Ishiguro, Kazuo
Nokturna: Pět příběhů o lásce a noci
recenze
beletrie zahraniční Kazuo Ishiguro: Nokturna: Pět příběhů o hudbě a soumraku, přel. Ladislav Nagy, Plus, Praha 2010, 232 stran
Když Ishiguro vydal v roce 2005 svůj zatím poslední román Never Let Me Go (česky pod názvem Neopuštěj mě, BB/art, v překladu Gisely Kubrichtové), mnozí čtenáři i kritici se logicky ptali, co bude dál. Tento uznávaný britský autor už si v literatuře vyzkoušel mnohé – vrátil se k některým palčivým otázkám spojeným s historií země svých předků, Japonska, zabrousil do žánru románu detektivního, historického i sci-fi. Ishiguro si dal s další knihou skutečně načas a vskutku překvapil. Poprvé ve své bezmála třicetileté kariéře se pustil do povídek a výsledkem je kniha Nokturna, která před časem vyšla v češtině v překladu Ladislava Nagyho.
Povídková tvorba není mezi současnými anglofonními autory nijak zvlášť oblíbená, spočítali bychom je na prstech jedné ruky (bezkonkurenčně vede co do četnosti i kvality irský povídkář William Trevor). Důvodů může být hned několik, především však náročnost tohoto žánru, jenž klade na autora mnohem větší požadavky než román. To, co snese několika set stránkový opus, povídka neumožní. Na značně omezeném prostoru musí vše fungovat, příběh musí být maximálně vypointovaný a struktura do značné míry sevřená. I proto se většina současných britských spisovatelů věnuje povídkové tvorbě jen okrajově a často je uveřejňuje pouze časopisecky nebo ve sbírkách s díly jiných autorů (viz třeba Zadie Smith, Hari Kunzru).
Jak již bylo uvedeno výše, Ishiguro se při psaní rád pouští do nových věcí. Třebaže se může zdát, že jeho nejznámější romány Neopuštěj mě, Když jsme byli sirotci a především filmem proslavený Soumrak dne nemají nic společného, opak je pravdou. Kromě jednoduchého jazyka bez zbytečných příkras a odboček a záliby v ryze britských tématech a prostředích je spojuje osoba tzv. nespolehlivého nebo nevěrohodného vypravěče, který se sice pokouší podat čtenáři životní příběh, ale během vyprávění se často dostává na scestí, chybuje a odhaluje mnohem víc, než měl původně v plánu. Stejnými postavami Ishiguro zabydlel i svůj povídkový soubor: muži, tu více, tu méně úspěšnými hudebníky, kteří buď osobně nebo zprostředkovaně zažívají zásadní zklamání a jsou nuceni se s ním chtě nechtě vyrovnat.
Již první povídka, „Serenáda v e moll“ je příznačná. Hlavní hrdina, mladý, nadějný polský kytarista, se při hraní v restauračním orchestru na benátském náměstí seznamuje s idolem svého dětství, zpěvákem Tony Gardnerem. Tento muž, který pro hrdinu a jeho matku představoval v pochmurných časech hlubokého komunismu závan opravdového světa, se ocitl na samém sklonku kariéry a co víc – visí nad ním hrozba manželského krachu. Gardner si mladého kytaristu oblíbí, jeho bezmezný obdiv ho samozřejmě těší, a najme si ho, aby mu zahrál, až pojede gondolou vyznat manželce lásku pod okna jejího hotelového pokoje. Je předem jasné, že tento pokus o záchranu rozpadajícího se vztahu nemůže skončit jinak než nezdarem. Stejně v troskách končí i iluze, které si mladý hudebník dělal o svém někdejším idolu a jeho skvělém životě v Americe.
Do Itálie se vrátíme i v páté, závěrečné povídce „Violoncellisté“, tentokrát do blíže nespecifikovaného města, kde se mladý a skutečně nadaný violoncellista pokouší za každou cenu uniknout osudu průměrného hráče, který baví hotelové hosty v baru. Svitne mu jiskřička naděje, a to v podobě uznávané violoncellové virtuózky. Ta se pasuje do role jeho učitelky a jakési rádkyně. Vše zdárně funguje do doby, kdy se ukáže, že ona šlechetná dáma je ve skutečnosti podvodnice, která žádnou virtuózkou nikdy nebyla a která si chtěla někdejší sny o velké hudební kariéře naplnit prostřednictvím mladého studenta.
Ishigurův povídkový debut nebyl žádným velkým trhákem a podobně tomu bude pravděpodobně i u nás. Milovníci dobré povídky však rozhodně nebudou zklamáni. Ishiguro odvedl již tradičně výbornou práci, která sice neohromí, ale ani nezklame.
© Markéta Musilová
Diskuse
Více k článku
související články
zhlédnuto 3902x
Koupit knihu
