to silné, poetické svědectví. Čas rozbitých kukačkových hodin. Jsem přesvědčená, že než člověk začne psát, musí vstát od stolu a smést ze sebe drobty žité a strávené reality. Pak si může znovu sednout a začít psát o vnitřní realitě. Není to patos a věcnost Imre Kertésze. Není tu psychologický realismus Jevgenije Ginzburgové a Naděždy Mandelštamové. Müllerová se nebojí lyričnosti, něhy, dětského vidění (lze děti vůbec strašit realitou?), čas lágru popisuje v krátkých kapitolách, jako by to byly strofy rozhoupané básně. Próza přesto nepřestává být krutě realistická, plná bizarních postav od kápa Tura Prikuliče, po mimozemšťanku Kati, zloděje chleba Karliho, židovského citeristu Lommera, který jednoho dne zmizí. Deportace nikdy nekončí. A návrat z lágru neznamená konec lágru.

Lebeda, hořec a encián
Leo se světa zmocňuje slovy a slova si pěchuje do své mysli a je sám překvapen, čeho je naše mysl schopna, pokud sama sebe o něčem přesvědčí. Slovy lze ovlivnit i smysly, zaměňovat pachy, vůně. Millerové próza je strukturovaná jako poezie. Neorientuje se na linii syžetu, ale je propracovaná v rovině fonetické, lexikální, sémantické a syntaktické (některé pasáže se skládají jen z kratičkých vět, odkazujících na filozofii existencialismu), i kompozitum v titulu je neologismem. Což znamenalo v sytému češtiny dohledat adekvátní prostředky se stejný cílovým účinkem (písmenu „š“ v originále odpovídá „r“ a „ř“ v překladu).

Slovník lágrových slov je poklidný. Slova jsou personifikovaná, návratná, hmotná. Překládat znamenalo slova ochutnávat. A věci a slova ožívají jako bytosti (lopata srdcovka, anděl hladu). Ožívají celé věty. Pokud to šlo, jemně jsem se snažila odkázat na totalitní oběti obecně (například pták „kalandra zpěvná“ odkazuje na historika Záviše Kalandru, který byl v roce 1950 popraven v zinscenovaném komunistickém procesu). Snažila jsem se v celku zachovat opar záhadné poetičnosti, tak pěkné v protikladu k lágrovému dění. A odkazy na teorii relativity Hermanna Minkowského, filozofii Karla Jasperse a existencialismu a teorie modelu světa jako hry Eugena Finka. Snažila jsem se zachovat oxymoróny, neologismy i specifičnost němčiny ozvláštněné rumunským dialektem (kde nefungovalo například vkládání příbuzenských označení za jméno, vžitých v Sedmihradsku, použila jsem jinou „odlišnost“, typické je třeba místní označení příbuzenského vztahu za jméno: die Fini-Tante), odkazy na bibli, Rilkeho, homosexuální vnímání barev, zvukomalebnost (schaufeln-schweigen-Schaf), neologismy (Herzschaufel, Hautundknochenzeit), hru se slovy ruskými a německými (kušať-kušeln), nebo zásadní Hasoweh-Heimweh-Heimweg-Heminway. U místních jmen jsem k německým vkládala ekvivalenty rumunské v případech, kde jsou zvukomalebné a graficky zajímavé, mimoděk je to připomínka míst, kde se Leo ocitá a jaké zvuky se kolem něho mísí. Překládat Rozhoupaný dech znamenalo, že za sebou vláčím vozík s uhlím, vápnem, nosím pytle s cementem. A autorka s vrbovou píšťalkou v koutku úst mě popohání. Je to posedlost. Energie posedlosti musí být znát. Líbí se mi jednoduchý a přitom chirurgicky přesný a lyrický jazyk, kterým popisuje paradoxně těžké téma totality. A přitom jí to literární vědci a kritici zpočátku vyčítali. Ale je to jako v životě - jakmile člověk vezme do ruky tužku a papír, je možné úplně všechno. Určitě ještě nejsou propátrané všechny formy a způsoby práce s jazykem. Vnitřní vesmíry jsou tak různorodé, jim by se měl přizpůsobovat materiál, který mám k dispozici: slova. U Herty Müllerové nestačí přeložit jen slova, musejí vyvolat stejný lyrický obraz v češtině jako v němčině. Jinak překlad nefunguje. Překládám ty autory tak, jak chci, aby překladatelé překládali mě – aby se k nim tulili, mazlili se s nimi, nahmátli tu správnou emoci, rytmus. Myslím si, že ve svých knihách pořád nedořekla všechno, že vždycky jen brnkne o něco, co v rumunském Banátu musela prožít. Projevuje se to i v jejím neustálém kroužení kolem jednoho tématu. Jako by oddalovala moment, místo, kde tříska vězí. Vzpomenu si při tom vždycky na Prima Leviho, který když už se rozhodl, že řekne všechno, nakonec se zabil. U Müllerové je její jazyk i vyprávění nejen literatura, ale sebezáchovný přístup. Není jen autorka, ale také člověk, který tím vším, o čem píše, prošel. Není to terapie, taková literatura by byla sebevzhlíživá. Nebo jí tam může být jemný díl, ale nikdy netvoří podstatu jejích knih. Není to tedy účelové pátrání v sobě, naopak, člověk při tom spíš od sebe utíká, pozoruje se vlastně z odstupu.

Jak upekla husu, jak nádivku a jak kůži
Leo Auberg se lágru nikdy nezbaví. Nikdy nebude svobodný. Vrací se do světa, který už s ním nepočítá. A o své zážitky a vnitřní svět se nemá s kým podělit. Román Herty Müllerové je famózní metafora lidské samoty. Každý jsme v tom sám. V tom zmáhání skutečnosti. Leovi se po lágru dokonce stýská, svět lágru byl čitelný. Stesk po domově má různé podoby. Stejně jako štěstí.

Štěstí a kreativita doprovází člověka všude. V knize Imre Kertézse Člověk bez osudu hrdina po návratu z koncentračního tábora do Budapešti vzpomíná na večerní chvíle s přítelem jako na něco nádherného. Ve vykloubených podmínkách naše představy o morálce a o tom, kde a za jakých okolností je člověk šťastný, neplatí. Zkušenost je nepřenosná. Literatura musí černobílá vidění nabourávat. Leo byl paradoxně děním lágru chráněn před sebou samým, vhozením do svobody nemizí strach, že bude potrestán za svou jinakost. Hodnoty nemají nadčasovou platnost. Lidé se drží života a přizpůsobují se takovému, jaký je. Ztracené roky se nikdy nevrátí. A který život je vlastně ten ztracený a který je ten správný? I den v lágru může být uměleckým dílem, tvrdí Leo, den se struskou, den s cementem, den s pískem, den se smrtí. Den se slovem. A vždycky jde o naději, že na nás někdo někde myslí.

© Radka Denemarková
poznámka překladatelky k románu Rozhoupaný dech
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3878x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce